Pokoření po česku

Znáte ty pohádky, v nichž se hrdina nesmí ohlédnout, jinak zkamení? Tak jsem si připadal teď v předvolebním candrbálu a snažil se neohlížet, co jen to šlo. Neohlížel jsem se ani na minulost obou prezidentských kandidátů. Kdyby se byl vyskytl nějaký kandidát s úplně čistou minulostí, tak bych se přes rameno alespoň mrknul, ale nestalo se. Takhle mě to ohlížení ani nelákalo, milý pohádkový čtenáři, hleděl jsem před sebe a děsil se, co se asi stane, až Agrofert zvítězí nad NATO a StB nad rozvědkou.

Šel jsem si po svých s pohledem upřeným do budoucnosti a ignoroval i různé předvolební debaty, v nichž bych musel poslouchat hovory o válce, o tom, kdo se zná s jakým Macronem a co všechno udělá pro lid, až mu na jeho sliby lid zase skočí. Měl jsem poměrně jasno, koho na Hradě nechci, a tak jsem se věnoval psaní písní a koncertování, protože to je moje práce. A taky jsem se staral o kocoura, který sice nemá volební právo, ale kdyby ho měl, běda vám, Babiši!

Psal jsem básně. Jedna z nich mi připadá aktuální:

Soused si denně pouští televizi
Pouští si ale neodpouští
A tak hned jak k ní usedá
Pouští si televize souseda

Nakonec jsem si ale televizi také pustil, a to ve čtvrtek večer, kdy oba hlavní aktéři druhého kola voleb zkřížili své zbraně na Nově. Nevím, co jsem od toho čekal, ale, to víte, člověk se podvědomě brání osamělosti a návštěva odešla a nikdo nevolal. A tak jsem se stal svědkem jakéhosi blízkého setkání třetího druhu, dalšího dílu seriálu, na který se dívám celý život. Pojednává o zápasu slušnosti s hulvátstvím, poctivosti s účelovou lží, zdrženlivosti s ukřičeností, pravdy s bezmeznými sliby... Už mě to trochu nudilo…

Co mi ovšem uvízlo v paměti, byla hra, kterou nepříliš důvtipní televizní pracovníci oběma aktérům připravili. Promítali jim staré snímky z různých dějinných událostí posledního půlstoletí a vyzývali je, aby řekli, co v té době zrovna prožívali. A tak jsme se dozvídali, jak pětiletý Petřík viděl babičku v osmašedesátém plakat při invazi, nebo jak estebák Andrejko litoval majitele trabantů, kteří prchali přes Československo na Západ. Co kdo dělal, když byly povodně, nebo kde zrovna byl, když 11. září padaly mrakodrapy.

Možná by se to ujalo jako společenská hra. Vzpomněl jsem si, jak ve skvělé knize „Hostující profesoři“ popsal autor něco trochu podobného. Jmenovalo se to „Pokoření“ a vyhrával ten, kdo přiznal, že nečetl tu či onu známou knihu. Musel sice přiznat, že je ignorant, ale za odměnu vyhrál. Kdyby se tahle hra, co si ji zahráli kandidáti na Nově, začala hrát, mohla by přinést roztomilé oživení spousty nudných večírků.

Ale jinak jsem si vyčítal, že jsem se na ten pořad začal dívat. Zřetelně jsem cítil, jak zvolna tuhnu, a nakonec jsem zkameněl úplně a usnul.

Ráno jsem se probudil a začal raději znovu hledět do budoucnosti. Kdo to napsal, že budoucnost určitě nastane a nikdo z nás jí nebude ušetřen?