Západní Afrika se propadá do chaosu. „Může za to francouzské dědictví?“ ptá se britská BBC

Niger se stal další z řady západoafrických zemí, kde se moci chopila armáda. Následoval Burkina Faso, Guineu, Mali a Čad, které jsou všechny bývalými francouzskými koloniemi. Od roku 1990 se 21 z 27 převratů v subsaharské Africe odehrálo ve frankofonních zemích, což vede některé komentátory k otázce, zda je skutečně namístě vinit Francii, tedy dědictví francouzského kolonialismu, píše zpravodajský server BBC.

Mnozí strůjci vojenských převratů by nás o tom určitě rádi přesvědčili. Plukovník Abdoulaye Maiga, jehož loni v září jmenovala premiérem vojenská junta v Mali, obvinil Francii z "neokolonialistické, povýšené, paternalistické a pomstychtivé politiky". Francie se podle něj "zřekla univerzálních morálních hodnot" a "bodla Mali do zad".

Protifrancouzské nálady bují také v Burkina Fasu, kde vojenská vláda v únoru zrušila dlouhotrvající dohodu o přítomnosti francouzských vojáků v zemi a dala Francii měsíc na jejich stažení.

V Nigeru, který s oběma zeměmi sousedí, posloužilo jako záminka k sesazení zvoleného prezidenta Mohameda Bazouma obvinění, že je údajnou loutkou francouzských zájmů. Junta vedená generálem Abdourahamanem Tianim následně zrušila pět vojenských dohod s Francií a puč provázely demonstrace a útoky na francouzskou ambasádu.

Moderní historie částečně dává těmto stížnostem za pravdu. Francie za své koloniální vlády zavedla politické systémy, jejichž smyslem bylo vytěžit cenné zdroje a zároveň uplatňovat represivní strategie, aby Francouzi nad územím udrželi kontrolu. Totéž činili i britští kolonizátoři, ale role Francie v Africe se lišila měrou, jakou se v politice a v ekonomice svých bývalých kolonií angažovala - kritici by řekli vměšovala - i po vyhlášení jejich nezávislosti.

Sedm z devíti frankofonních států v západní Africe stále používá západoafrický frank, který je pevně navázán na euro a jehož garantem je Francie, což je zjevný relikt francouzské ekonomické politiky vůči koloniím.

Francie také uzavřela obranné dohody, které jí umožnily pravidelně vojensky intervenovat ve prospěch nepopulárních, Francii nakloněných vůdců a udržet je u moci. V mnoha případech tím však jen posílila problematické postavy, jakými byli někdejší prezident Čadu Idriss Déby či bývalý prezident Burkina Fasa Blaise Compaoré, a jen zkomplikovala boj za demokracii. Ve prospěch žádného z nedávno sesazených vůdců sice Paříž vojensky nezasáhla, ale všichni byli považováni za "profrancouzské".

Co je horší, vztah mezi francouzskými politickými lídry a jejich spojenci v Africe byl často založen na korupci, která dávala vzniknout mocné a bohaté elitě vůdců na úkor afrických občanů. Významný francouzský ekonom François-Xavier Verschave razí termín Françafrique, jímž chce poukázat na neokolonialistický vztah vyznačující se "skrytou kriminalitou v horních patrech francouzské politiky a ekonomiky". Tyto vazby podle něj vedly k rozsáhlým zpronevěrám.

Jakkoli se dnešní francouzské vlády snaží od Françafrique distancovat, problematické vztahy mezi francouzským státem či francouzskými obchodními zájmy a Afrikou včetně řady nepříjemných případů korupce nepřestávají vyplouvat na povrch. Nelze se proto divit, že jeden Nigeřan BBC řekl: "Od dětství jsem byl proti Francii... vytěžili všechno bohatství mé země, jako je uran."

Podobné skandály se často zametly pod koberec, alespoň dokud afričtí političtí spojenci Francie zůstávali silní a francouzská vojenská podpora pomáhala udržovat jejich stabilitu. V posledních letech však schopnost Francie a dalších západních zemí zajišťovat pořádek slábne a mezinárodní společenství nedokázalo ani přes značnou finanční i vojenskou podporu pomoci západoafrickým vládám znovu získat kontrolu nad ztraceným územím po islamistických povstáních v oblasti Sahelu.

Sílící hněv a frustrace obyvatel přitom vojenským juntám dodává odvahu a vede je k přesvědčení, že občané uvítají jejich puč s nadšením.

Ale přes všechny chyby, kterých se Francie za dlouhá léta ve vztahu ke svým bývalým koloniím dopustila, nelze současnou nestabilitu frankofonních zemí připisovat jen jí. Stěží je totiž jedinou bývalou koloniální mocností, která podporovala autoritářské vůdce v zahraničí.

Také Velká Británie a Spojené státy za studené války podpořily řadu diktátorů výměnou za jejich loajalitu. Souvislost mezi převraty v afrických zemích a bývalými koloniálními mocnostmi se navíc dříve tolik nezdůrazňovala. Nejvíce pokusů o puč od roku 1952 zakusily Nigérie (osm), Ghana (deset), Sierra Leone (deset) a Súdán (17), přičemž všechny čtyři zažily britskou nadvládu.

Ačkoli současná vlna převratů ve frankofonních státech může naznačovat, že dědictví Françafrique se hlásí o slovo, podle OSN se tento trend opírá také o "bezprecedentní" míru nejistoty v některých částech západní Afriky a Sahelu, kde "ozbrojené skupiny, násilní extremisté a zločinecké sítě" podkopávají důvěru veřejnosti v civilní vlády. Každý z převratů za poslední tři roky navíc poháněla specifická řada domácích faktorů, v nichž se zrcadlila agenda afrických politických a vojenských vůdců.

Roznětkou pro puč v Nigeru zřejmě byly plány prezidenta Bazouma na reformu velení armády a chystané odvolání generála Tianiho z funkce. To je dost jasný signál, že smyslem převratu ve skutečnosti nebylo posílit suverenitu Nigeru ani pomoci nejchudším občanům země, ale spíše ochránit privilegia vojenské elity.

Smíšené motivy nedávných převratů také dobře demonstruje rychlost, s jakou mnohé z nových vojenských vlád vyměnily jeden problematický vztah s cizím spojencem za druhý. Lídři Burkina Fasa a Mali na nedávném rusko-africkém summitu v Petrohradě vyjádřili svou podporu ruskému vládci Vladimiru Putinovi a jeho invazi na Ukrajinu. A je pravděpodobné, že stejně jako v minulosti bude z těchto globálních spojenectví těžit spíše politická elita než obyčejní lidé. Objevily se zprávy, že žoldnéři Wagnerovy skupiny v květnu, tedy ještě před svým tažením na Moskvu, mučili a zmasakrovali stovky civilistů v Mali.

Omezení francouzského vlivu v Africe proto ještě není samospásnou cestou k politické stabilitě. V příštích desetiletích můžeme být pro změnu svědky toho, jak se nová generace vůdců snaží legitimizovat další vojenské převraty potřebou zbavit své země zhoubného ruského vlivu.