O přitažlivosti Donalda Trumpa svědčí už to, že ať řekne cokoli, je kolem toho haló, seriózně se to rozebírá, a dokonce se to stává reálnou politickou agendou. ...
Mnohakilometrové kolony, hory odpadků podél cest, zoufalí řidiči osobních vozů i kamionů, narušený život obyvatel pohraničních oblastí. Takový obraz polsko-německé hranice, který všem připomněl realitu z dob před vstupem do EU, popsal tento týden v lokálním tisku maršálek (hejtman) západopolského Lubušského vojvodství. Zástupce samosprávy se v dopise obrátil i na německou ministryni vnitra Nancy Fraserovou: „Jde o popření ideje svobodného pohybu, která je základem EU,“ napsal.
Proč se zabývat takovou lokální šarvátkou? Protože se z ní stává pravidlo. Německo dělá chyby (a jak říká okřídlený bonmot, tato „velká země malé chyby nedělá“), a platí za ně sousedé.
Německo pozastavilo platnost schengenské dohody na všech svých hranicích, nicméně pouze v případě Polska je soused zároveň hraničním státem Evropské unie. A tedy právě z tohoto směru proudí největší část ilegálních migrantů. Ti se navzdory pokračujícímu opevňování polsko-běloruské a polsko-ruské hranice stále v několika tisících případů ročně dostávají do vnitrozemí a následně, často za asistence převaděčských mafií, putují tam, kam se touží dostat, tedy směr „Berlín“. Zlákáni příslibem země, kde jsou „refugees welcome(d)“, kde mohou počítat se štědrou podporou a se státem bezmocným vůči nově příchozím.
Podnikatelé závislí na exportu do Německa teď s hrůzou vyhlížejí volby na konci února, protože lídr CDU a kandidát na kancléře Friedrich Merz slíbil, že se tento stav, tedy pozastavení schengenských pravidel, stane novou normalitou. Na polsko-německou hranici se namátkové kontroly vrátily už v říjnu 2023, těsně před parlamentními volbami v Polsku. Tehdy to mnozí četli jako gesto, které mělo k moci pomoct Berlínu nakloněným liberálům Donalda Tuska. Tusk vyhrál, kontroly zůstaly. A od začátku letošního roku, s blížícími se volbami v Německu, německá strana začíná přitvrzovat.
Obyvatelé západního Polska a podnikatelé žijící z exportu do Německa se tak stávají dalšími v dlouhé řadě obětí německých snů o velikosti – tentokrát jako o „humanitární supervelmoci“.
Tento týden byl v Praze Arnold Vaatz, dlouholetý poslanec Bundestagu za CDU, dnes už v důchodu. V rámci besedy organizované pražským Centrem transatlantických vztahů prohlásil, že německé elity mají podíl viny na ruské agresi na Ukrajinu. Německo se stalo z vlastní vůle „zajatcem ruských surovin“ a „ruské vedení získalo jistotu, že se Německo nepostaví Rusku na odpor“. Vzpomněl jsem si při těch slovech, jak moc „nekorektní“ bylo i v Praze prohlásit v době před ruskou invazí z roku 2022, že anexe Krymu a válka na Donbase by nebyly možné bez plynovodu Nord Stream 1, který zajišťoval, že dodávky plynu pro Evropu nebudou přerušené, nezávisle na tom, co se stane ve středo-východní Evropě. Skupina těch, kteří železné zákony geopolitiky připomínali, ať už to byli Poláci, Baltové nebo i Donald Trump, byla předmětem výsměchu, mimochodem často stejných kruhů, které dnes vidí ruské vlivové agenty za každým stromem. Ukrajina (a v méně bolestivém, pouze ekonomickém smyslu i zbytek středo-východní Evropy) nyní pociťuje důsledky bláhové německé východní politiky.
Vaatz v Praze hovořil i o dalším aspektu Energiewende – o rozhodnutí „vypnout“ většinu „špinavých“ zdrojů energie včetně jádra, aniž by Německo mělo zajištěnu odpovídající náhradu. „Každého, kdo má nějaké základní technické či ekonomické vzdělání, to mělo asi trknout,“ pronesl Arnold Vaatz. Dnes je tak Německo nejen největším producentem CO2 v Evropě (kvůli provozu záložních – uhelných – zdrojů), ale především – opět – vystavilo velké zkoušce a velkým nákladům taky své sousedy. O tom, jakou zátěž musí opakovaně zvládat česká přenosová síť a jaké si nová situace vynutila investice, by mohli lidé z ČEPS vyprávět hodiny. Na téma nárazového zdražování elektřiny v důsledku jednostranných, s nikým nekonzultovaných kroků Německa se před nedávnem ozvala i švédská ministryně pro energetiku a obchod. Její hlas byl opět, stejně jako v případě souvislosti mezi německou politikou a ruskou válkou na Ukrajině, prolomením určitého tabu.
Ochota nést náklady, které německé chyby způsobily, je však stále nízká. Podobné je to v otázce migrace. Opuštění platných evropských pravidel pro azyl, jež provázelo slavné „My to zvládneme“, bylo koneckonců také jednostranným rozhodnutím Angely Merkelové. Z kroků Scholzovy vlády, ale i z vyjádření pravděpodobného budoucího kancléře Merze nicméně vyplývá, že i za tyto chyby budou platit (a v případě polsko-německého pohraničí už platí) sousedé Spolkové republiky.
Děje se to mimochodem jen několik měsíců poté, co Olaf Scholz rezolutně odmítl, že by se Německo finančně podílelo na projektu tzv. Východního štítu, tedy opevnění východní hranice EU – jak před ruskou vojenskou hrozbou, tak proti ilegální migraci. A v posledních třech letech, od okamžiku začátku Moskvou a Minskem režírované „invaze“ migrantů na polsko-běloruskou hranici, byly právě německý tisk a establishment obzvláště káravé vůči údajně nehumanitárním metodám polské vlády, která se rozhodla, že nejlepším řešením problémů je migranty prostě na území EU nepustit.
Tuto zvláštní schizofrenii si už koneckonců řadu let užívají Italové, kteří na jedné straně čelili ofenzivě německých a německým státem financovaných neziskovek, spolčených s převaděči v oblasti Středozemního moře, na straně druhé byli Spolkovou republikou opakovaně kritizováni, že zanedbávají své povinnosti týkající se zadržování nově příchozích, a migranti že se pak přes Itálii dostávají právě do Německa.
Kdo poslouchal projevy Friedricha Merze v posledních dnech, ať už v Bundestagu či na volebním kongresu CDU, nemůže mít pochyby, že nám hrozí pokračování tohoto stavu. Ano, Německo poprvé otevřeně mluví o obrovském společensko-ekonomicko-bezpečnostním problému, do kterého se dostalo. Ano, tlak na politiky, aby zostřili pravidla pro vstup do země, sílí a bude jedním z rozhodujících názorů pro výsledek voleb a novou vládu. Ale pokud jste očekávali alespoň stín zamyšlení nad tím, zda další jednostranné kroky, tentokrát v opačném gardu, nezhorší relace se sousedy či zda je nedostanou do nezaviněných problémů, bylo to očekávání marné. Co je správné pro Německo, musí být správné i pro zbytek Evropy.
00:01
