Práce? Hrůza, ale zas ne taková jako zábava

„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením.

Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití. Není zjevné, že by se Weber pracovně vysiloval, k nespokojenosti nadřízených i své ženy. Weberova sebediagnostika je nicméně vypovídající. Práce je totiž jeho podstatným a celoživotním teoretickým zájmem, navíc rozhodujícím tématem doby, a neurastenie, tedy nervová slabost, již si Weber diagnostikoval, byla tehdejší obdobou burnoutu.

Tehdy jako dnes se říkalo, že moderní tempo je pro člověka nepřirozené, a ti normální tedy onemocní. Čímž jsme uprostřed současných debat. Přeceňujeme práci? Máme přejít na čtyřdenní pracovní týden? Filozofové i psychologové jsou leckdy pro, ekonomové však nejsou schopni dopočítat se toho, jak udržet blahobyt, na nějž jsme si zvykli. Třeba Ulrike Malmendierová z univerzity v Berkeley předvídá západním ekonomikám, které by se chtěly vydat cestou čtyřdenního týdne, hluboký ekonomický propad.

Miroslav Singer ve vztahu k České republice užil v podcastu Insider filmový příměr z filmu Marečku, podejte mi pero. Secí stroj sice chodí, ale neseje. Čas v práci sice trávíme, mnozí z nás mají dokonce dvě zaměstnání, ale produktivita zaostává.

Celý esej si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.