Má se v Česku zavést status umělce? „Vytvořila se elita, která požaduje peníze ostatních“
SALON O KULTURNÍ POLITICE
V médiích se v poslední době intenzivně hovoří o takzvaném statusu umělce. Co to vlastně je? Nejde o další fantaskní výmysl soudobé aktivistické politiky? O tom hovoří novinář, básník a někdejší předseda Asociace spisovatelů Ondřej Lipár, překladatel Viktor Janiš a herní vývojář Daniel Vávra.
Začněme tím, co to status umělce je.
Lipár: Status umělce nebo status kulturního profesionála je v první řadě sociální opatření nebo kombinace sociálního nástroje a kulturní politiky. Budeme se v debatě chtě nechtě potýkat s tím, že v Česku stále ještě nemáme k čemu se vztahovat, protože nemáme v ruce žádný konkrétní návrh ani ze strany ministerstva kultury, ani od žádného z poslanců. Ale když se podíváme do evropského zahraničí, tak najdeme různá opatření, která řeší totéž: že tvůrci a tvůrkyně působící v kultuře včetně nějakých technických profesí se ocitají v jiném postavení než klasičtí zaměstnanci na jedné straně a podnikatelé na druhé straně. U nás je vlastně zvláštní mezera, kterou někteří lidé v určitých životních situacích propadávají. Takže v ideálním případě by status umělce měl být soubor opatření, která tuto mezeru vyplní a která zároveň mohou sloužit jako nástroj kulturní politiky, to znamená mohou kulturu aktivně podporovat.
Jak se vám to daří? Ve věci vyjednáváte jako bývalý předseda Asociace spisovatelů.
Lipár: Asociace spisovatelů byla jedna z organizací a oborových spolků, které byly před několika lety pozvány k úvodnímu setkání na téma status umělce, pořádanému Institutem umění – Divadelním ústavem. Ten se tématem zabýval už delší dobu, sbíral data, vytvářel analýzy, loni organizoval konferenci, kam přizval lidi z jiných evropských zemí, kde už tento nástroj je zaveden v různých úrovních, aby nabízeli svoje zkušenosti. Jako Asociace spisovatelů jsme loni, když ministerstvo kultury v rámci Národního plánu obnovy vypsalo dotační výzvu na výzkumy sloužící jako podklad pro zavedení statusu umělce u nás, spolu s Obcí překladatelů nebo s Překladateli severu dělali dotazníkové šetření, abychom zmapovali, jak se reálně žije spisovatelkám, spisovatelům, překladatelkám, překladatelům a nakolik se svou kulturní prací a praxí mohou uživit. Ta zjištění byla nepříjemná. Vlastně z toho vyšlo, že minimálně v literatuře jde pro značnou část lidí o zájmovou činnost, že jejich příjmy jsou tak nízké, že třeba pro 95 % spisovatelů nejde o pravidelný příjem.
Janiš: Mě zaujalo, že je velká korelace mezi tím, co vyšlo u nás a co v Americe, kde se jako spisovatel uživí jenom pět procent lidí, kteří toto řemeslo praktikují. Pokud jde ale o překlad, vždycky jsem říkal, že ten není zájmová činnost ani koníček a že k tomu, abychom ho dělali dobře, potřebujeme být zaplaceni přinejmenším tak, abychom si koupili potraviny a zaplatili nájem. V současné době za jednu normostránku dostane umělecký překladatel 180 korun, v lidských možnostech je přeložit zhruba sto sedmdesát normostran měsíčně – a to mluvím o čistopisu, což obnáší i korektury, redakci, její zanášení a tak. Dlouhá léta to bylo tak, že to vyšlo jen tak tak na uživení. V posledních dvou letech najednou řada kolegů zjistila, že se tím nejde uživit už vůbec. Kdysi nám na filozofické fakultě říkali, že se literárním překladem uživit nelze, já sám jsem živoucím příkladem člověka, který se jenom literárním překladem úspěšně živil mnoho let. V posledních letech ale zjišťuji, že i když můj literární výkon neklesá, musím mít i příjmy odjinud. A stejně jako řada kolegů přemýšlím, že z oboru odejdu.
Jak se k tomu stavíte vy, pane Vávro? Vy jste z jiné umělecké branže, děláte počítačové hry.
Vávra: Vnímám to tak, že lidé, kteří se nedokážou uživit tím, čím by chtěli, chtějí, aby jim ostatní lidé platili jejich koníček. Když to uvedu na datech, tak u nás ročně vyjde asi šestnáct tisíc knížek, je tu několik tisíc vydavatelů, což znamená, že kdybychom každou tu knížku vydělili počtem obyvatel, vychází to tak, že by si každou vydanou knihu mělo koupit asi šest set lidí včetně kojenců a důchodců. To zkrátka nejde vyřešit tak, aby se tím všichni uživili. Druhým příkladem jsou divadla, v zásadě všechna, kde jsem kdy byl včetně dětských, byla vždycky vyprodaná, minimálně tady v Praze, a přesto jsou divadla zároveň dotovaná. Takže tu máme převis poptávky nad nabídkou, ale zároveň to dotujeme. Přičemž když jsem se díval, kolik divadla dostávají dotací ve svém rozpočtu, tak je to třeba jenom deset procent. To by šlo řešit optimalizací provozu, ne dotacemi. Mimochodem, četl jsem si studii Divadelního ústavu, kde se uvádí, že zaměstnaný divadelní režisér bere v průměru dvacet jedna tisíc, ale už tam nebylo uvedeno, kolik hodin měsíčně pracuje. Nemyslím si, že to je čtyřicet hodin týdně.
Celý salon si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.
