Naše generace omega. Kde se vzala agresivní menšina?

Svět výtvarného umění není vděčným zdrojem novinářských kauz, snad až na nějaký ten padělek. Buď to jsou záležitosti, jež by se mohly stát kdekoli, anebo laikovi nepochopitelná interní politika – s kterýmkoli ředitelem Národní galerie je vždy někdo nespokojený. Loňský dokumentární film Zkouška umění z toho vybočil. Pohled na přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění ukázal, že se tam děje cosi zvláštního.

Film je od jara dostupný na internetu, ale asi by nebyl důvod se k němu vracet, nebýt otevřeného dopisu, který počátkem června zveřejnil odcházející vedoucí ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Jiří Černický. Jeho pocity veřejně potvrdil další bývalý pedagog školy, malíř Jiří David.

U tvůrců filmu ani obou výtvarníků nelze předpokládat, že by se vydali hledat známky „woke“ revoluce, tak, jak je popisována konzervativními kritiky. Nicméně právě to našli.

Černický si stěžuje na to, jak studenti neustále „dozorují, zda přesně říkám, co je vhodné, zda nevtipkuji nevhodně na čísi úkor nebo na nevhodné téma, zda příliš nezpochybňuji něco, co by se v současné době zpochybňovat nemělo, zda neupřednostňuji někoho či něco, co je nespravedlivé, zda dávám všem dostatečný a vůči ostatním relevantní prostor pro vyjadřování, zda nemluvím já sám příliš dlouho, zda přespříliš nemluvím o osobních věcech, zda příliš nepojmenovávám jejich vlastnosti a chování a tím je jaksi nevhodně nedostávám do diskomfortu, zda svoji zkušenost příliš nevztahuji k minulosti, k dějinám a mým prožitým zkušenostem, protože tehdy byly jiné a dnes jsou, zdá se, nepoužitelné, zda svůj nesouhlas s čímkoli formuluji tak, abych nenarušil čísi zmíněný komfort, že není vhodné, abych komentoval to, jak se kdo obléká…“.

Mluví o agresivní snaze „udělat tento svět příliš rychle spravedlivější“, o tom, že on, který se vždy považoval za zastánce lidských práv a emancipace menšin, nyní není dost radikální. Když ve svém textu použije slova „sametová revoluce“, úplně si člověk představí, jak se mladá generace ušklíbne se slovy „O. k., boomer“ (Černický je ročník 1966).

A mluví taky o tom, jak mnozí studenti minulost výtvarného umění, včetně umění 20. století, neznají a netouží znát. Podle Jiřího Davida byl Černický ještě diplomatický.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.