Tahle válka má jednu velkou analogii v podobě zimní války Finska s Ruskem z let 1939–40. Podívejme se na hlavní podobnosti, píše Bohumil Pečinka.
Foto: Shutterstock
1
Počet ukrajinských běženců v zahraničí sice roste, ale čím dál méně z nich se plánuje vrátit zpět do vlasti. Podle ukrajinského Centra ekonomické strategie (CES ...
Českou politikou se šíří zvláštní forma poraženectví. Demonstruje se obsedantním nadáváním na Trumpa – a zároveň rozumářským příběhem o tom, že k válce nikdy nemělo dojít. Autoři těchto názorů říkají, že: 1) Ukrajinci se nikdy neměli pouštět do války s Ruskem, protože ji nemohli vyhrát. 2) Hned po začátku konfliktu měly prý přijít mírové rozhovory. Rusku se měly splnit jeho požadavky „demilitarizace a denacifikace“ Ukrajiny a byl by klid. Dnes údajně Ukrajina během mírových jednání dosáhne méně, než mohla získat v roce 2022.
Tahle tvrzení působí příliš logicky, než aby mohla být reálná. Politické konflikty typu Rusko–Ukrajina mají bouřlivou dynamiku a historické pozadí. Nejde je hodnotit dnešní optikou a zpětně konstruovat, jak nejlépe to mělo dopadnout. K tomu pár postřehů.
Ukrajina se do ničeho sama nepustila. To ona byla napadenou zemí, která odmítla okupaci podstatné části svého území a postavila se tomu na odpor. Ukrajinci jen přijali Rusy vnucenou hru a od února 2022 neusilují o nějaké vítězství typu pochod na Moskvu. Hrají o to, aby tohle dobrodružství neskončilo 10:0, ale třeba jen 3:2 pro Rusko. I to by z ukrajinského pohledu bylo velké vítězství.
Útok na Ukrajinu, označovaný Putinovou garniturou termínem speciální operace, měl trvat tři dny, pak tři týdny. Výsledkem „blitzkriegu“ mělo být sesazení legitimně zvoleného vedení státu a zabrání území od Donbasu po Oděsu včetně Charkova na severu země. Součástí „dealu“ mělo být vnucení politického uspořádání počítajícího se závislostí na Rusku.
Ukrajina na tuhle hru nepřistoupila, postavila se na odpor a vyhnala okupanty z části území, které by jinak musela postoupit. Jinou věcí je, jestli neměla změnit strategii ve druhé polovině roku 2023, když se po neúspěšné ukrajinské ofenzivě ukázalo, že se ruské jednotky opevnily na dobytém území. To však zdaleka není chybou jenom ukrajinské strany, ale i jejích spojenců, kteří svými dodávkami zbraní nereagovali na nové potřeby celého konfliktu.
Kdo se dnes zaklíná mírovými jednáními s Putinem, ať si znovu pustí jeho rozhovor s Tuckerem Carlsonem. Velmi obtížně můžete jednat s člověkem, který Ukrajinu nepovažuje za legitimní stát a 44 milionů tamních obyvatel označuje za odnož ruského národa. Celá staletí jde pořád o jedno a totéž.
Americký historik Richard Pipes napsal v roce 1958 knihu založenou na myšlence, že celý Sovětský svaz („Tak se jmenovalo Rusko,“ řekl v rozhovoru s Carlsonem sám Putin) je poslední koloniální mocností. Z této mentality ruský prezident dodnes nevybočil a z obnovy carsko-bolševické ruské říše si udělal zahraničněpolitickou strategii. Ukrajina se v programu obnovy stala klíčovou zemí celé skládačky. Když už ji nešlo ovládat politicko-ekonomicky – jako v prvních třiceti letech po získání samostatnosti –, nastoupila brutální síla.
Tvrzení ruských geopolitiků, že Rusko potřebuje „strategickou hloubku“, a proto musí mít pod kontrolou ukrajinské území, jsou jenom řeči zakrývající imperiální expanzi. Ruský svět, jak nazývají Putin a spol. oblast svých zájmů, je neohraničený prostor bez přesných hranic. Jednou je v něm figuruje Československo, jindy kus Německa a Polska nebo Uzbekistánu. Ruské je to, kam dojde bota ruského vojáka, říkával generál Kutuzov už před dvěma sty lety.
Tahle válka má jednu velkou analogii v podobě zimní války Finska s Ruskem z let 1939–40. Podívejme se na hlavní podobnosti.
– Rusové vtrhli do Finska, aniž by mu formálně vyhlásili válku.
– Šlo o „specoperaci“ svého druhu, která měla skončit za 14 dní. Nakonec se protáhla na řadu měsíců a Rusové ztratili mnohonásobně víc vojáků než Finové.
– Tehdy i nyní měli v záloze kolaborační elitu, kterou chtěli dosadit do funkcí.
– Rusové měli v listopadu 1939 třikrát více vojáků a třicetkrát více letadel než Finové. Ti také z hlediska dnešních rozumbradů nemohli Rusko porazit a nejrozumnější v této logice bylo lehnout si na záda a přijmout ruská ultimáta. Přesto Finové první útoky odrazili a zhatili původní ruský plán. Navzdory tomu, že ztratili 15 procent území s 25 procenty průmyslu, uhájili suverenitu a svobodu na většině území. Celý svět jejich snažení dodnes dává za příklad malé země schopné efektivně se bránit silnějšímu sousedovi.
Nemá dnes pravdu francouzský prezident Macron, který prohlásil, že výsledkem mírových jednání musí být „trvalé příměří“ mezi Ukrajinou a Ruskem. Není větší iluze. Být Ukrajincem není jen příslušnost k určitému národu. Je to především úděl v podobě věčného odrážení mocenských a kulturních nároků Ruska. Inspirací mohou být zase jenom Finové, další národ žijící řadu let v carském impériu a následně ohrožovaný jeho bolševickým nástupcem.
Hned po uzavření „míru“ se Stalinem v březnu 1940 Finové prudce zvýšili armádní výdaje, začali budovat pevné obranné linie a zahájili přípravy na další válku. Ne že by se chtěli pouštět do bojů s Ruskem, ale kvůli sebeobraně. Válce se nakonec nevyhnuli a po roce 1945 jim Stalin vnutil zahraničněpolitickou neutralitu. Přesto uhájili nezávislost a demokracii proti obrovské přesile. To není zrovna málo, když máte tu smůlu, že sousedíte se zemí, která nemá historické hranice a vidí je všude tam, kde se jí nikdo nepostaví na odpor.
00:01
