Je vzduch čistý, můžu mluvit? Osobní zpověď, jak mi Němci zplihli

ÚHEL POHLEDU

Je vzduch čistý, můžu mluvit? Osobní zpověď, jak mi Němci zplihli
"Poslouchat německé penzisty, jak pláčou vzteky nad demontáží Německa, je strašně smutný zážitek," píše Tereza Šimůnková. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

„Bacha na jazyk“ si už dává skoro polovina Němců (45 procent – průzkum z prosince 2023 ke svobodě projevu). Čili dává smysl, že se na obálce Spiegelu objevil Robert Habeck s výrazem plemenného buldoka před akcí a varováním Elonu Muskovi, ať dá prsty pryč od jejich demokracie! Není ovšem jejich jako jejich. Čtyřicet procent německých novinářů volí Zelené, to je vůči zbytku populace naprosto nadproporční číslo; proto jsou redakce plné kvalitních, moudrých a nezávislých osobností.

A já bych řekla, že si pozor na ústa dává i víc než jeden Němec ze dvou. Dotazníčky k tomu nemám, zato pozorování z terénu.
Přes dvacet let provádím turistické skupiny pražským centrem. Německy, holandsky – plus všechny, kdo rozumí – případně předstírají, že rozumí – anglicky. To mi vedle deseti tisíc kroků denně, přehledu o náplni a cenách trdelníků a tolikrát zhlédnuté choreografii střídání stráží, že mě bude strašit i na smrtelné posteli, dává příležitost popovídat si s lidmi z lecjakých koutů světa. Naše hovory se zejména za posledních deset let dost posunuly.

 

Jsou témata, která by dřív nepadla, protože zkrátka nebyl důvod si o nich sáhodlouze vykládat – byla samozřejmá. Tak třeba, že v Praze uklízíme.

Ve skupině dvaceti lidí se dnes vždycky najde aspoň jeden (ale spíš dva nebo tři), kteří jsou upřímně u vytržení ze zametených ulic, s nadšením kvitují absenci stanových městeček a jejich polomrtvých obyvatel závislých na fentanylu, případně extaticky tleskají, protože i dnes ráno vyvezli popelnice.

Pražské ulice jsou přitom čisté tak nějak, přičinliví žebráci i dnes imitují kýče od Anny Chromy (ovšem na rozdíl od nich se aspoň večer zvednou a jdou si po svých) a na Černý Most turisty také neberu. Že se centrum města nachází v prezentovatelném stavu, už ale zjevně není standardní známkou dosažení jistého stupně civilizace, ale něčím výjimečným. Něčím, co jinde nemají. Nebo měli, ale už o to přišli.

Na přetřes také mnohem častěji než kdysi přicházejí ceny realit. Na nedostupnost bydlení si stěžují naprosto všichni od Melbourne po Guadaloupe. To je ovšem pro průvodce dar z nebe. Společné utrpení sbližuje – každý se rád pochlubí, kolik desítek světelných let ještě bude splácet hypotéku, a hned se nám pochoduje lépe. Občas dám do placu výši českých mezd v poměru k těm bytům, ale je to nad možnosti jejich imaginace.

Tématem, o kterém chtějí mluvit všichni, ale netroufne si nikdo, je imigrace. To nakousnou jen ti nejstatečnější a většinou až po dvou becherovkách. Není to prostý dotaz, ale mise. Postupují obloukem, rekognoskují terén, ohmatávají prostor píď po pídi, přičemž si nezapomínají hlídat záda a zajistit únikovou cestu pro případ, že by mě špatně vyhodnotili. Žádný Američan se o naší krásné zemi nechce dozvědět tolik, aby riskoval podezření z bílého supremacismu.

Pečlivě cizelovaná disciplína, „jak neranit ničí city“, vede k zábavným situacím. Tuhle mě turistka z Británie odzbrojila výrokem: „Já samozřejmě nevím, jaký máte názor na Hitlera.“ Jen bazální pud sebezáchovy mě zachránil od odpovědi experimentálního typu – chápete, ten dialog měl potenciál!

Co potenciál ztratilo, jsou zájezdy německých turistů. Především fakticky založeným Němcům je, na rozdíl od Američanů, na otázku „Jak se vám daří?“ přece jen blbé lhát.

V protikladu k předešlým dekádám, kdy tyli ze své hospodářské převahy, nyní přijíždějí do Prahy zahaleni mračny blbé nálady, stažení do sebe, zdecimovaní a zplihlí. Jsou-li schopni a ochotni ventilovat frustraci, trvá to několik hodin, než si mě proklepnou a rozhodnou se mi (s)věřit. Poslouchat německé penzisty, jak pláčou vzteky nad demontáží Německa, je strašně smutný zážitek. Státy se asi opravdu udržují týmiž ideály, z kterých se zrodily.

Nejtragičtějším dokladem německé recese je zmenšování tuzérů. Před deseti lety Němci šustili. Pak cinkali. Dnes už jenom tleskají.

Ještěže existuje důmyslný systém provizí, dvojitých cen, přirážek a srážek, tajných dveří do skrytých kanceláří, posuvných zdí ovládaných starožitnými těžítky, nášlapných pastí, středověkých šachet a propadlišť! Jen tak mohou pražští průvodci zalepit díry v rozpočtu způsobené německým hospodářským propadem.

 

×

Podobné články