Kundera se v Česku zjevoval v přestrojení

Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu. Tato Agnes si o pár stránek dál kupuje na rušné pařížské ulici zavalené hlomozem „jeden jediný kvítek pomněnky a drží ho před očima jako poslední viditelnou stopu krásy“. Tou Agnes byl autor, Milan Kundera.

Ve středu 12. července dopoledne, hned po oznámení Kunderovy smrti, se na sociálních sítích objevily různé komentáře, výroky a hodnocení a taky historky. Nemohly mezi nimi chybět ani ty, které popisovaly, jak se Kundera po roce 1989 čas od času objevoval ve své rodné zemi v přestrojení, prý dokonce za mnicha, s nalepenými vousy nebo v paruce, a pokaždé, když ho někdo poznal, reagoval zapřením, předstíráním, že jde o omyl, a pak rychlým zmizením.

Někoho to pobuřovalo, protože taková šaškárna přece nemá být, seriózní člověk tohle nedělá, nejspíš ten člověk něco skrývá, něco tají, co asi? Jiného to ale mohlo pobavit a vlastně i nadchnout. Protože ocenil, že Kundera je přece autorem románu Žert a Směšných lásek, těch geniálních analýz truchlivé vážnosti, a navíc se narodil na apríla, takže se podle toho chová – a není špatné, když v zemi, kde se často lidé berou tak strašně vážně, aniž to za to stojí, se najde někdo, kdo „žertuje“.

Dokonce chodí v přestrojení: ano, jako Kunderův Goethe v Nesmrtelnosti, vyhastrošený a v pantoflích, s tlustou vlněnou šálou kolem krku a s průhlednou zelenou destičkou na čele. Když se ho Hemingway pobaveně ptá (jsou oba nesmrtelní a procházejí se na onom světě), proč to dělá, Goethe odpoví, že kvůli Bettině: „Všude, kudy chodí, mluví o své velké lásce ke mně. Tak chci, aby lidé viděli objekt své lásky: bezzubý, plešatý a s touhle směšnou věcí nad očima.“ Goethe netoužil po lásce Bettiny von Arnim (té sběratelky slávy a významnosti), nechtěl, aby si ho posmrtně přivlastnila a tím se stala významnější. Raději ze sebe udělal hastroše, plešatého a bezzubého. Ale svobodného.

Jenže Kundera šel dál než za vyhastrošení, on to opravdu myslel vážně s rozhodnutím „ztratit se“, žít inkognito a nedávat se napospas všem. A chtěl, aby se tohle rozhodnutí respektovalo. To způsobovalo údiv a nepochopení.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.