Skupina lidí kolem Ivana Bartoše viděla hnutí lidí inspirované v podstatě dvěma zájmy – krást na internetu a hulit – a zkusili z něj vybudovat konstruktivní, nikoli anticivilizační, celoformátovou politickou stranu, píše Martin Weiss.
Foto: Michal Čížek
1
Na palubě letu Swiss Air LX780 z Curychu do Bruselu došlo ve středu k dramatické situaci. Jeden z cestujících se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Podle ...
Čtenářům, kteří si snad nepřečetli komentář Jiřího Peňáse o tom, že Politika už v téhle zemi neexistuje, to doporučujeme neprodleně učinit. Najdou tam to, co mají právo od Echa očekávat, v tomto případě nejvýstižnější charakteristiku piráta jako lidského typu, jakou si lze u nás přečíst.
„Typický pirát žil s pocitem komunikační i intelektuální převahy až do nesrozumitelnosti, rozuměl mnoha věcem lépe než zaostalý zbytek obyvatelstva, měl na spoustu záležitostí neotřelý pohled, byl to technooptimista a jediné, čím trpěl, bylo, že v Čechách jsou lidé tak zabednění a vůbec netuší, která bije,“ napsal Jiří. „Všechno, nebo skoro všechno, se mělo vyřešit digitalizací, transparentností, obnažeností, překonáním té zaostalosti za pomoci legalizovaného konopí a pokročilých softwarů. Svým způsobem to bylo opět jedno z utopických hnutí, která se v dějinách pravidelně vyskytují. Jejich představitelé měli poněkud jurodivé rysy, což u někoho zvyšovalo jejich přitažlivost.“
Ale myslím, že o dalších věcech kolem Pirátů a souvisejících lze dospívat i k jiným závěrům.
O tom, že Brusel je místo, kam politika odchází umřít, psali někteří z nás už před lety. Lze dohledat, jaké velké a stále větší procento zákonů schválených parlamentem jsou jen transpozice unijních předpisů, a to ještě víc než o statistiku jde o to, že se tam odstěhovala politika „důležitá a osudová“. Jenže všeho s mírou. Nelze si nevšimnout, že i v rámci tohoto vyvlastnění politiky Bruselem třeba Polsko dokázalo postavit dálnice, a my ne; že dokázalo pracovat na své vlastní energetické politice (prosazované, když to bylo třeba, jako v případě LNG terminálu ve Świnoujście, i navzdory nepřízni Bruselu a jistých sousedů), a my ne.
Ovšem Polsko je velká země a my menší. Což je relativní a pouhá statistická velikost taky není všechno. Nicméně jeden z nepříjemných poznatků současného multipolárního světa je, že velké země to mají lepší a malé horší. Vesmír není spravedlivý. Kdyby nebylo EU, byli bychom patrně pod ještě nepokrytějším německým vlivem.
Když si tak říkáme, že politika už neexistuje a média už neexistují, je otázka, jestli byl nějaký zlatý věk, kdy toto všechno existovalo. I v dobách standardní demokracie některé politické strany fungovaly jako kulty, lidé byli často špatně informovaní, média občas lhala a klíčové diskuse vedly k omylům. Dnes tu sice pomalu nejsou ani média a na internetu lze psát neuvěřitelné blbosti. Ale taky na něm lze zvednout důležité téma a přivést ho k relevantnosti, jak dokazuje událost, kvůli které vlastně toto všechno píšeme, tedy selhání digitalizace stavebního řízení.
Proto jsem nikdy neměl pocit, že není jisté, jestli Piráti existují. Jejich existence byla prekérní v tom smyslu, v jakém je prekérní už nějaký čas – desítky let – existence politických stran, zejména nových. Už dávno před současnou, řekněme, populistickou krizí měly nové politické strany problém se ve společnosti etablovat tak, jak bylo zvykem ve zlaté éře masové politiky. Čísla třeba z Německa a Rakouska ukazují, že takoví Zelení, i když se stanou etablovanou stranou podílející se na moci, nikdy nedosáhnou takových počtů členské základny jako tradiční strany v dobách, kdy v Rakousku vládla „Proporz“ a málem v každé rodině měli pro jistotu členské průkazky všech stran.
Piráty v takto vymezených podmínkách chápu jako dobře míněný pokus o založení politické strany a jako člověk, který je nikdy nevolil, z jejich neúspěchu žádnou zvláštní radost nemám. Chápal jsem je jako pokus aktivovat politický potenciál lidí, kteří byli jednak techničtěji orientovaní než průměr existujících politických stran, a jednak to byli příslušníci generace nepoznamenané zkušeností přechodu od komunismu k demokracii. V dobrém i ve zlém, ale to přece muselo přijít. Automaticky sekulární, bez zájmu o ideologii a historii, bez zkušenosti, že svoboda je křehká a lidé jsou různí.
Nevzniká řada politických hnutí a stran z nějakého dílčího, marginálního podnětu či zájmu? Skupina lidí kolem Ivana Bartoše viděla hnutí lidí inspirované v podstatě dvěma zájmy – krást na internetu a hulit – a zkusili z něj vybudovat konstruktivní, nikoli anticivilizační, celoformátovou politickou stranu. Přitom – a to je důležité a vyděluje je to od ANO, SPD a jiných politických podnikatelů – stále cílící na lidi, kteří nečekají, že se o ně stát ve všem všudy postará. Nedokonale, ale i tak to není úplně k zahození! Ty stávající strany s jejich převažující osádkou právníků, lékařů a učitelů mohla jedna technooptimistická formace užitečně doplňovat.
Totéž platí z hlediska poptávky. V situaci, kdy STAN, TOP 09, KDU i ODS míří čím dál tím víc na jeden typ voliče, mohli Piráti přivést k urnám někoho dalšího. Kdyby se jejich necelých jedenáct procent a dvaadvacet poslanců ze sněmovních voleb v roce 2017 mělo stát jejich standardem, na přežití v našem fragmentovaném stranickém systému to stačí.
Bohužel to za pochodu dělali nedokonale. Jen pirátští insideři dnes vědí, jak se stalo, že se jejich evropské kandidátky zmocnila skupina nepoužitelných extremistů. V Praze se dostal do popředí agresivní selfpromotér Hřib a v závěsu za ním skupina zavilých NIMBYů. Piráti začali akcentovat témata, jež nebyla pirátsky exotická, ale právě otravně progresivně mainstreamová, třeba Istanbulskou úmluvu.
Těžko říct, nakolik ovlivnil vnitrostranickou dynamiku způsob, jakým s Piráty vymetli jejich koaliční partneři STAN v minulých sněmovních volbách. Jen pro osvěžení – v posledních evropských volbách Piráti, už jednoznačně na sestupu, získali 6,2 procenta hlasů a bídnou jednu europoslankyni. Ale kdyby šlo o volby do sněmovny, stačilo by jim to na jedenáct poslanců!
V každém případě se jim nedařilo a už dávno by to bylo na výměnu vedení, jenže jednak teď vyniká názorová nesourodost nespokojeného členstva a jednak není kde brát. Politická spojenectví, po nichž Piráti teď sahají, prozrazují naprostou ztrátu soudnosti – kandidoval do Senátu někdo profláknutější než Marek Hilšer?
Digitální stavební řízení je velmi normální, klasické ministerské selhání. Není na něm nic speciálního, bezprecedentního ani to není příběh nasycený korupcí, kterou česká veřejnost vždy ráda vyhlíží. Prostě to někdo zvládá, a někdo ne, a Bartoš to nezvládl. Nebýt toho, že premiér Fiala nedokázal říct Bartošovi do očí, že ho odvolává, a musel mu to telefonovat, neměli by teď Piráti vůbec co říct (za největšího autistu mezi premiéry ODS bývá považován Petr Nečas, ale nevzpomínám si, že by odvolával nějakého ministra po telefonu).
Piráti ovšem nemlčí a komunikační strategie, na niž v posledních měsících přešli, je zoufalá podívaná. „Mediálně oligarchický komplex“, „šlápli jsme kmotrům na kuří oko“ – působí to, jako by pirátským politikům nějaký velmi špatný komunikační expert v přímém přenosu po velmi špatné telefonní lince napovídal, co mají říkat.
00:02
