Konec věčného Marka. Proč se sesypala nizozemská vláda

KOMENTÁŘ

Konec věčného Marka. Proč se sesypala nizozemská vláda
Podobně jako Angela Merkelová i Mark Rutte byl při výkonu své funkce neustále pronásledován problémem imigrace, který se v Nizozemsku vyhrotil ještě dříve než v Německu. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Nizozemská vláda pod vedením Marka Rutteho se sesypala, což není v místní politické tradici nic výjimečného; v zemi tulipánů se totiž do parlamentu dostane kdekdo (žádná pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny neexistuje) a důsledkem toho je koktejl pidistran, ze kterých je těžké poskládat funkční majoritu. Rutte to nicméně vždycky nějak zvládl a sahal přitom po partnerech odleva doprava; celkově si tak v úřadě odbyl třináct let, což už je hodnota srovnatelná s Angelou Merkelovou.

Podobně jako Merkelová, i Rutte byl při výkonu své funkce neustále pronásledován problémem imigrace, který se v Nizozemsku vyhrotil ještě dříve než v Německu, už v době, kdy došlo k vraždě protiimigračního politika Pima Fortuyna (2002), zastřeleného levicovým radikálem, a následně filmového režiséra Thea van Gogha (2004), kterého ubodal a zastřelil náboženský radikál za rouhání proti islámu.

 

Poměrně značná část nizozemské populace má další imigrace z islámského světa „plné zuby“ a dlouhodobě volí strany, které vyžadují její okamžité zastavení, ale Rutte, ač nominálně pravicový politik, nedokázal v tomto směru nikdy udělat nic podstatného, pouze sliboval.

Zanechává tedy za sebou imigrační systém, který je, moderně řečeno, „neudržitelný“: zájemců o život v Nizozemsku a zejména pak na účet nizozemského sociálního systému je ve světě více, než kolik je ta země schopna a ochotna zvládnout. Nicméně Rutte už to řešit nemusí, protože odchází z politiky; následkům bude čelit někdo jiný. V tomto směru se špatná imigrační politika podobá špatné politice dluhové – pachatelé (či viníci) si její následky jen zřídka musejí odnést sami, přenášejí se spíše na další generace. Ostatně za kolapsem poslední Rutteho vlády stál právě spor o relativně drobné „utažení šroubů“ v migrační politice.

Druhá oblast, ve které Rutteho vláda dělala spíš levicově progresivní nežli pravicovou politiku, byla ekologie, nebo snad spíš ekologismus. Zákony o redukci emisí dusíkatých látek zásadně zasáhly jak nizozemské zemědělství, tak i stavební průmysl. Jedním z důsledků je vznik „strany farmářů“, BBB, která přesně proti těmto omezením protestuje a chce je zrušit. A dobrým indikátorem nálady společnosti je skutečnost, že tato strana má reálné šance příští volby vyhrát, ačkoliv skutečných farmářů je v nizozemské společnosti pomálu. Pocit, že si nezodpovědná elita zahrává s budoucností země a bere ji jako laboratoř k vyzkoušení různých progresivních myšlenek, je mezi nizozemskými voliči silný.

Právě tito voliči budou mít nyní možnost ukázat, jak si svoji budoucnost představují. Mají totiž na výběr mezi dvěma opačnými póly. Na jednom z nich jsou farmáři a další strany slibující posun doprava, na druhém je potenciální (i když slabá) koalice socialistů a zelených, jejímž nejznámějším reprezentantem na evropské úrovni je ekologický fanatik Frans Timmermans.

Případná rudo-zelená vláda by nepochybně zvedla stavidla pro migraci ještě výš, než kam jsou nastavena dosud, a zároveň nasadila ještě dusivějšího nelsona nizozemskému průmyslu a zemědělství, které se v představách rudo-zelených aktivistů stalo spíš problémem a přítěží než základem místní prosperity. (Potraviny v obchodě přece prostě jsou.)

Momentálně to z průzkumů nevypadá zrovna na vítězství levice. Nizozemci ostatně ve své většině ani příznivci blouznivého levičáctví nejsou. To, co je ale poněkud děsivé na moderních pokrokářích, je jejich schopnost prosadit svoje, i když ve volbách zvítězily úplně jiné strany. Někdy přes Brusel, někdy přes soudy, cesta se vždycky najde.

Hlavně tomu ale neříkejte „vyhlodávání demokracie“, takové věci přece dělá jenom Orbán.

 

×

Podobné články