Konec lidského faktoru v éře AI

KOMENTÁŘ

Konec lidského faktoru v éře AI
Vedle jiných starostí, které má před sebou lidstvo, je asi ta největší, co pro něj bude znamenat nástup tzv. umělé inteligence. Jestli nakopne k rozvoji a k rozkvětu, nebo ho to smete a sfoukne jako svíci. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Kdysi jsem přišel s velmi vážně míněným návrhem, že by bylo dobré ke každému článku, který člověk vypotí, napsat kurzivou poznámku, jak se autor při psaní cítil a v jakém stavu ho psal. Jestli den předtím pil, a má tedy kocovinu, jestli ho bolí zuby, jestli se právě doma nepohádali a tak dále. Dobré by byly také poznámky, jak dlouho článek psal, kolik mu věnoval příprav, zda si něco načetl, zda o tom, o čem píše, něco ví, nebo vaří z jedné vody načisto, což je, mezi námi, většinou ku prospěchu věci. A když by byl fér, jestli ho třeba opsal. Nebo aspoň kus.

Takové přiznání by velmi pomohlo čtenáři v orientaci a ve správném pochopení textu. Ten se vždy totiž rodí v interakci autorovy schopnosti něco vyplodit – a sil protikladných: tedy že má málo času, že o tom, o čem píše, moc neví nebo že by radši dělal něco jiného, třeba jako teď já, když jsem se šel vykoupat.

 

Je to samozřejmě nadsázka, jak jste jistě pochopili, ale od té doby, co člověk používá písmo, platí, že každý text, i ten úplně nejjednodušší, byl produktem lidské mysli, ta ho vytvořila se vší svou schopností i omezeností, ba právě tou. Za každou nejbrilantnější úvahou, ale i nejhloupějším výplodem stojí lidský faktor. Tedy člověk se svým IQ, zkušenostmi, znalostmi, povahou, sklony, návyky etc. A třeba špatnou nebo naopak dobrou náladou, únavou, vtipem nebo jeho nedostatkem.

Vždycky jsem se divil, že si to lidé, tedy ti, kteří to pak čtou nebo poslouchají, tak málo uvědomují. Tedy že ten, kdo něco sepsal, ale třeba také složil, natočil, namaloval etc., je jen lidský tvor, ať už génius, nebo diletant, blbec, nebo filozof (což může být jedna osoba). Vždy ale individualita, konkrétní stvoření, které má nějakou svou identitu, svůj mozek, srdce, játra, bolavé zuby. To bylo nakonec na lidské kultuře, umění, výtvorech vznešených i docela obyčejných nejzajímavější: že je vytvořili lidé, někdo konkrétní, nějaký člověk.

Vypadá to tak, že přecházíme do doby, kdy to přestává platit. Tento článek, který tady sepisuju, by mi, pokud na to přistoupím, napsal během několika vteřin generátor textů, který na mě poblikává z lišty počítače. Stačilo by zadat třeba: napiš mi polemiku se sebou samým o tom, že je lepší články psát sám za sebe, než abys mi to napsala ty. Ona (nevím, proč si ji představuju jako ženskou) by chtěla možná něco upřesnit, ale za pár vteřin by to bylo hotovo. Já bych si to přečetl, uznal bych, že to docela jde, trochu bych to upravil, poslal do redakce – a šel bych se koupat. Celé by to trvalo asi deset minut. A tak bych mohl pokračovat s každým článkem, dokud by těm, kdo je vydávají – a mě platí –, nedošlo, že na něco takového mě nepotřebují. Stejně jako to nebudou potřebovat čtenáři – protože ty se „napíší“ sami! Mám za to se, že ta doba se blíží. A zdaleka se nebude týkat jen nějakého pisálka. Bude se týkat všech, kdo dosud něco svým – zajisté omezeným – mozkem sepisovali, vymýšleli, komentovali, k něčemu se vyjadřovali etc. Někdo řekne dobře jim tak. Dokud nepřijde řada i na ně.

Vedle jiných starostí, které má před sebou lidstvo, je asi ta největší, co pro něj bude znamenat nástup tzv. umělé inteligence. Jestli nakopne k rozvoji a k rozkvětu, nebo ho to smete a sfoukne jako svíci. Lze se domnívat, že se nacházíme ve fázi, kdy jsou obě možnosti otevřené, přičemž ani jednu z nich nejde zastavit, někdo by řekl bohužel, jiný naštěstí. Lidský faktor nahrazuje v míře dříve těžko představitelné cosi, co už není a nebude spojeno s lidskou individualitou, ale bude jakousi její nápodobou, imitací, kombinací vytvořenou v jakési hromadné supervýkonné globální mysli, která postupně, nebo velmi rychle, nahradí tu individuální, kterou má každý ve své hlavě. Na co ji bude potřebovat pak? A jak bude taková hlava vypadat?

Člověk vždy vytvářel nástroje a přístroje, které mu pomáhaly některé úkony zjednodušit, urychlit, zbavit námahy a klopotné dřiny. Ale nikdy ještě se lidstvo nedostalo tak daleko, aby bylo ochotno zbavit se kreativity, odevzdat ji naplno někomu jinému, vlastně Něčemu jinému, co sice původně člověk stvořil, ale co ho brzy nahradí právě v tom, o čemž si dosud myslel, že bude vždy patřit jen jemu. V tom, v čem si myslel, že je podstata jeho lidskosti.

×

Podobné články