Éra nasvícených památek
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
GENIUS LOCI
Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemís ...
Braniborská brána, před několika týdny poskvrněná ekologickými aktivisty, se v noci rozzářila barvami izraelské vlajky. Skvrny po útoku aktivistů byly ovšem na sloupech ještě vidět, a jelikož použitá barva byla červená, celkový dojem byl, že vlajka je trochu pošpiněna krví. Což k dané situaci sedělo až příliš dobře a patrně lépe, než iniciátoři celé akce zamýšleli. Nejde o abstraktní problém, ale zcela konkrétní prolitou krev.
„Vzpomeň si na chudé, nic to nestojí,“ řekl prý kdysi Henry Ford. Nasvícení různých památek v centrech hlavních měst také nic nestojí, respektive jen ten poplatek za elektřinu, což tedy, pravda, není v dnešní době zrovna malá částka. Symbolika je to pěkná, ve smyslu „nekašleme na vás“, to ano. Ale politika dělaná jen pomocí symbolů je zoufale impotentní.
Současné civilizované státy západní Evropy mají problém s tím, jak se postavit k barbarství. Ne tedy verbálně, hlasitá odsouzení na nás prší ze všech stran a ve všech možných jazycích. Jakýkoliv konkrétnější krok ale vyvolává duševní agonii, a to se přitom ani nebavíme o něčem násilném. Rakousko a Německo dočasně pozastavily svůj momentální sponzoring projektů v Palestině, ale i proti tomuto relativně mírnému kroku se okamžitě zvedl celý babylon hlasů: toto přece není možné udělat! Vůbec se přitom nechtějí bavit o tom, že i když západní státy ostentativně financují jen určité projekty, které oficiálně mají prospěšný charakter, umožňují tím Hamásu i Fatahu, aby svoji pozornost a peníze získané jinými způsoby mohly věnovat dalšímu rozvíjení teroristické infrastruktury. Financuje-li vám někdo energetiku, zdravotnictví a další oblasti civilního života, dává vám zároveň možnost utrácet jiné peníze za zbraně a hrdlořezy, kteří s nimi budou zacházet.
Nasvícené památky zhasnou nejpozději v momentě, kdy Izrael zahájí pozemní ofenzivu a začne s Hamásem bojovat přímo v Gaze. Taková akce totiž nepochybně přinese civilní oběti a kolektivní Západ už si s civilními oběťmi nedokáže duševně poradit. Musíte si klást otázku, jak by proběhla druhá světová válka, kdyby měli nacisté k dispozici internet a dokázali po každém bombardování odvysílat srdceryvné záběry z vlastních rozbitých měst, aby je viděli civilisté v Americe a Kanadě, bezpečně daleko od front i z dosahu německé Luftwaffe. Možná by se jim tak podařilo zajistit, že velké zámořské státy zůstanou mimo hru.
Současné západní mocnosti silně těží z historické náhody, totiž že ty nejhorší konflikty v jejich dějinách se odehrály dříve, než začal mít každý v kapse malou kameru a přenosné kino v jednom; tudíž se jejich krvavé detaily daly ututlat. Ještě v časech, kdy filmařské vybavení bylo drahé a vzácné (jako třeba za druhé světové), mohly úřady víceméně nařídit, co má být vidět a co ne – a kde nebyl kameraman, tam jako by se nic nestalo. V současné době už to nařídit nemůžou – a výsledkem je kolektivní ochromení z vědomí, co to vlastně znamená „válka“ a že ji nelze vést tak, aby při ní umírali jen ti zlí lidé. Člověk je vizuální bytost, což znamená, že ty slušnější z nás dokážou brutální scény z poničených městských ulic dostat do kolen.
Bohužel se to týká opravdu jen těch slušnějších a lépe vychovaných lidí. Hamás a jim podobní, kteří vychovali celé generace palestinských dětí ke smrtelné nenávisti k Židům, se u sebe doma takových reakcí obávat nemusejí. Tam by záběry na rozbité izraelské město plné mrtvol vzbudily jenom jásot a radostný pokřik k pochvale Alláha.
Dnešní civilizace se nechce snižovat na úroveň barbarů. To je na jednu stranu chvályhodné, na druhou stranu to barbarům dává příležitost přežít a prosperovat na úkor jiných, kultivovanějších lidí. Tenhle bolestivý rozpor mezi ideály a realitou teď dočasně zaplašíme nasvícením památek. Ale co budeme dělat v okamžiku, až posílené a sebevědomé barbarství dorazí i k nám?