Ruská zima nemrazí jen kozáky. Vítězná esej soutěže Knihovny Václava Havla

Knihovna Václava Havla uspořádala již 16. ročník soutěže o nejlepší studentský esej, letos na téma Druhým rokem ve stínu války. Jak se nás dotýká válka, kterou známe jen z médií, a přesto jsme její součástí? Jedním z ústředních žánrů tvorby Václava Havla je právě žánr eseje, díla jako je Moc bezmocných či Slovo o slovu, se staly klasickými texty české literatury. Cílem soutěže je dále pěstovat žánr eseje v českém jazyce, a to ve smyslu havlovské odvahy pojmenovávat nepříjemné problémy a hledat jejich nekonvenční řešení.

Letošní otázka měla podnítit mladé lidi k zamyšlení se nad tím, jak nás ovlivňuje krutá válka odehrávající se kousek od našich hranic, ale i nad tím, jakou roli v této či jakékoli jiné válce hrajeme a jak se k ní vztahujeme jako země i jako jednotlivci. Nejlepší práce vybírala pětičlenná porota složená ze známých osobností českého veřejného života, těmi letos byli spisovatelka a novinářka Adéla Knapová, spisovatel a pedagog Vratislav Maňák, spisovatel a novinář Jiří Peňás, spisovatel, textař, historik a publicista Petr Placák a ukrajinistka Lenka Víchová.

Zde je vítězná esej:

Matyáš Sahula - Ruská zima nemrazí jen kozáky

Máme se zajímat o Ukrajinu? Je angažování se v konfliktu v souladu se zájmy evropského společenství či dokonce naší malé země? A předně jak s námi souvisí, pakliže snímáme její dění pouze z televizních obrazovek a našich tak blízkých, a přece vzdálených displejů? V pomyslné mlze otázek se míhají slova ruského písničkáře Viktora Coje: Я жду ответа, Больше надежд нету, Скоро кончится лето. Všechny tři po sobě jdoucí verše jeho skladby evokují bezradnost a připomínají nám smutnou realitu, která se dá aplikovat i na dnešní dění a nejen to. Čekáme činů a čekáme slov, která budou odpovědí, ale doposud bezvýsledně. Konec léta nenabídne patrně nic jiného než podzimní rasputicu, mráz a další pokračování těchto neslavných dějin. Zamrznutí tohoto konfliktu je však příhodnou příležitostí k zamyšlení nad jeho významem v širším historickém kontextu. Především pak máme jedinečnou šanci z odstupu vyhodnotit českou roli a pozici v této problematice. Bylo by ode mě poměrně malicherné čerpat informace a upínat se na televizní obrazovky, novinové články a hashtagy od všemožných influencerů při hledání odpovědi na pojítko naší pohodlné společnosti a války za našimi humny. Koneckonců rybář také neloví v louži, neboť je naprosto prázdná. To je práce jiných, já však půjdu odlišnou cestou, kterou spatřuji v učebnicích dějepisu. A i když mnozí nemusí kvitovat mé šťourání do dob „dávno minulých“ – pamatujme, že mezi historií a budoucností je jen jedna velmi křehká bariéra – přítomnost. Docela triviální fakt, že? Svět s tím nezbořím, pochopil jsem – nicméně, stále se nedá hovořit o plném pochopení tohoto banálního faktu a nekonečné dekády moderní historie mi dávají za pravdu, dokola, stále a pořád… Vypůjčím-li si slova váženého prezidenta Václava Havla z korespondence Medě Mládkové: „Potvrzuje se tím jen camusovská koncepce lidského osudu jako osudu Sisyfova, jenž stále znovu valí na kopec balvan, aby se vždy znovu zase skutálel zpět… “ Ano, je to stejný koncept, byť v jiném využití. Bylo by zjednodušující říct, že dějiny se opakují, ale vůbec to není tak daleko od pravdy. Přesněji, zdá se, že postsovětský prostor pokryl již před dlouhou dobou časový permafrost, s nímž zápolí několik století, a žádný plamen zatím nevedl k roztání této zmrzlé země.

Mýlil by se ten, kdo by tvrdil, že pojem „ruské duše“ je pouhý přelud či nic nereprezentující a naprosto abstraktní pojmem. Nejedná se o výmysl choré, a přesto geniální mysli nějakého Fjodora Michajloviče. Vlastně můžeme mluvit ve stínu současných událostí, ale nejen těch, o jakési skoro hmotné entitě. Bylo by patrně nečestné vztahovat jednotný soud na celý národ a ani to není mým cílem. Faktem zůstává, že každý národ má své kostlivce ve skříni. Historické paralely je možné vidět ve vývoji mnoha národů. Způsob, jakým však Rusko opakuje své dějiny, je přímo odstrašující. Ne, Rusko neopakuje své dějiny, ono v nich bohužel přežívá. Velkým problémem ruské společnosti není inherentně samotná její duše, ale primárně s ní souvisící revizionismus, jenž je i v dnešním světě postmoderního vnímání hnaný fundamentálním bojem za takříkajíc „černobílý svět“, v němž proti bezpráví vystupuje pouze Rusko jako hrdina z bájných bylin proti zlu a zkaženosti, reprezentované kým jiným než námi. Ba ještě více problematická je revizionistická tendence pro okolní státy, nejen Ukrajinu, nejen Gruzii, nejen Čečensko a nejen Moldavsko, se kterými mělo a má Rusko konvenční konflikty, ale i pro státy bývalého východního bloku, tedy včetně nás.

Ráj nekonečných tajg, krásných baletů, muziky a nedocenitelných literárních počinů, i tak by se dala popsat země na východ od našich hranic. Místo, které dalo vzniknout Puškinovi, Rachmaninovi, Čajkovskému, Bulgakovi, ale i Borisu Godunovi, Leninovi, Beriovi a konečně i Putinovi. Tato země, o níž hovoříme, je závislá a nemám na mysli její nepřekonatelnou oblibu vodky, je závislá a opilá svou bývalou slávou a velikostí, nikoli alkoholem. Droga, kterou spotřebovává, je velmi návyková a silná, tvrdý pšeničný nápoj je proti ní placebo, hrozí tak její rychlé předávkování, které může stát uživatele ztrátu stability, a dokonce jeho už tak na vlásku visící život. Dealeři těchto drog jsou nám známi, nejedná se o nikoho jiného než ruské populisty moderních dějin, jež známe pod mnohými nechvalně známými jmény. Tajemnější než její neslavní distributoři jsou bezpochyby její zdroje skryté ve stínu dějin. Tato ruská droga je zakořeněná už v dobách krutých Varjagů, carství, navazujícího impéria a samo sebou sovětského teroru. Ruská droga je známá svojí halucinogenní schopností a neméně pak agresivním působením jejích zběsilých uživatelů. A ohrožení se nás týká, nikdo není v bezpečí.

Ruské dějinné modly, jež slouží za vzor dnešnímu osazenstvu moskevského Kremlu, jsou pestré. Dokonce tak, že prostý ruský člověk musí být zmaten. Má snad adorovat Petra Velikého, cara Mikolaje II. nebo Stalina, jehož busty a sochy se v Rusku množí i v 21. století jako houby po dešti? Může se patrně ptát: který z těchto pánů představuje vzor dnešního Ruska? A musí vůbec činit rozhodnutí, které je učiněno za něj? Tamní politická a mediální garnitura má jasno, nebere tento ideologický rozštěp jako problém, naopak tvoří ještě účinnější mišmaš pro účely propagandy Jednotného Ruska. Výsledkem jsou například mozaiky v pravoslavných kostelech, zobrazující obrazy ze sovětských dějin, Leninovo mauzoleum na Rudém náměstí ležící co by kamenem dohodil od chrámu Vasila Blaženého, dokonce ani symbol ruské státnosti, jakým je hymna, se co do melodie nezměnila, a je tak více jak osmdesát let reliktem komunistického režimu. Vede to k zamyšlení: Zapomněli Rusové, jak bolševici rabovali a demolovali pravoslavné chrámy? Zapomněli Rusové, jak komunističtí prominenti sedící v kožených křeslech posílali jejich otce a dědečky do gulagů, kde je nezřídka kdy utýrali k smrti? Zapomněli snad na své cary, kteří se cpali nejlepšími francouzskými jídly v jantarových komnatách svých sídel, zatímco chudina jedla v lepším případě chleba s pilinami? Jak naivní musím být, že se vůbec ptám… Nikdy nezapomněli, nikdy nelitovali. Ruský člověk má od nepaměti nepříjemný zlozvyk: nikdy neuznat chybu a už v žádném případě porážku.

A nás se to netýká? Jen si vzpomeňme naší mělké paměti navzdory, jak v našich ulicích řádily ruské tanky. Ani toto jho své krvavé historie Rusové nesetřásli. Dokonce v ruských médiích probíhali a stále aktivně trvají snahy o legitimizaci těchto akcí. Nemluvím přitom o nějakých banálních excesech ruské nacionalistické scény a lá Žirinovský či Dugin. Bezpochyby i samotná existence těchto individuí na tamním politickém spektru je poněkud znepokojující, ale nikoli tak jako státní zpravodajské služby praktikující naprosto vzorovou propagandu jak z ikonické sovětské Pravdy. A pokud ve vás ještě hoří byť jen titěrný plamínek naděje, že velká ruská periodika mají určitou laťku nezávislosti a serióznosti, dovolím si vás zklamat. Doporučuji například počin největšího ruského portálu Ria novosti z dubna předminulého roku, v němž se o pražském jaru pojednává jako o fašistickém převratu (nežertuji). Také téměř prosazené uznání statusu veteránů pro členy okupačních jednotek z roku 1968 by nás nemělo nechat chladnými, znamená to totiž mnohem víc, nežli by běžné oko mohlo na první pohled spatřit. Zdvižený prostředník obětem a pamětníkům těchto bolestivých událostí? Patrně ano, ale principiálně se jedná o alarm a vykřičník pro celou euroatlantickou civilizaci, který nemůže být vyjádřen více explicitně. Přitom bych mohl oněch křičících vykřičníků jmenovat ne zrovna poskrovnu – nebudu jmenovat, ale jeden příklad za všechny může být poslankyně ruské státní Dumy zpívající o tom, jak Rusko ochrání Kurily před samuraji a dobude nazpět Aljašku… pojednáváme-li tedy o Ukrajině, spojujme jí s námi právě takto: Nejedná se o válku ukrajinského lidu a nesmí se přejímat tento narativ. Jedná se o ruský pradějinný relikt. Onen relikt, o němž pojednáváme, je fenomén ruské svaté války, přesněji snad ruské kontinuální války za dávné, časem vyčpělé hodnoty, které však v dnešním světě 21. století ztrácí jakoukoli relevanci. A jak víme, v globalizovaném postmoderním světě neexistuje důsledku bez příčiny. Rusové od začátku své „speciální operace“ ostrakizují západní mocnosti a krom jiného na ně svalují vinu za dnešní dění. A mají pravdu, avšak v diametrálně odlišném smyslu slova.

Disponovali jsme suma sumárum více než dost indiciemi k tomu, jak vyhodnotit situaci a jak se zachovat hned zpočátku minulého roku, ba dokonce hned v roce 2014, při tehdy začínající intervenci na Donbasu. Šlo o další příkladnou krizi evropského kontinentu, na níž jsme jakoby nedopatřením opět aplikovali neúspěšná měřítka a špatné vzorce Chamberlainovy politiky appeasementu, která v historii zatím nenalezla svého úspěchu a zdá se, že dnešek nebude výjimkou. Opět jsme dali průchod svému zbabělému pokrytectví a nechali jsme Rusko vědomě překročit řadu červených linií (viz. například Budapešťské memorandum). Přesto nevěřím tomu, že by lídři celého západního světa byli naivní či snad hloupí. Oč tedy kráčí? Co jsme tím získali? Usuzuji, že nic víc než „Mír pro naši dobu 2.0“. Motivací k jejich politice byl prostý strach, nic jiného.

„Měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ Tato slova pronesl Winston Churchill před přesně 85 lety v reakci na jednání v Mnichově. Poněkud povědomé, že? Avšak predikovat konvenční konflikt na území Severoatlantické aliance by bylo krajně neznalecké, nemějte mě za geopolitického negramotu. Rusko dobře ví, kam může zajít, a kam ne. To Ukrajina prolévá svou krev za naše pohodlí, my jsme vystaveni jinému bojišti, kterým je hybridní válka v našem společenském prostoru. Obě tyto bojiště však ze strany agresora sledují stejný cíl a tím je absolutní destabilizace našich suverénních zemí, jejich demokracií a svobody, jíž jsme v rámci východního bloku nabili teprve před třiceti lety. Stejnou cestou šla i dnes ohněm zkoušená Ukrajina, nebyla to pro ni lehká cesta, přesto se po jejích stopách národ kozáků vydal a my jsme se zavázali pomoci. Naše pomoc a reakce nebyly dostatečně rychlé…

Rusko bylo už od začátku oranžové revoluce odhodlané vzít Ukrajinu zpátky do své sféry vlivu. Začalo to proruským opozičním blokem, vyústilo v separatistické tendence v Doněcku a Luhansku, tichou anexí Krymu, a nakonec vygradovalo v přímo vedenou a otevřenou válku, které jsme svědky. Všimněte si, že jsem při této analýze došel i k závěru analogie. Představil jsem tři body shrnující strukturu chaosu a destabilizace, jež jsou obdobné ostatním případům a jsou především opakujícím se vzorcem. Korelace mezi námi a Ukrajinou je tedy více než jasná. My jsme v prvním stádiu tohoto chaosu, na druhou stranu Ukrajina se nachází ve stádiu třetím a stačilo k tomu prchavých devět let. Jedna nedokončená, krušná dekáda prohnala tuto zemi revolucí, pomíjivým mírem a válkou.

Dovolte mi proto otázku: Kolik demonstrací za mír (přeloženo – ústupky a apatie) bude vést ke kroku dva a tři? Jako občané České republiky se nacházíme v bodě, kdy opět rozhodujeme o dalším směřování naší společnosti. Nejsme přitom sami, celý západní svět, a především státy bývalého východního bloku jsou na rozcestí, které bude osudné. Půjdeme cestami moderních Biľaků, nebo budeme Kriegeli mezi nimi? Pozorujeme-li dění na naší politické scéně a činíme-li tak i v okolních státech, spatřujeme množství nebezpečných tendencí, které vychází zejména z populistických uskupení, o nichž dnes nechci mluvit, neboť asi všichni dobře známe své takzvané „Medvečuky“. Nejenže těchto politických subjektů a jejich četných excesů Moskva využívá ve svůj prospěch, ale hlavně nás směřují blíže k naší chmurné minulosti.

„Člověk a občan hyne v tyranovi navždy a návrat k lidské důstojnosti, k pokání a obrodě se mu stává takřka nemožným. Nadto pak příklad, možnost takové svévole působí nakažlivě na celou společnost, ta moc je svůdná. Společnost, která tomuto jevu přihlíží lhostejně, je již sama ve svých základech nakažená.“ Myslím, že slova ruského velikána F. M. Dostojevského z jeho Zápisků z mrtvého domu krásně předesílají jádro mé následující teze… Nedovolme, aby degradovali naše hodnoty, naše výdobytky demokracie a svobody, na nichž stojí dnešní Západ, nenechme se svést pokušením řečí despotických rétorů na vysokých podiích pod koněm svatého Václava. Nepodceňujme ono dění na východ od našich gaučů a televizí, staneme-li se lhostejnými, legitimizujeme akce, které agresor činí, a stáváme se tak i jejich spolupachateli.

Na závěr mi dovolte menší agitaci. Jak napsal šachový génius a ruský disident Garry Kasparov ve své knize Zima přichází: „Svobodný svět musí držet laťku vysoko, pokud chce, aby tak dělali i ostatní.“ Pokud dnes probíhá ve východní Evropě (to jest nejen na Ukrajině) boj dvou myšlenkových konceptů obdobný tomu ze studené války, dobře zvažme, na čí stranu se postavíme. Není v našem zájmu být lhostejnými k frontovým liniím, na nichž se dnes bojuje o náš způsob života – to jsou doufám hrozny našeho empiristického poznání, vykoupeného i českou krví…

Jednu z těchto koncepcí už jsme na vlastní kůži plně okusili před třiceti lety a je jisté, že další hazardování s mesiášskými režimy bychom nemuseli přežít. Další „ruská ruleta“ nás může stát podstatně více než ta minulá. Ustupovat v tomto případě agresorovi je srovnatelný nerozum jako házet medvědovi svůj uřezaný prst. Medvěd si nepochybně pochutná, možná bude na chvíli zaměstnán, brzy však zjistí, že ruka vypadá ještě lahodněji, ba že noha má více masa. Zanedlouho bude mít zase hlad, a pakliže se budeme chlácholit, že medvěd má tentokrát chuť na lesní borůvky, pak z nás nezbude nic víc než torzo. Pokud se tedy máme dívat na aktuální dění na východ od nás, dívejme se jak českou, tak globální optikou, ale zejména pak v kontextu naší zkušenosti a našich dějin.