Co takhle domovské právo?

KOMENTÁŘ

Co takhle domovské právo?
Říká se, že bezdomovectví vždy uměly „řešit“ jen diktatury a totality, což neznamenalo, že by v nich takoví lidé nebyli, píše Jiří Peňás Foto: Shutterstock (ilustrační snímek)
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Veřejným prostorem projela vlna pobouření nad návrhem senátora Zdeňka Hraby kriminalizovat bezdomovectví. Jako obvykle ono pobouření převládlo nad tím, co bylo důvodem a smyslem té ideje. Tím, jak senátor pak již bezmocně vysvětloval, nebylo zavírat lidi za bezdomovectví, ale podniknout něco s tím jevem, který opravdu „chránit“ není v zájmu ani těch lidí, tedy bezdomovců.

Bezdomovci neexistují snad jen v ráji – nebo naopak tam jsou bezdomovci všichni. Není zřejmě společnost, která by takové lidi neměla a neprodukovala: bohužel čím je společnost „liberálnější“, čím víc je v ní „svobody“ ve smyslu svobody sebedestrukce, tím jsou poměry k životu na okraji příhodnější. Říká se, že bezdomovectví vždy uměly „řešit“ jen diktatury a totality, což neznamenalo, že by v nich takoví lidé nebyli.

 

Překvapivě však v časech ne tak dávných existoval nástroj, který bezdomovectví, tehdy se tomu říkalo potulka, přece jen nějakým způsobem reguloval. A přitom o něm nešlo říci, že by byl nehumánní anebo lidskou důstojnost popírající. Jmenoval se „domovské právo“, jež spočívalo mj. v tom, že každý měl „právo“ vykonávat své bezdomovectví jen ve své obci. Jakmile se přemístil někam jinam, většinou do většího města, bylo možné ho poslat tzv. postrkem zpět do jeho domovské obce. Samozřejmě že se tím neřešilo bezdomovectví jako takové a byla v tom jistá forma násilí, ale zabraňovalo to koncentraci bezdomovců na jednom místě, konkrétně třeba v Praze, což je asi to, z čeho má tzv. dobrý občan největší obavy. Vedle toho domovské obce zřizovaly tzv. chudobince, které měly svůj docela pevný řád a pravidla, ale umožňovaly lidem, již si skutečně nemohou obstarat živobytí, jistou formu důstojné existence. Chovanci chodili v erárních oblecích, věnovali se drobné prospěšné práci, byt a stravu měli zaručenou. Předpokladem k tomu bylo ovšem domovské právo. Ano, to byly ty staré zlaté časy, za kterými padla opona. V Československu domovské právo zrušili v roce 1949, když bezdomovectví přestalo oficiálně existovat a nahradila ho všeobecná pracovní povinnost. Ta po roce 1989 padla, bezdomovectví se vynořilo z hlubin a od té doby jen bobtná. Bez domovského práva.

Přiznám se, že mě ti lidé zajímají, dávám se s nimi do řeči, mám pro ně pochopení: kdo ví ostatně, jak člověk jednou skončí… Bezdomovecký život je přežívání ze dne na den. To je jeho základní určení a tomu je podřízeno všechno. Málokdo tam myslí s nějakou perspektivou, a pokud měli nějaké plány, jak se z toho dostat, ty s přibývající dobou, co jsou venku, slábnou. Je to vlastně svět lidí, kterým vypověděla službu odpovědnost k sobě samým. Lidé na dně dna buď opravdu nejsou psychicky nebo intelektově schopni „žít normálně“, nebo je to nikdo nenaučil, nebo to časem ztratili, obvykle tedy svým vlastním přičiněním: s těžkou závislostí na alkoholu či drogách se normální život vést moc dlouho nedá. A žít na ulici bez alkoholu také ne. Obvykle pak už nejsou schopni zvládat běžné životní situace, tedy v prvé řadě pracovat, nesnášejí disciplínu a autoritu, takže si těžko nějaké místo udrží. Jsou opravdu jako malé děti – nebo pubertální děti, aby to bylo přesnější.

V každé společnosti je určitě nějaký podíl lidí, kteří prostě chtějí žít jinak nebo jako normální lidé žít neumějí. Nemá to řešení a není jím represe, i když zcela by se společnost práva na ni vzdát neměla. Není jím ale ani společenský masochismus, pěstování pocitů viny a bezbřehá charita, která hypotetické snahy o vyhrabání se zbavuje smyslu a motivace. Jde asi spíš o to, aby počty lidí, kteří takto žijí, nerostly, čemuž lze zabránit jen rozumnou sociální politikou, zvýšením minimální mzdy, aby se lidem vyplatilo pracovat, vytvářením pracovních míst pro lidi s nějakým omezením, reformou exekučního systému. Snad snížit bariéry pro získání nějakého prostého bydlení, přičemž nepředstírat, že na něj je nárok automaticky. Prostě pokusit se poměry zmírnit, zlidštit.

Anebo mít odvahu a zkusit domovské právo.

 

×

Podobné články