Podle aktuálního volebního modelu agentury NMS Market Research by volby do Poslanecké sněmovny jasně ovládlo hnutí ANO, které s podporou 35,3 procenta voličů dá ...
Stát Izrael čelí jedné z nejhlubších krizí od svého vzniku. Situace je o to komplikovanější, že se nejedná o ohrožení zvenčí, které by šlo vyřešit vojenskou silou. Tentokrát stojí Izraelci proti Izraelcům a nezdá se, že by jedna strana hodlala ustoupit. Na jedné straně tak stojí vláda, jež se snaží protlačit kontroverzní reformu justičního systému, na druhé straně opozice snažící se zabránit přijetí novely mimoparlamentním nátlakem. Po celé zemi tak demonstruje až 200 tisíc lidí, blokují dálnice, armádní rezervisté oznamují, že nenastoupí k výcviku, pokud budou povoláni, odbory plánují generální stávku a podnikatelé vyhrožují, že své firmy stáhnou ze země.
Izraelský Nejvyšší soud je jedním z nejmocnějších ústavních tribunálů na světě. Běžně zasahuje do rozhodnutí i v oblastech, které v jiných zemích jsou výsostnou doménou politiků, jako je třeba složení vlády. Zároveň nové soudce jmenuje prezident Izraele na doporučení soudcovské rady. V té mají soudci rozhodující slovo. De facto členové Nejvyššího soudu si tak vybírají nové kolegy sami. Soud je tradičně spíše liberální, což štve izraelské vlády.
Od roku 1977 totiž Izraelci volí spíše pravicově a sled administrativ měl pocit, často oprávněný, že soud rozhoduje spíše politicky než na základě právnických faktů. Izrael nemá psanou ústavu, soud tedy není vázán žádný papírem. A jako relativně mladý stát ho ani neomezují staletí zvyklostí a precedentů jako třeba ve Velké Británii.
Na potřebě nějaké reformy justice tak panovala celkem široká shoda. V průzkumu provedeném před vypuknutím současné krize jen 16 % Izraelců uvádělo, že jsou spokojeni se současným stavem. Vláda tak předložila reformu, jež se opírala o dva pilíře. První měnil složení soudcovské rady, aby v ní měla větší slovo vláda. To, že soudce jmenují politici, je celkem normální praxe ve většině států, od USA až po Českou republiku. V Izraeli to však bylo bráno jako útok na nezávislost justice.
Druhý pilíř byl ještě problematičtější. Kneset, tedy izraelský parlament, mohl zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu většinou jediného hlasu, což už vychylovalo systém příliš ve prospěch parlamentu. To rozpoutalo první obří vlnu protestů a premiér Benjamin Netanjahu souhlasil s odložením reformy, s tím, že o její podobě bude vyjednávat s opozicí. Vstřícný krok celou situaci nakonec jenom vyhrotil.
Opozice vyhrála první bitvu a seznala, že nátlak ulice funguje. Odmítla vyjednávat a požaduje zrušení celé reformy. Vláda se zase přesvědčila, že ústupky jsou k ničemu, a zatvrdila se. Navíc ministr pro národní bezpečnost a lídr strany Ocma jehudit Itamar Ben-Gvir vyhrožuje, že odejde z koalice a položí vládu, pokud justiční reforma bude zastavena. Netanjahu se tak ocitl v kleštích, kdy žádný krok nevede z krize ven. Paradoxní je, že on osobně nepovažuje reformu justice za prioritu a byl k ní dotlačen svými ministry.
Předevčírem Kneset většinou 64 hlasů k nule, opozice totiž opustila na protest místnost, schválil první zákon připravované reformy. Ten zakazuje Nejvyššímu soudu používat doktrínu „rozumnosti“ v případě volených zástupců. Doktrína rozumnosti není používána pouze v Izraeli, ale tamější Nejvyšší soud je při jejím aplikování hodně aktivistický. Soud může na jejím základě některá vládní rozhodnutí označit za zjevně nerozumná. Takto zablokoval jmenování Arjeho Deriho ministrem vnitra a zdravotnictví. Deri byl v roce 1999 odsouzen ke třem letům vězení za korupci a v prosinci 2021 byl obviněn z krácení daní. Soud řekl, že jmenování takového člověka je nerozumné. To má svým způsobem pravdu, ale jmenování ministrů je v gesci premiéra, který se zodpovídá svým voličům. Měl by do toho opravdu mluvit soud?
Druhým často uváděním příkladem je rozhodnutí soudu o opevnění školních tříd. V roce 2007 izraelská vláda rozhodla, že opevní školy v dosahu raket vystřelovaných z Gazy. V každé škole měla být opevněná jedna oblast, do které se měli v případě poplachu stáhnout všichni žáci. Rodiče si stěžovali a soud nařídil, že vláda musí opevnit všechny třídy v ohrožených školách. Opevnění pouze části školy je totiž nerozumné. Přitom rozdělování státních financí a reakce na vnější nebezpečí jsou přesně rozhodnutí, která náleží exekutivě.
Kritici tvrdí, že zákaz používání doktríny rozumnosti značně omezí schopnost soudu hlídat vládu.
Izraelská společnost je tak nyní zdánlivě beznadějně rozdělená. Jedna část chce za každou cenu protlačit svou vizi nového fungování justice. Druhá odmítá jakékoli vyjednávání a stále více považuje celou vládu za nelegitimní. Bývalý premiér Ehud Olmert dokonce varoval, že Izrael směřuje k občanské válce. Jediný, kdo se zdánlivě pokouší o nějaké řešení, je prezident Jicchak Herzog, který se snaží působit jako prostředník mezi rozhádanými stranami.
Izraelský novinář Leil Leibovitz tvrdí, že spor o justiční reformu odhalil hlubší rozdělení v Izraeli. Hádka o kompetence Nejvyššího soudu je pouze spouštěč, první bitva mezi Izraelci, co chtějí „stát pro Židy“. Stát Izrael čelí jedné z nejhlubších krizí od svého vzniku. Situace je o to komplikovanější, že se nejedná o ohrožení zvenčí, které by šlo vyřešit vojenskou silou. Tentokrát stojí Izraelci proti Izraelcům a nezdá se, že by jedna strana hodlala ustoupit. Na jedné straně tak stojí vláda, jež se snaží protlačit kontroverzní reformu justičního systému, na druhé straně opozice, snažící se zabránit přijetí novely mimoparlamentním nátlakem. Po celé zemi tak demonstruje až 200 tisíc lidí, blokují dálnice, armádní rezervisté oznamují, že nenastoupí k výcviku, pokud budou povoláni, odbory plánují generální stávku a podnikatelé vyhrožují, že své firmy stáhnou ze země. V první případě jde o to, že Izrael bude standardní západní demokracie s většinovým židovským obyvatelstvem. Ve druhém o to, aby Izrael byl stát s jasně židovskou kulturou a tradicí. Zastánci prvého jsou často socialisté, sekulární Židé, potomci Aškenázů, tedy Židů z východní Evropy. Zastánci druhého jsou často spíše konzervativní, nábožensky založenější a potomci Mizrachim, tedy Židů z Afriky a Blízkého východu. První tvoří kulturní elitu země, druzí mají lehkou většinu ve společnosti. Ať již spor o soudní reformu skončí jakkoli, není to nejspíš poslední dějství vleklé izraelské krize.
00:02
