Miluj lidstvo a zapomínej na blízké
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
VÁLKA NA UKRAJINĚ
Americký prezident Donald Trump v noci na sobotu prohlásil, že vede „velmi vážné“ diskuse s Ruskem o ukončení války na Ukrajině a uvedl, že bude mít rozhovor s ...
Kvůli Trumpovi jsou prouprchlické organizace, včetně těch působících v České republice, ze dne na den téměř bez peněz.
Nelze pochybovat, že mnoho lidí přijalo takovou zprávu s uspokojením a možná i škodolibostí, nejeden byl možná udiven, co nám to Američané všechno platili. Ale byly a jsou nepochybně i reakce jiné, provázené rozhořčením, smutkem a lítostí, že svět, který odmítá solidaritu s těmi nejubožejšími, tedy s uprchlíky, je horší a stává se krutějším a nelítostnějším. Protože přece ty organizace pomáhající uprchlíkům jsou založeny na humanismu, na solidaritě s druhými, na altruismu. A to všechno jsou ušlechtilé city, bez nichž snad ani nemá život hodnotu, a společnosti, z nichž se vytratily, se stávají nelidskými: jako ta Trumpova Amerika.
Co to ale je altruismus a humanismus v případě tak složitého (a ničivého) jevu, jako je masová migrace? Nutno říci, že uprchlictví je jen jedna forma migrace, v současném světě spíše menšinová: uprchlíci byli Ukrajinci v prvních měsících války, možná Syřané v roce 2015, nikoli však lidé třeba ze severní nebo střední Afriky připlouvající již desítky let k břehům Evropy. To jsou migranti, jejichž migraci, tedy přemístění do Evropy, do určité míry napomáhají právě organizace na podporu „uprchlíků.“ Jejich existence sama migraci v mnohém umožňuje a stupňuje: viděli jsme to v případě různých lodních dobrovolníků a dobrovolnic, které se svým úmyslem pomoci (dostat) co nejvíce migrantů do Evropy ani netají. Zajisté jsou jejich pohnutky ušlechtilé a oni a ony (je mezi nimi hodně žen) sami/y nepochybují, že jednají v zájmu humanity a altruismu. Dostávají za to také různé ceny, v mnohých médiích se o nich píše jako o hrdinech a hrdinkách – a někdo to platí, mimo jiné štědře vláda USA, doposud.
Ale vraťme se k tomu altruismu, tedy postoji, k němuž se podporovatelé pomoci (nejspíš ne nutně plátci) zajisté hlásí. Altruismus je láska k jinému člověku, přesněji k člověku jakémukoli, člověku in abstracto. Podstatou té lásky je představa, že druhý, tedy jiný člověk si zaslouží lásku víc než člověk, kterého známe, který je nám podobný, blízký, jenž je nám určený (obvykle rodinou, ale i jazykem, kulturou, etnicitou), který je tedy s námi identický. Altruismus ale miluje člověka, který je neurčitý, vzdálený, nereálný. Je to člověk an sich, člověk s velkým Č, člověk, kterého altruista nikdy předtím neviděl, ale chce ho zachraňovat právě proto, že je tak odlišný, tak jiný, tak vzdálený. Nejlépe tedy, když připlul po moři nebo překonal sedmero řek a pohoří, mluví neznámým jazykem, má zcela odlišnou kulturu, hodnoty, zkušenosti. Tehdy altruista zahoří velkou láskou a touhou pomáhat. Ti, které zná a případně také na tom nejsou nejlépe, ho zajímat už dávno přestali. Jejich problémy ho nudí a nezajímají. Někdy je přímo nesnáší. Jeho vášní je pomáhat neznámým a jiným.
Lidé, kteří jinak nemají k náboženství obvykle moc blízko, rádi o takové lásce říkají, že to je to pravé křesťanství: občas to podporují i různé náboženské osobnosti, neboť je jim tento druh emocionality blízký. Ale vážná, skutečná láska je možná jen k osobě blízké, známé a konkrétní. „Miluj bližního svého jako sebe sama“, tak zní podle Matouše Ježíšův příkaz. Tedy nikoli miluj vzdáleného, miluj cizího, a už vůbec ne miluj celé lidstvo!
Ale právě tohle je pro altruisty nejpřitažlivější. Miluj lidstvo a zapomínej na lidi, kteří jsou ti nejblíž. Pomáhat uprchlíkům je proto svým způsobem protimluv, pokud je jeho cílem pomáhat lidstvu. Lidstvu nikdo nepomůže tím, že přemístí co největší počet lidí z jednoho místa na druhé. Výsledek bude nanejvýš pomoc jistého množství cizích za cenu mnoha starostí pro vlastní. Ale na to už altruisté nemyslí. Oni myslí na Lidstvo – a na sebe.
Mohou, ale asi bude lepší, když to budou dělat za své peníze. Většina nejspíš brzy přestane.