Pravda dětí, bláznů a starců. Tedy Dominika Duky

Říkalo se kdysi, že děti, blázni a starci mají to privilegium, že mohou říkat pravdu. To respektovali i ti, komu se jinak nějaká svoboda nebo tolerance moc nezamlouvaly. Prostě po dětech, bláznech a starcích se nešlo. Vědělo se, že z nich mluví jiná zkušenost, než je ta běžná, že jsou hájeni právě proto, že mluví jiným způsobem než ostatní, netaktizují; nemyslí na to, jestli z toho něco bude, jestli se to nebude někomu líbit, nemyslí na následky, prostě mluví jak děti, blázni a starci.

Tohle právo uznávali i tyrani, diktátoři, absolutističtí panovníci, vůdcové různých režimů, třeba i dosti nesympatických. Pro naši dobu je zajímavé, že kdo ho neuznává, jsou dnešní „liberálové“. Ti, navzdory etymologii slova, k němuž se snad ještě hlásí, mají představu, že jejich verze svobody (libertas) je čímsi, co jim dává nárok vnucovat a určovat, jak tu svobodu užívat. Tedy stejně jako oni. Tato představa svobody je opravňuje k tomu, aby ji brali jiným, a to někdy ještě ve větší míře, než ji brali ti diktátoři a monarchové, kteří měli ty výjimky. Jejich verze svobody je totiž úplná, totální a nic nad ni se už do ní nevejde. To jim dává představu, že ji budou považovat za platnou pro všechny a nevyjmou z nich ani ty děti, blázny a starce.