Rezignace na obranu před ruskými dezinformacemi je rezignací na obranu demokracie

ÚHEL POHLEDU: Stále více vychází najevo, že vláda odstupuje od svého záměru čelit ruským dezinformacím. Po odmítnutí akčního plánu, který vycházel z analýzy o (ne)připravenosti státu čelit dezinformační vlně a obsahoval okruhy, kde je třeba připravenost státu a společnosti posílit, vysílají politici signály, že chtějí rezignovat i na připravované legislativní úpravy. Vrátíme se tak dokonce před rozhodnutí minulé vlády, která jejich přípravu na podzim 2021 uložila ministerstvu vnitra.

Demokratičtí politici sice opakovaně prohlašují, že chtějí čelit hybridní válce, kterou proti nám vede Rusko, ale jakmile dojde na návrh konkrétních kroků, nechají se ukřičet spojenými hlasy proruských dezinformátorů a politiků nejkonzervativnějšího křídla ODS. Zůstávají tak jen slova, jejichž vzdálenost k činům se stále prohlubuje. Jako by současní politici chtěli svou politikou ustupování navázat na rezignační politiku prezidenta Beneše v letech 1938 a1948 a Dubčekova vedení v létě 1968. Taková politika začíná zavíráním očí před posilováním cizího vlivu a končí výzvou občanům, aby nekladli postupujícím vojskům odpor.

Odpůrcům čelení ruskému vlivu se daří do společnosti vnášet chaos, což je základním cílem proruských sil. Chaos v diskusi je už tak rozsáhlý, že se v něm nevyznají ani jindy seriózní komentátoři a publicisté. Zopakujme si proto základní pojmy.

Dezinformace

Dezinformační aktivisté často předstírající obavu o svobodu projevu vnesli do diskuse tvrzení, že je obtížné definovat, co je dezinformace, že ji vlastně ani nikdo neumí definovat, a tudíž je nemožné, aby dezinformacím stát čelil. V podsouvání tohoto tvrzení jsou tak úspěšní, že je opakují už i někteří demokratičtí politici a vysocí státní úředníci. Přitom jde o zcela zavádějící polemiku. Jednak obecné definice dezinformací se dají nalézt během několika vteřin na internetu a jednak od jejich definice se žádné opatření odvíjet nemá. Jak to?

Většina kroků, kterými máme čelit dezinformacím, spočívají totiž v pomoci při hledání pravdivých informací, tedy těch, které jsou ověřené, podložené a pocházejí z důvěryhodných zdrojů. Tedy stát nemá definovat dezinformace, aby je stigmatizoval, ale má podporovat mediální vzdělávání a fungování nezávislých médií, aby si každý člověk uměl a mohl sám informace ověřovat.

Podpora neziskovek

V těch zemích, kde chápou vážnost situace a vytvářejí centrální týmy pro čelení dezinformacím místo, aby je rušili, také chápou, že státní aparát nemůže tempu dezinformátorů stačit. Ostatně není náhodou, že i druhá strana, tedy Rusko, nesvěřila šíření dezinformací státním úředníkům, ale přenesla je do působení soukromé firmy Агентство интернет-исследований. Tato agentura je ve výrobě a šíření dezinformací velmi úspěšná. Státní úřad by nepochybně tak úspěšný nebyl.

Podpora neziskového sektoru ze strany vlády má pomoci boji s dezinformacemi. Pro vládu je jistě pohodlné, pokud se spoléhá, že to neziskový sektor zvládne i bez její podpory. Ale bez podpory státu nemůže být čelení dezinformacím dostatečně účinné.

Podpora profesionálně fungujících médií

Odpor konzervativních politiků k dotacím je sice obecně sympatický, a ideální svět bez dotací by jistě ušetřil daňovým poplatníkům mnoho peněz. Ale v takovém světě nežijeme. Žijeme v zemi, která byla v renomovaném projektu označena z hlediska vlastnictví médií za nejhorší v Evropě hned po Maďarsku. Z hlediska ruského vlivu je třeba konstatovat, že vlastníci českých médií rozhodně nejsou známí pro své protiruské resp. obecně protitotalitní postoje. Vesele podnikají v Rusku i v Číně a pokud tam podnikat přestávají, tak jen pro to, že jim podnikání tam přináší spíše škody než užitek. Ale právě v minulých dnech byl ukrajinskou vládou na seznam mezinárodních sponzorů války ukrajinskou vládou přidán velkoobchod METRO, z velké části vlastněný mediálním magnátem Danielem Křetínským.

Náš stát potřebuje silná nezávislá média, která nemají žádné zábrany v pravdivém informování o ruském vlivu. Pokud má společnost volit mezi zánikem svobodných médií nebo jejich podporou, pak je nutné volit jejich podporu. Situace médií v Maďarsku je světově známý odstrašující případ. To, že jsme podle mezinárodních kritérií jen jedno místem před ním, by mělo být alarmem, který aktivizuje všechny zastánce demokracie a všechny politiky demokratických stran.

Demokratičtí politici potřebu dobře fungujících a politicky nezávislých médií chápou, často o nich mluví, ale odmítají pro jejich zajištění cokoliv udělat. Naopak před nedávnem připustili novelu autorského zákona, která způsobila ukončení programu společnosti Google, v jehož rámci Google platil médiím za obsah. Jednání s Googlem a Facebookem ukazují, že přijaté znění autorského zákona je pro ně nepřekonatelnou překážkou.

Je politicky pohodlné očekávat, že se najde dost mecenášů, sponzorů a podporovatelů, kterým leží další demokratický vývoj země na srdci více než politikům, a kteří význam médií pro demokracii nejen chápou, ale jsou ochotni jejich provoz i podpořit. Taková situace je ale dlouhodobě neudržitelná a hlavně už nyní nutí média fungovat ve velmi omezeném rozsahu, který je nepochybně na úkor kvality jejich obsahu. Řešením je zavést systémovou podporu médií po vzoru vyspělých evropských zemí. To, že se od nich vzdalujeme, je přímým důsledkem toho, že vedení státu důležitost médií fakticky vůbec nebere vážně.

Legislativní úpravy

Ještě větší chaos se podařilo vytvořit kolem diskutovaných legislativních změn. Hlavním dezinformačním narativem je, že vláda připravuje zákon, který má cenzurovat obsah na síti, mazat obsah, který vláda označí za dezinformační a trestat jeho šiřitele. Jsou tu spleteny dvě uvažované právní úpravy.

První legislativní úpravou je zákon, který už rok a půl připravuje ministerstvo vnitra. Ten má stanovit, kdo, kdy a za jakých podmínek může rozhodnout o tom, že má být k nějakému webu zamezen přístup. Po tomto zákonu volali provozovatelé internetu a operátoři, když po ruské agresi proti Ukrajině vypnuli některé weby. Dokonce věřili, že stát tento zákon připraví v řádu několika týdnů. Ani tento zákon nemá obsahovat nějakou obecnou definici dezinformace, ale má určit, že v určité situaci, kdy je obsahem webu ohrožena národní bezpečnost, svrchovanost či územní celistvost a demokratické základy státu, může být tento web znepřístupněn.

Paradoxní je, že tento zákon má především bránit před svévolným zásahem, protože tím, že určí, kdy je znepřístupnění v souladu se zákonem, také říká, že jindy to v souladu se zákonem není. To je také důvod, proč zákon odborníci po vládě před rokem opakovaně požadovali. Ti, co mu brání, tedy podporují zachování současného stavu, kdy vypnutí není ničím regulované a závisí jen na rozhodnutí a zodpovědnosti provozovatelů. Pokud by zákon svěřil toto rozhodování exekutivě, stanovil by současně povinnost rychlého soudního přezkumu v řádu několik dnů.

Druhou zvažovanou právní úpravou je doplnění trestního zákona tak, aby mohl postihovat výrobu a šíření dezinformací. Překvapivě ani tady není potřeba řešit obecnou definici dezinformace, protože v každém případě musí vždy jít jen o takový obsah, jehož cílem je změnit politickou situaci v zemi například ovlivněním voleb šířením zjevně nepravdivého obsahu. Ani v případě šíření poplašné zprávy nebo propagace rasismu, trestní zákon neobsahuje akademické definice těchto pojmů.

V § 403 trestní zákon říká: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásí rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Podobně lze formulovat, že bude potrestán ten, „kdo vytvoří obsah ve formě textu, obrazu nebo videa, záměrně nepravdivě předstírající, že zobrazuje skutečnost a šíří jej s úmyslem vydávat je za pravý s cílem ovlivnit výsledek voleb nebo jinak podstatně zasáhnout do politické situace v zemi.“ Pokud taková formulace někomu připadá vágní a zneužitelná, pak by mu musely vadit i obdobné formulace, které už v trestním zákoně jsou. Je to tak správné, protože musí být necháno na posouzení soudu, jestli je posuzovaný skutek opravdu tak závažný, aby se jej soud uznal za trestný čin. Podobně jako třeba za trestný čin šíření poplašné zprávy neuzná každé zvolání „hoří“, které někdo zakřičí.

Nikdo tedy nikdy nenavrhoval a nenavrhuje formulaci typu: „Kdo šíří dezinformace, bude potrestán odnětím svobody“. To je jen jedna z opakovaně šířených dezinformací, která má za cíl navodit stav, kdy stát na jakékoliv legislativní úpravy rezignuje. A zdá se, že jako v jiných případech, i v tomto jsou dezinformátoři úspěšní.

Často užívaným argumentem proti doplnění trestního zákona je také tvrzení, že není třeba nic doplňovat, protože trestní zákon šíření dezinformací postihuje, stačí jej jen používat. To je pravda jen částečně, tedy tam, kde se dezinformace týkají právě podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení lidských práv, případně v šíření poplašné zprávy. Nedávno byl sice odsouzen k trestu odnětí svobody známý dezinformátor, nebylo to však za šíření dezinformací, ale za propagaci terorismu. Jeho předchozího dezinformačního aktivismu se to netýkalo.

Jestliže před volbami někdo vyrobil video, které předstíralo, že generál Pavel chce české občany poslat do války, zatímco prezidentský kandidát řekl pravý opak, pak na toto video žádný z existujících paragrafů užít nelze, což ostatně prokázala i policie, když trestní oznámení odložila, protože se nestal trestný čin. Nemohl se stát, protože takový trestný čin trestní zákon nezná a podle existujících paragrafů jej stíhat nelze. Přesto ale šlo o skutek, který nepochybně byl způsobilý ovlivnit volby. Pokud trestní zákon nezměníme tak, aby podobné skutky postihoval, budou příští volby rozhodovat nikoliv výsledky politických stran, nikoliv argumenty, projevy a diskuse, ale vyfabrikované falzifikáty předstírající autentické chování a projevy politiků.

Dezinformátoři budou mít do příštích voleb obrovského pomocníka v umělé inteligenci, s jejíž pomocí zaplaví internet právě takovými padělanými dokumenty předstírajícími skutečnost, která se nestala. Pokud to bude těsně před volbami, nebude už čas je vyvrátit a jedinou možností tak zůstává pachatele předem odradit rizikem trestního postihu. Názornou ukázkou, která dokumentovala, co umělá inteligence umí, byly nedávno vyrobené „autentické“ fotografie ze zatčení Donalda Trumpa, ke kterému nikdy nedošlo. Pokud tomu nebude bránit legislativa, brzy budou kolovat „autentická“ videa diskreditující politiky, fotografie z událostí, které se nikdy nestaly a zvukové záznamy z projevů, které nikdy nezazněly. A protože takové falzifikáty umělá inteligence vyrobí v řádu vteřin, může jimi úplně zahltit informační prostor.

Pokud demokratičtí politici, ani v této věci nepochopí, že musejí rozhodně a zásadně konat, mohou příští demokratické volby být těmi posledními.