Dobrá bonnská republika
Kdysi, je i není to dávno, bylo to slovo mnohem víc v oběhu než dnes: znělo bon(n). Jednak to byla poukázka do Tuzexu, což byl, jak víme, takový obchod s nedostupným zbožím, ve kterém se platilo těmi bony. A pak to bylo hlavní město nedostupného státu – odkud často to nedostupné zboží pocházelo.
Obojí, poukázky i stát, bylo nějakým způsobem mimo dosah možností běžného člověka. K bonům se dostali jen někteří, ostatní si je museli když tak víceméně složitě a potupně opatřovat, s Bonnem to bylo nějak podobně: prostě bylo to město běžnému člověku odepřené, stejně jako ten stát, kterému by se také dalo říkat bonnská republika. Ta vznikla na troskách nelidského a strašlivě poraženého státu, ale vyrostl z něj docela brzy stát, který byl pravděpodobně nejlepším a nejúspěšnějším státem, jaký si kdy Němci vytvořili. Byl respektovaný, lidem se v něm vedlo docela dobře, měl tvrdou měnu a k úžasu světa i docela rychle dobrou pověst. Byla to dobrá bonnská spolková republika.
Pro oficiální Československo to byl ale stát nepřátelský, do kterého se odtud vysílali různí agenti, špioni a propagandisti, kteří se tvářili jako zpravodajové a novináři, ale jejich úkolem bylo tu bonnskou republiku pomlouvat a špinit, za což měli ty bony. My starší máme třeba v paměti jméno Cyrila Smolíka, takového legračního pána s pleší, který se vždy postavil před kameru na nábřeží Rýna směrem k vládní čtvrti a velmi sugestivně promlouval o revanšistech z Bonnu nebo o těžkém životě západoněmeckých pracujících, kteří by si tak přáli žít jako naši pracující, ale nemohou, protože páni v Bonnu jim to nikdy nedopřejí.
A zatímco líčil ten strastiplný život, tak za jeho zády pluly po Rýnu bílé výletní lodě a v dálce byly vidět kopečky a trochu i ta malebnost rýnské krajiny, jejíž nejkrásnější část začíná tady u toho města, kterému už Římani dali jméno Bonna, tedy Dobrá. A na které měl asi dobré vzpomínky náš Karel IV., protože tady v katedrále, která se vyznačuje nekonečně špičatými přilbicemi, přijal 26. listopadu 1346 římskou královskou korunu, kterou mu na hlavu posadil kolínský arcibiskup Walram. A i když to byla korunovace jaksi náhradní, protože Cáchy, kde se měl správně nechat korunovat, byly ještě na straně jeho konkurenta Ludvíka Bavora, lze předpokládat, že mladému Karlovi to město už bylo navždy milé, neboť to byla jeho první korunovace, ta na českého krále přišla za rok, v září 1347.
Ale to je samozřejmě dávno pryč, stejně jako dávno pryč je Cyril Smolík a pryč je i bonnská republika, která trvala od roku 1949 někam do poloviny 90. let, kdy se přestěhovaly do Berlína skoro všechny úřady, ministerstva, Bundestag a nakonec úřad kancléře, který tady zhasl v roce 1999. Vypadalo to, že se toho moc nestane, ale pak přišlo milénium a začalo se měnit klima i mentalita a něco se začalo dít i s celým Německem, co nejspíš s tím odstěhováním z Bonnu tolik nesouvisí, i když bůhví. Západní Německo pohltilo východní Německo, což bylo logické a nebylo zbytí, ale jako by se pak začalo pohlcovat či nějak zvnitřku stravovat samo sebou, nespokojené s tím, jak vypadá a čeho dosáhlo. Takže opět začalo chtít být něčím víc než dobrým státem pro Němce, čímž jako by ztratilo svou klidnou a vyrovnanou povahu, pro kterou ho bylo možné obdivovat, což se stalo snad poprvé v dějinách, tedy že nějaký německý stát se mohl považovat za příkladný a hodný obdivu pro ostatní, dokonce se mohlo mluvit o „die geglückte Demokratie“, o „zdařilé demokracii“, která může být vzorem klidu, rozumnosti, spořádanosti i lidskosti. Třeba já to takhle měl.
A ideálním symbolem toho všeho byl právě ten Bonn, klidné, možná trochu nudné (říkalo se mu „hlavní město s nepostřehnutelným nočním životem“), ale příjemné a vyrovnané hnízdo blahobytu na středním Rýnu. Bonn jako hlavní město byl samozřejmě už v tom roce 1949, kdy se usneslo, že to bude tedy ono, vnímán jako provizorium. Ale bylo to dobré provizorium, a když je dobré provizorium, je možná lepší to neměnit. Ty důvody, proč si tehdy po válce Němci, tedy němečtí noví politici, vybrali Bonn, jsou dobře známé: nebyl skoro vůbec zničený nálety, narodil se tady Beethoven, nikdo proti němu nic moc neměl a má hezké okolí. A hlavně tedy bydlel, kousek od Bonnu, v Rhöndorfu u Bad Honef ve své vile Konrad Adenauer, který byl sice rodem Kolíňák, ale to je taky blízko. A ten stát byl v prvních deseti patnácti letech především adenauerovský stát, kancléřská nebo taky adenauerovská demokracie by se tomu dalo říct: to on naučil Němce, že autorita a demokracie nejsou neslučitelné, vlastně je postupně s demokracií smiřoval. A přitom je moc nepéroval, nenutil je se za své němectví stydět, nebránil jim žít po svém a věnovat se tomu dobrému, co Němci vždycky uměli, tedy píli, organizaci a spořádanosti. On byl sám taky takový, trochu suchopárný, přísný, uměřený, disciplinovaný, jeho politika byla lidová, přitom antisocialistická, nesnášel improvizaci a složitosti, jeho heslo bylo „Žádné experimenty“. Neměl moc iluze o lidské povaze, věděl o slabostech Němců a také o jejich vině (sám byl za nacismu spíš v „pasivní rezistenci“), ale moc v ní nerýpal a hleděl raději jinam, měl rád hezké věci, ale s mírou, moderní umění mu moc neříkalo. A byl samozřejmě křesťan, se základní jistotou v tom, co je dobro a co je zlo, inu, katolík od středního Rýna, veletoku, který roubí vinice, na které vanou větry z jižního směru.
Když jsem tam teď byl, tak moc teple nevály, spíš studeně a vlhce fučely, navzdory tomu, že byl červenec. Půjčili jsme si kola a jeli promenádou podél Rýna a co chvíli nás smetla nějaká sprcha, která zahalila obzor. Samo historické jádro Bonnu není velké, sotva pár paláců či spíš palácků, Beethovenova socha a Beethovenovo muzeum, ta špičatá katedrála a univerzita (olepená duhovými vlajkami), ale nábřeží se táhne mnoho kilometrů a podobá se přírodnímu parku. Takže ideálně šlapete na kole a stále míjíte nějaké dost historické budovy, zahrady s vilami a paláci, které postupně sloužily poválečnému západoněmeckému státu, jak se tady zabydloval. Míjíte louky, nivy a šťavnaté travnaté pahrbky, na kterých se procházejí hejna divokých hus a vypadá to tam velmi malebně a ekologicky. Nakonec se dojede až do centra moci, do míst, kde stojí budovy nového, tedy už starého kancléřství, trochu to připomíná takovou menší pražskou Kotvu, ale tady je socha-objekt Henryho Moora, což souvisí s Helmutem Schmidtem, který na rozdíl od Adenauera měl rád moderní umění a toužil, aby se tak Spolková republika prezentovala. Nejmodernějším kusem ve vládní čtvrti je ovšem Kancléřský bungalov, v němž lze poznat tradici Bauhausu a vliv Miese van der Roheho, tedy něco jako Tugendhat, prosklený železný skelet v zahradě, jehož prvním obyvatelem byl od roku 1964 kancléř Ludwig Erhard, bydlel v něm Helmut Schmidt, který v něm čelil největší krizi Spolkové republiky, teroristickému podzimu 1977, a nejdéle, vlastně až do konce, v něm bydlel Helmut Kohl. Se svou postavou se poněkud obtížně vměstnával do graciézních prostor, ale nejspíš si zvykl. Konrad Adenauer, který zemřel v roce 1967, stačil ještě poznamenat, že architekt by si zasloužil deset let vězení. Autoritářské tendence k Německu prostě nějak patří. Prý jsou tam prohlídky, ale je nutné se ohlásit, jako v té vile Tugendhat.
Bonnská republika skončila, ale Bonn zůstal na svém místě, dál se podél něj valí s velebnou mohutností „unser Father Rhein“, náš otec Rýn, jak tomu veletoku říkal ten největší rodák bonnský, Ludwig van Beethoven. V dopise z roku 1821 napsal: „Svou rodnou zemi, ten krásný kraj, kde jsem spatřil světlo světa, mám před očima stále tak krásnou a jasnou, jako když jsem ji opustil.“ V Bonnu strávil prvních dvacet let života, než odešel za slávou do Vídně, ale na údolí Rýna nikdy nezapomněl, a jak píše jeho životopisec Romain Rolland, „jeho srdce zůstalo navždy věrno tomuto kraji a až do posledních okamžiků snil o tom, že ho znovu uvidí, ale nikdy se tam už nevrátil“.
