Fakt to Fiala s křižovatkou Západ–Východ myslí vážně?
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
PANAMSKÝ PRŮPLAV
Velmi rychle se splnil záměr Donalda Trumpa získat zpět americkou kontrolu nad Panamským průplavem. Mezinárodní investoři, mezi kterými je i americký fond ...
Dnes nastane českými politiky dlouho očekávaný den. Sněmovna má definitivně schválit vyšší koncesionářské poplatky a širší okruh plátců. Ten se rozšiřuje jak o domácnosti s přístupem k internetu, tedy o každou domácnost s aspoň jedním smartphonem, tak o firmy nad 24 zaměstnanců. Na to, že České televizi má vynést ročně o 860 a Českému rozhlasu o 330 milionů korun extra, se kolem novely zákona děje zcela nepřiměřené haló. Jedna domácnost zaplatí 25 korun měsíčně navíc, z čehož se nestřílí. Ale berme věci tak, jak jsou, a konstatujme, že opozice si z toho lutherovsky („Tady stojím a nemohu jinak“) učinila záležitost, na níž lze vládu pomučit. A že lidový odpor, na který se opozice chce napojit, má nějaký reálný základ, a kdyby jenom jako symbolický boj s neschopností státu šetřit v první řadě u sebe a s jeho reflexem tahat z lidí i firem další peníze. (Že mnoha lidem splývají veřejnoprávní stanice se státem, za to si kolektivy ČT i ČRo mohou samy, ale to je jiný příběh.)
Spor o poplatky je pro vládní tábor z definice nepříjemný a politicky nákladný. Vznikly protestní petice, soukromá rádia vyzývala posluchače, ať politikům píší protestní dopisy, ohradili se mobilní operátoři, kteří nechtěli veřejnoprávníkům dávat informace, kdo má nebo nemá internet. Vláda tento spor původně chtěla mít dávno vyřízený, asi tak před rokem, nicméně odporem Babiš/Okamura, odporem části státního aparátu – pracovní skupina RIA Legislativní rady vlády – a vlastní liknavostí ten nepohodlný střet vrcholí sedm měsíců před volbami.
A tady jsme narazili na politickou záhadu. Především koalice Spolu už nějakou dobu skicuje nadcházející volební kampaň jako osudový střet, v němž se nadlouho, snad definitivně, rozhodne o tom, do jakého civilizačního okruhu spadneme. Petr Fiala se na Nový rok nezdráhal tvrdit, že letošní rok „bude rokem rozhodnutí (...), jestli se vrátíme do doby chaosu, prázdných gest a koketování s Východem. Nebo jestli zůstaneme rozumnou zemí, která ví, že její jedinou správnou budoucností je být součástí demokratického Západu. (...) Přichází rok rozhodnutí. Nedopusťme, abychom se vrátili zpět“. Podle Markéty Pekarové Adamové tyto volby rozhodnou, jestli republika zůstane i nadále „zakotvená na Západě“, přičemž nejen komunisti, i populisté chtějí republiku „přeorientovat na Východ“. Takové citáty bychom mohli vršit ještě dlouho.
Ale kdyby to mysleli vážně, a ne jako způsob, jak se vyhnout inventuře svého vládnutí, jak to, že riskují výsledek civilizačního střetu o charakter České republiky tak neelegantními partikulárnostmi, jako je zájem dvou chráněných dílen, pardon, veřejnoprávních domů? Norem, jejichž společným rysem je, že naštvou většinu lidí, jichž se dotknou, má tato vláda na kontě nebo v plánu víc. Naprosto na sílu prosazované chráněné krajinné oblasti a národní parky (soutok Moravy a Dyje, Krušné hory, Křivoklátsko) spolehlivě v místě vyprovokovávají lidový odpor. Ale chtěl je ministr životního prostředí Petr Hladík a koaliční smír asi stojí nad příslušností k Západu. I kdyby zálohy na PET lahve a plechovky měly racionální opodstatnění, objektivně vyvolávají nespokojenost obcí, v podstatě en bloc. Existuje tu napětí mezi tvrzením, že letos volby mají osudový charakter, že jsou zápasem o budoucnost, a mezi buldočím prosazováním partikulárních zájmů. A to ani nemluvíme o spolehlivě naštvávacích částech Green Dealu, které budou naštěstí vycházet najevo až po volbách o tom, jestli patříme k Západu.