Uvidět FatCon a umřít

Náš vztah k obezitě se vyvíjí podobně jako k nestandardním formám sexuality: přešli jsme od tolerance přes otevřenou náruč až ke zbožnému uctívání. V dalším kroku se nejspíš budeme muset sami zapojit.

V Seattlu proběhl začátkem ledna festival tloušťky. Pod názvem FatCon lákal účastníky – a kdoví, proč mi intuice nedá, že především účastnice – na třídenní oslavu obezity, ideálně obezity morbidní. Slavili se všichni obvyklí podezřelí, pro které čeština nemá vlastní výrazy. Naštěstí jsou sluníčkové termíny „body positivity“ a „body acceptance“ dostatečně návodné a my díky tomu víme, jak k těžkému tématu přistoupit: pozitivně! Zdravý je přece možné být v každé velikosti a váha je jen číslo. Bývalá královna popu Madonna si nepochybně také říká, že věk je jenom číslo, ale lascivním svíjením se na pódiu se haly v pětašedesáti už z nějakého důvodu nevyprodají.

Za vstupenky na FatCon v hodnotě od 250 dolarů bylo možné si poslechnout fat pozitivní přednášky, využít inkluzivních nákupních příležitostí, ochutnat fat brunch (nemůže stejnému účelu posloužit každý brunch, když se člověk s prominutím přežere?) anebo si zaplatit privátní focení s nonbinární fotografkou, logicky, neboť akce těchto rozměrů prostou binaritu přesahuje. (FatCon nepřekvapivě spolupracuje s místní Pride, jež podporuje také osvobození tlustých lidí, a je bezpředmětné ptát se, od čeho – velká část anglofonní veřejnosti, a nejenom ta velká, se shoduje na tom, že obezita je zřejmým důsledkem nadvlády bílého muže a vyvěrá, možná až překypuje, z transatlantického obchodu s otroky. Za žaludeční bypass při dvou stech kilech a amputovanou nohu kvůli cukrovce může Kolumbus.) Zmínka o cvičení je pak řádně označena jako trigger warning, neboť samotný koncept fyzického pohybu je pro některé účastníky traumatizující. Hnutí body positivity je jediné hnutí, které se nehýbe.

Ve Spojených státech je sice obezita hlavní příčinou úmrtí, přesto její normalizace postupuje zdárně kupředu i díky kampaním, jako je „body positivity“, z níž se mezitím stala Fat Pride. S jídlem roste chuť. Kromě tradičního repertoáru, jako je nárokování dvou sedadel v letadle nebo stížnosti na předpojatost v práci, když je štíhlejší kolega schopnější, přenáší své nároky do lékařské ordinace. Lékař, který nechce svým obézním pacientům předepsat určitý lék či zákrok, dokud nezhubnou, se podle fat aktivistů dopouští diskriminace, a nejen podle nich: například podle Univerzity Johna Hopkinse je to neetické, zhubnout se stejně podaří málokomu a vůbec, může za to genetika. (A my dodejme, Kryštof Kolumbus.) Novinkou je, že jim to někteří lékaři začali potvrzovat.

„Je úplně v pořádku být tlustý, je to stejně zdravé jako být hubený. Není v tom rozdíl,“ tvrdí v zaslouženě virálním videu lékařka interní medicíny z metabolické kliniky v Los Angeles a nehne ani brvou. Obezita podle ní není stav zdravotní nouze, není ji třeba urgentně řešit. Tedy jsou určité situace, kdy je výhodnější být štíhlý, připouští neochotně v jednom místě, kdy se v ní zřejmě hnulo zbytkové svědomí, ale hned se vzpamatuje: ten, kdo chce být radši hubený než tlustý, podle expertky trpí healthismem.

Healthismem rozhodně netrpěla řada relativně, nebo dokonce velmi mladých tlustých aktivistů s miliony followerů, kteří v nedávné době zemřeli. Jedna z nich byla akademička v oblasti Fat Studies Cat Pausé, která v pořadu Fat Positive Radio Show zpochybňovala souvislost mezi tloušťkou a nemocemi. Můžeme zpochybňovat bod varu při stech stupňů Celsia, ale na vařící vodě se nic nezmění. Je také zajímavé, že vynikající výhody obezity propagují pouze ženy pro ženy. Řeč o osvobozující (nebo osvobozené?) tloušťce muže taktně vynechává. To se týká také obchodníků. Zatímco se v dámských odděleních módních řetězců množí korpulentní figuríny a na webech se oblečení stále častěji fotí na plus size modelkách, po tlustých chlápcích v plavkách v rámci zvýšení prodeje nikdo nesahá. Proč asi?