Nápady, jejichž čas nastal, ať to stojí, co to stojí
KOMENTÁŘ
Čas od času se objeví nápady, jejichž čas nastal. Bez ohledu na to, co sociální vědy říkají k tomu, co mohou způsobit. A adopce dětí homosexuálními páry je takovou myšlenkou, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstající ...
Na Echu vyšel článek Jakuba Kvapilíka kritizující text sociologa Daniela Prokopa na téma adopcí dětí homosexuálními páry. Když na něj na Twitteru upozornil Miroslav Singer, Daniel Prokop na kritiku věcně reagoval. Oba, ač zjevně zastávající opačné výchozí názory, se shodli, že se jedná o „kultivovaný příspěvek do debaty“.
To je jistě dobře, vždy potřebujeme debatu, a raději kultivovanou než nekultivovanou. Jenže se bohužel nemůžu zbavit tušení, že je to všechno jedno. Rádi si v našem civilizačním okruhu říkáme, že veřejná politika má být „fact-based“ či „evidence-based“. Že „anekdoty nejsou důkazy“. Že i ve společenských otázkách bychom tam, kde je to možné, měli přihlížet k výstupům společenských věd.
Jenže to platí přinejlepším výběrově. Čas od času se objeví nápady, jejichž čas nastal. Bez ohledu na to, co sociální vědy říkají k tomu, co mohou způsobit. V takových situacích se musí stát služkou toho nápadu, jinak tím hůř pro ně. A adopce dětí homosexuálními páry je takovou myšlenkou.
Pamatuju si, když v roce 2012 vyšla studie Marka Regneruse, o níž Prokop i Kvapilík mluví, která nevyznívá pro děti stejnopohlavních rodičů dobře. Psal jsem o ní tehdy v Lidových novinách. Studie měla své nedostatky, z nichž ten nejhůře odstranitelný byl vzorek. Z podstaty věci. Vzhledem k tomu, že zákon tehdy v USA stejnopohlavní svazky neumožňoval, byly takové reálně existující rodiny, v nichž děti vyrůstaly, zpravidla nějakým způsobem divné. Jediným rozumným východiskem se zdálo počkat, až bude možné zkoumat děti, jež vyrostly v plnohodnotných rodinách, takříkajíc na denním světle. Jenže si zároveň nebylo možné nevšimnout toho, na co upozorňuje Kvapilík – jak se na Regneruse kolegové sesypali a jak hledali chyby s přičinlivostí, již jiným, jinak vyznívajícím studiím nevěnovali.
Takže pár let počkáme, a až bude plnohodnotný vzorek, dočkáme se i plnohodnotných studií? To těžko. Většinové politické, aktivistické a pseudovědecké kruhy poptávají jen jeden výsledek – že pro děti není rozdíl, jestli vyrůstají v tradiční, nebo homosexuální rodině. Je to součástí jak politické agendy „sociální spravedlnosti“, tak i aktivisticko-vědeckého proudu tvrdícího, že nejsou žádné fyzické ani psychické rozdíly mezi gendery. Že nějaké typicky ženské a typicky mužské předpoklady a vzorce chování existují leda v negativu („toxická maskulinita“). Do tohoto bludu je nainvestováno velmi mnoho a je odolný vůči vyvracení nějakými studiemi.
Pokud by takové studie mohly vzniknout. Eric Kaufmann v roce 2021 zveřejnil studii o autoritářství a politické diskriminaci v anglosaském akademickém světě, který je v západním civilizačním světě hegemonický. Kampaň za vyštvání a „zrušení“ vědce zastávajícího názor, že tradiční formy rodičovství jsou lepší, by podpořilo 8 % amerických společenskovědních akademiků a 10 % britských. To je sice lepší než pro ty argumentující, že ženy a minority mají horší výsledky (18 %), ale horší než pro ty argumentující, že diverzita má negativa (7, resp. 9 %). Příznačné je, že u Ph.D. studentů, tedy předvoje věcí budoucích, jsou čísla vyšší – 11, resp. 12 %. Měli byste chuť se do takového výzkumu pouštět, když existuje tolik jiných bezpečných témat?
Pokud by vypukla kampaň za vaše „zrušení“, někteří kolegové by se za vás postavili, ale velké části (40 % amerických akademiků) by to bylo jedno a raději by si nepálili prsty. Mezi 12 a 24 % anglosaských akademiků připouští, že diskriminují „pravicové“ názory při rozhodování o grantech, kariérním postupu či publikaci v odborných časopisech (různé výsledky v různých kategoriích a více průzkumech). Máte to zapotřebí?
Takže buďte připraveni na to, že sociální vědy přesvědčivě doloží, že adopce dětí homosexuálními páry je dobrá. A pokud se třeba vyskytnou nějaké problémové případy a vy jste ochotni je vidět, tak jste „bigoti“ a není o čem mluvit.
Záleží na tom? Obávám se, že ani ne. A nedělejme si to příliš jednoduché tím, že bychom všechno svedli na aktuální genderové šílenství. Cosi jako hédonistický princip – když se rozhodující části společnosti něco zalíbí, domůže se toho bez ohledu na důsledky – se uplatňuje už dávno.
V sociálních vědách samotných není zvlášť kontroverzní poznatek, že pro děti jsou nejlepší úplné rodiny biologických rodičů. Rozvedení rodiče jsou horší, ať už si pak znovu někoho vezmou, nebo ne, a úplně nejhorší to mají děti svobodných matek (vše platí v průměru samozřejmě).
„Neznám jiný soubor důležitých poznatků tak široce akceptovaný sociálními vědci sledujícími technickou literaturu, ať liberály, či konzervativci, který by zároveň byl tak rezolutně ignorovaný televizními programy, komentátory vlivných novin a politiky obou hlavních politických stran,“ napsal Charles Murray v knize Coming Apart v roce 2012 (a doprovodil to kvantem odkazů). Známý ekonom a komentátor Tyler Cowen upozornil letos 19. dubna na novou knihu The Two-Parent Privilege od Melissy Kearneyové. Její základní teze shrnuje takto:
„Rodiny se dvěma rodiči jsou pro děti dobré. Třídní rozdíly ve sňatečnosti a rodinné struktuře zhoršují nerovnost a propasti mezi třídami. V lokalitách, kde je víc rodin se dvěma rodiči, je vyšší míra společenské mobility. Nemluvit o těchto skutečnostech je kontraproduktivní.“
Jak upozornil v diskusi pod textem jeden ze čtenářů, v propagační charakteristice knihy na webu Amazonu jsou její závěry označené za „překvapivé“.
Zaznamenali jste, že by tyto poznatky sociálních věd nějak formovaly normy nebo veřejnou politiku? Kdykoli se naši politici nebo experti z MPSV k této věci dostanou, hlavně opakují prioritu, že všechny modely rodiny musí být rovnoprávné. Jistě jste si všimli, jak dopadne každý politik, který ne dost promyšleně a opatrně vyřkne něco týkající se matek samoživitelek.
To je záležitost vlekoucí se desítky let. Aktuální příklad myšlenky, jejíž čas nadešel, je legalizace marihuany. Z pozice libertariánů a Pirátů se během pár let stal názor zastávaný úřadujícím prezidentem republiky, jeho nejsilnější protikandidátkou i řadou politiků včetně třeba ODS. Existuje nemálo vědeckých studií ukazujících na marihuanu, pokud je silná a kouří se pravidelně, jako na spouštěče psychóz. Tyto poznatky nejsou brány na vědomí, nepatří ke společenské výbavě vědět o nich. Řekl by vzdělaný, ve veřejném dění orientovaný člověk „Tomu průzkumu nevěřím, protože mě se nikdy neptali“ nebo „protože neznám nikoho, kdo volí SPD“? To sotva, takové uvažování přenecháváme primitivům. Tentýž člověk klidně řekne „Neznám nikoho, koho by zničila marihuana“, což je stejné.
To neznamená, že bychom měli chtít hon na matky samoživitelky ani jednou provždy mít jasno v regulaci adopcí a marihuany. Politika tak nefunguje a ani fungovat nemá. Ale měli bychom si těch poznatků být vědomi a vzít je v úvahu. Nemůže všechno fungovat tak, že se jen donekonečna budou nastolovat individuální práva na něco, na co jsme dostali chuť.
00:01
