Zahyneme na naši největší ctnost? Otázky, na něž jsou dezinformace odpovědí

Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality. Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti – rasová nenávist („S tolika uprchlíky by nějaký holocaust pomohl“ – řekl prý německý politik), teorie spiknutí, předsudky proti vědě (vakcinace zabíjí) či (Západ by měl) „zbrojit, zbrojit a ještě jednou zbrojit!“.

Příčinou hororového návratu pohřbeného, spláchnutého, překonaného je v liberálnědemokratickém narativu nekontrolované množení dezinformací: lidé je neumějí kriticky vyhodnotit, a podléhají proto masově jejich rozkladnému vlivu.

V článku Co ohrožuje svobodu slova? v č. 33/2024 napsal Bohumil Pečinka: „Třeštění části levice a pravice kolem dezinformací a jejich vlivu na chod světa je vlastně konspirační teorie pro intelektuály.“ Z boje proti dezinformacím se stal byznys pro humanitní vysoké školy a vědecké instituce, které usilují o získání státního monopolu na výchovu občanů k resilienci vůči dezinformacím. „Namísto řady klíčů k odpovědím na různé otázky nám tito lidé předkládají jeden paklíč: dezinformace.“ Ten paklíč mají v rukou odborníci, které stát autorizuje prohlásit určitá názorová uskupení za oběti informační války s nulovým „koaličním potenciálem“ v politice.

Teorie o rozhodujícím vlivu dezinformací na současnou krizi liberální demokracie je sama dezinformací. Šíří lžinarativ o exogenezi nedůvěry v instituce, podle něhož „dezolátní“ formy hněvu na politický systém nejsou vyvolány dysfunkcemi toho systému, ale jsou do něj vnášeny zvnějšku dezinformacemi a fake news šířenými nepřáteli našich hodnot a lidmi neúspěšnými ve svobodné společnosti – dezoláty. Stačí si připomenout reportáže Saši Uhlové (třeba v knize Hrdinové kapitalistické práce v Evropě, 2023), v nichž popisuje ponižující pracovní podmínky „cizích“ dělníků třeba v Německu nebo Irsku, aby nám bylo zřejmé, že je to sebeklam.

Jak velké ponížení udělá z „pracujícího“ cizince „nebezpečného“ dezoláta? Nedůvěra v systém není důsledkem dezinformací vnášených do systému zvnějšku, ale informací zvnitřku systému o jeho skandálních dysfunkcích, především v otázce nerovnosti a ekologické krize.

Hitlerova kulhající metafora

Obránci liberální demokracie varují před ohrožením demokracie odkazem na nacistický režim, z něhož prý udělala vítěznou ideologii masivní dezinformační kampaň. Historicky účinnější byla ale Hitlerova legitimizace totální kontroly veřejného prostoru tím, že ho definoval v knize Mein Kampf pomocí lékařských metafor jako místo, kde „se vstřikuje jed do myslí jedinců a šíří se tu ideje, které rozežírají národní tkáň“; většina občanů věří všemu, co čtou, proto „v zájmu zdraví národa“ je nutné chránit veřejný prostor před ideovým jedem. V kapitole Příčiny zhroucení například na pojednání o travičské roli liberálního tisku v Německu symbolicky navazuje výklad o šíření syfilidy v německém národě: sociální komunikace musí být předmětem přísných hygienických opatření a chirurgických zásahů, aby se zabránilo šíření „mentální syfilidy“.

Obránci liberální demokracie tyto lékařské metafory paradoxně přebírají, mnoho jejich varovných úvah má v názvu výrazy jako „patologická sedlina společnosti, šíření negativních emocí – vzteku, naštvání, hnusu, frustrace“.

Hitlerova představa, že média fungují jako injekční stříkačky vstřikující ideový jed přímo do myslí pasivních čtenářů, je výplodem jeho politické paranoie. Ve svých empirických výzkumech prokázal rakousko-americký sociolog Paul Lazarsfeld, uprchlík před nacismem, že lidé nejsou vystaveni vlivu masové komunikace jako „nemyslící čtenáři, kteří uvěří všemu, co čtou“, ale přijímají informace vždy už filtrované skupinově uznávanou autoritou (opinion leaders) uvnitř sítě svých sociálních vztahů. Dodejme, že nacismus zvítězil ne vlivem Goebbelsových dezinformací, ale proto, že chaos hyperinflace po první světové válce rozvrátil, spolu s německou občanskou společností, i autoritu skupinových názorových lídrů.

V kontextu svobodné pluralitní společnosti je škodlivý potenciál masově šířených dezinformací kriticky filtrován názorovou leadership, která se spontánně formuje uvnitř každé sociální skupiny. „Národní autority“ pro boj s dezinformacemi, sponzorované vládami, naopak ohrožují kritickou názorotvorbu, protože ve jménu ochrany „nevzdělaných mas“ před dezinformacemi omezují pluralitu hledisek a občanských hnutí, která je zastávají.

Hitler považoval omezení plurality hledisek za podmínku politického úspěchu: „Umění všech opravdu velkých vůdců všech dob spočívalo v prvé řadě v tom, že netříštili pozornost lidu, ale soustředili ji vždy na jediného nepřítele, jinak se dostaví objektivita a nastoluje se otázka, zda snad všichni ostatní nemají pravdu...“

Pamatujme si tento bod: pluralita hledisek nastoluje vždy otázku, „zda ostatní nemají pravdu“: čím víc je společnost pluralitní, tím snadněji se rozum udrží v roli soudce mezi stranami, nestane se jednou ze stran.

Nové formy přetížení společnosti

Všechny právní systémy demokratických států charakterizuje nějaká míra napětí mezi nárokem na preventivní neposlušnost (legitimnost) a nárokem na preventivní poslušnost (legalita); angažovanost za principy je to, co definuje svrchovanost lidu (démos), angažovanost za neoblomnost norem je to, co definuje svrchovanost státu a jeho byrokratické moci.

Princip rovnosti například přetěžuje západní politické systémy po staletí, zkušenost rozporu mezi principem rovnosti lidí před Bohem a realitou norem připouštějících otroctví a poddanství vyvolávala vzpoury inspirované rovnostářskými utopiemi; sekularizace pak z boje za větší rovnost udělala konstitutivní princip západního démos a „prvního hybatele“ občanského aktivismu a sociálního pokroku.

Principu rovnosti jako nejvyšší formě legitimnosti se ale nedaří přiřadit odpovídající legalitu ani v moderních demokraciích: neoblomný proces specializace, vynucený imperativem efektivity, vede k funkční diferenciaci společnosti a následně k nerovnosti mezi oligarchiemi specialistů a „obyčejnými“ lidmi.

V novém tisíciletí dosáhly neudržitelné intenzity nové formy přetížení, které vyvolávají vlny masových neurotických reakcí (identitární paniku, konspirační teorie, kontranarativy o vymírání pozemského bios, masový pocit ohrožení, rozdělení společnosti do nekomunikujících frakcí). Zvykli jsme si je označovat ve svém celku jako populistickou degradaci veřejného mínění.

Následující čtyři navzájem úzce propojené formy přetížení považuji za klíčové.

Zaprvé je tu propastný nedostatek pozornosti vyvolaný nadprodukcí informací: vše podstatné „nepozorným“ lidem uniká. V podmínkách nadbytku informací se politika (ale i ekonomika) mění v boj o kontrolu kritérií alokace pozornosti, na níž závisí kolektivní racionalita celé společnosti. V tomto boji nezávislí veřejní intelektuálové prohrávají, jejich váha ve společnosti klesá, na scéně je nahrazují jednak „organičtí“ intelektuálové (integrovaní do systému), jednak populisté všeho druhu.

Druhou formou přetížení je skandální viditelnost rozporu mezi vyznávanými principy a vymahatelnými normami: vidíme Zemi měnící se v planetární smetiště, zakoušíme nové formy korporátní moci nad našimi životy. Skandál nad článkem ústavy, který přikazuje, aby výkon soukromovlastnických práv nepoškozoval veřejné zdraví a zájmy, je normální stav významné části demokratického veřejného mínění.

Třetím přetížením je apokalyptický diskurz, který ovládl veřejný prostor a kterému nelze přiřadit žádný demokraticky zvolený politický program. V době obecného ohrožení Země v důsledku jejího neomezeného využívání lidskou populací se z demokracie vytratila „stranickost pro budoucnost“: zaslepené vítače budoucnosti vystřídali svědkové budoucích katastrof, způsobených překročením planetárních mezí ekonomického růstu.

V postkomunistických zemích je zdrojem apokalyptické vize budoucnosti i narativ o totalitní minulosti, která by se mohla vrátit, kdybychom nebyli odhodláni vést „nukleární válku za západní hodnoty“.

Čtvrtou formou přetížení je masová zkušenost pokrytecké podstaty právního rámce výkonu soukromovlastnických práv v epoše globální fosilní ekonomiky. Její dopady na životní prostředí nelze řešit jako spory mezi soukromými vlastníky, neexistuje metrika, která by umožnila soudní moci určit specifickou množinu aktérů jako viníky a odsoudit je legálně k náhradě škod. Právní systém jako celek je nefunkční, množí se důvody k radikálnímu aktivistickému odporu proti pokrytecké důvěře v legalitu.

Tyto formy přetížení vyvolávají vyčerpávající pocit odpovědnosti (za všechno) a současně pocit marnosti každé angažovanosti (za něco): do společnosti vniká „tekutá beznaděj“, jejíž politickou reprezentací je právě vlna dezinformací a pověr – populismus ve svých nejrůznějších formách.

Odloženo: babylonská informační knihovna

Podle svědectví česko-německého spisovatele Johannese Urzidila Franz Kafka nevěřil, že je vůbec možné rozhodnout se k nějakému činu. Každé rozhodnutí má totiž dalekosáhlé konsekvence, o nichž je třeba hledat informace, takže skutečně svědomitý člověk se nemůže rozhodnout k žádnému činu. I Goethe byl přesvědčen, že rozhodnout se k činu může jen nesvědomitý člověk, člověk svědomitý jen rozvažuje. Ve věku informačních přebytků každé rozhodnutí jednat může být označeno za nesvědomité: jen nezodpovědní klimateroristé vyzývají k akci, „zodpovědní občané“ čekají na další informace.

Oběh informací ve společnosti je veden historickými bloky poptávky po nich: poptáváme relevantní informace, které potřebujeme k řešení masově sdílených problematických situací. Z informací dělá užitečné statky jen poptávka po nich, rolí politika ve společnosti je pak vzít na sebe zodpovědnost za rozhodnutí řetěz informací v určitém bodě přetnout a jednat i přesto, že disponuje jen omezenými informacemi.

V epoše, kterou jsme se naučili nazývat antropocén, jsou relevantní ty informace, které potřebujeme k racionálnímu řešení čtyř klíčových forem přetížení, o nichž jsme mluvili: racionální alokace pozornosti; skandální rozpor mezi vyznávanými principy a vymahatelnými normami; apokalyptický diskurz, kterému nelze přiřadit žádný demokraticky zvolený politický program; pokrytecká podstata soukromovlastnického právního rámce v antropocénu.

Rozhodujícím znakem pozdní liberální demokracie je přetékání informací přes hranice historických bloků, uvnitř kterých jsou relevantní. Korporacím komunikačních technologií (BigTech) poptávka po informacích vyvolaná „reálnými problémy“ nestačí, proudy informací v platformách, které spravují, musejí být stále mohutnější, nezávisle na poptávce po nich. Přetékají přes hranice problematických situací a mění veřejný prostor v „babylonskou informační knihovnu“, z níž nikdo nezná cestu ven. Příběh o „babylonské knihovně“ vypráví Jorge Luis Borges jako alegorii o nepravděpodobnosti informace v kosmu: představuje si ji jako univerzum ustavené nahromaděním textů, které obsahují všechny možné kombinace 25 znaků. Čtenář se tu musí „prokousat hromadou žvástů beze smyslu, aby se dostal k jedné rozumné řádce nebo poznatku… (někteří obyvatelé knihovny) zavrhují pověrčivý zvyk… hledat v knihách nějaký smysl“.

Smysl informace je otevřít možnost změny, ale v babylonské informační knihovně se dá vždy nalézt informace, která poslouží jako záminka k tomu, abychom tu změnu zakázali jako „nezodpovědný aktivismus“ nebo ji odložili na nějaké „potom, kdy budeme mít více informací“. Společnost se depolitizuje: politická vůle přetnout v určitém bodě proces informování a „přivodit změnu“ je preventivně ocejchována jako „subverze“. Kategorický imperativ babylonské informační knihovny zní: nahradit jednání na základě informací poptávkou po dalších informacích.

Korporace, jako je třeba Google, stavějí z informačních odpadů zdi, které nás oddělují od reality, k jejíž změně chceme informace využít. Zahynou demokratické společnosti na svou největší ctnost – hojnost informací?

Ostatně už koncem čtyřicátých let sociologové Merton a Lazarsfeld ukázali, že informační hojnost má „narkotizující účinek“: občané se angažují víc ve shromažďování informací než v organizování akcí, které by řešily problém, o němž shromažďují informace.

Místo závěru: Cítíte se doma jako cizí?

V současné stařecké fázi evropské demokracie není největší hrozbou zběsilá strnulost společnosti zahnané do babylonské informační knihovny, ale sebeklam o exogenezi zla. O něm jsme už mluvili, je to symptom, který patří do spektra poruch osobnosti: projevuje se jako neschopnost unést trauma z toho, že do našeho společného světa právem patří i ti, kdo jsou nám „nesrozumitelní a cizí“ a my je v něm nechceme.

Už jednou jsem psal o otřesném zločinu v Novi Ligure, spořádaném severoitalském městečku. Policie tam jednoho únorového rána roku 2001 nalezla v kalužích krve ženu ubodanou nožem i s jejím jedenáctiletým synem. Její zkrvavená šestnáctiletá dcera líčila brutální přepadení jejich domova „imigrantem“. Do městečka se vevalila tsunami vzteku, byl neprodleně uspořádán pochodňový průvod na protest proti přistěhovalcům. Ještě neskončil a policie už znala pravdu: vraždila dcera s pomocí svého snoubence. Cítila se prý utlačována častou matčinou kritikou jejího školního prospěchu.

Nedaleko Milána, v Paderno Dugnano, sedmnáctiletý mladík pozabíjel před pár týdny nožem celou svou rodinu – bratra, matku i otce. Policistům řekl, že „se cítil doma jako cizí těleso, utlačovaný“. Osamělý střelec na FF UK v prosinci 2023 podle svědků volal na lidi, na které střílel: „Moc se se mnou nebavíte!“ Střílel, protože se mezi nimi cítil jako „cizí“?

Jsou to extrémní příznaky rozsáhlé degradace výchovy k otevřené komunikaci v pluralitní společnosti. Mají, myslím, jeden hlavní důvod: prudký pokles existenciální odolnosti lidí vůči traumatu z opačných pravd a forem existence, které ve věku nové globální viditelnosti a slyšitelnosti na sebe ve stále víc heterogenních lidských společnostech narážejí stále skřípavěji. Mainstreamová ideologie postuluje, že ve veřejném prostoru má být každému identitárnímu kmeni přidělena komnata vyhrazená jeho kmenovým pravdám, aby byl chráněn před traumatem z pravd jiných kmenů. Kdo přivykl jen ozvěnám svých pravd, toho pravdy jiných kmenů traumatizují, začne se mezi nimi cítit jako „cizí těleso“.

Britský filozof Eric P. Kaufmann v rozhovoru s Martinem Weissem (viz Místo kultury oběti chci kulturu odolnosti, č. 33/2024) navrhuje: „Měli bychom u menšin kultivovat odolnost, dospět do stavu, kdy se budou cítit sebevědomější a silnější.“ Pěstovat odolnost v pluralitním veřejném prostoru ale předpokládá, že budeme klást nesmiřitelný odpor každému pokusu redukovat kulturu na ochranu „ohrožených nebo zraněných identit“.

Evropa je „domovem kultury“, napsal Milan Kundera. Kdo tu chce být doma, musí si vypěstovat odolnost vůči traumatu z jeho nezdvořilého mnohohlasí. Kultura je spřízněná se zkušeností exilu, nikdo v jejím dosahu nezůstane „tím, za koho se měl“, v jeho identitě bude odhaleno mnoho skvrn.

Čtyřicet procent naší mládeže se prý cítí v takové společnosti „cizí“. Z kolika z nich ten pocit udělá osamělé střelce? Vidím jen jedno řešení: posilovat v lidech odolnost vůči traumatu z kultury, která nás nemilosrdně nutí zakládat vlastní identitu na argumentaci, ne argumentaci na identitě.

Text Václava Bělohradského vychází v aktuálním vydání Týdeníku Echo č. 40.