Po odstřelu skály do Libčic vkráčel industriální věk. Založily se šroubárny a drátovny a také tehdy široce známá Fischerova cihelna v Letkách, dodavatel cihel pro Bílkovu vilu v Praze.
Foto: Jiří Peňás
6
Americký prezident Donald Trump by chtěl, aby Jordánsko a Egypt přijaly „dočasně či dlouhodobě“ Palestince z Pásma Gazy. Novinářům na palubě prezidentského ...
Když vystoupíte z vlaku na nádraží v Libčicích nad Vltavou, hned musíte čelit základní otázce: „Proč to děláš?“ Tou se na vás obrací neznámý autor velkého nápisu na panelové zdi oddělující koleje od městské teplárny. Její vysoký štíhlý komín je dominantou toho (donedávna) průmyslového městečka na sever od Prahy, odkud tam tím vlakem dojedete za dvacet minut. Ten nápis vám hned padne do očí, není to žádné divoké graffiti, nýbrž písmena musel vymalovat nějaký profesionál, písmomalíř či rovnou umělec: třeba je to zbytek po nějaké konceptuální akci, nějaká „kontextová záležitost“, performance nebo něco na ten způsob. Ale nepátral jsem po tom blíže, vím jen, že to tam už několik let je, lidé, kteří tam nastupují a vystupují, si to již asi vyřešili, nejspíš si toho nevšímají, koneckonců, co se asi otázkou „Proč to děláš?“ může myslet? Každý má nějaké „to“, nad kterým se vznáší otazník, ale těžko říct, je-li nádraží v Libčicích právě vhodné místo, kde by se tím chtěl člověk zabývat.
Ale v hlavě to uvízne, třeba na to může myslet během cesty, pak vystoupí a řekne si: Proč to vlastně dělám? Ale co vlastně? Tedy proč jsem přijel do Libčic, a to s úmyslem zahrnout je do seznamu míst, o kterých píšu ty své místopisy? Proč to dělám? Žádný zvláštní důvod k Libčicím neexistuje. Prostě je leden, dny jsou krátké, z Prahy je to kousek, lze to brát jako takovou zimní procházku bez většího významu a smyslu, zkrátka cesta do Libčic, toho nenápadného místa na levém břehu Vltavy, kterou tady s tím druhým nespojuje široko daleko žádný most, první je až v Kralupech, ale jednou za hodinu vyplouvá starý přívoz, taková trochu vratce působící loďka, kam se vejde asi deset lidí, ale víc netřeba.
Hned za branou libčického hřbitova vylézá monumentální Bílkovo spirituální stvoření, trochu náměsíčné strašidlo v noční haleně, trochu štíhlý džin povstalý z hrobu.
Foto: Jiří Peňás
Ale já jsem jel vlakem, takže jsem vystoupil na nádraží, které tam zůstalo z časů, kdy se stanice stavěly s výtvarným vkusem a podle c. a k. norem (tyhle nádražní budovy navrhoval dvorní rada, architekt Anton Jüngling, který na to vypracoval dokonalý plán a vzorník), a šel lednovým odpolednem směrem ke kamennému ostrohu, na němž kdysi stál hrádek, který měl jméno Liběhrad, z něhož zbylo něco kamení. Chvíli jsem šel mezi dvorky a ohradami, různě splácanými boudami a přístavky, jak to český lid miluje a dělá. Stezka se brzy stává příkrou, ale není dlouhá, záhy se dojde na vrchol k útesu skály, pod níž jezdí už od roku 1850 vlaky Severní státní dráhy, jak se ta první trať v Čechách budovaná kdysi jmenovala. Musel se kvůli tomu kus té skály odstřelit, čímž se otevřely možnosti a do Libčic vkráčel industriální věk. Založily se šroubárny a drátovny a také tehdy široce známá Fischerova cihelna v Letkách, což je jedna část Libčic, kde pro to byla dobrá hlína. Těm cihlám se říkalo „letky“ a stavěly se z nich komíny po celé monarchii, neboť firma se na ně specializovala. Z těch Fischerových cihel je postavena také vila Františka Bílka na Hradčanech a tyto červené cihly byly také honorářem za sochu Krista, která stojí na hrobě Ing. Karla Fischera a jeho rodiny na libčickém hřbitově. Ta socha je sama o sobě důvodem, proč do Libčic jet, zajít na hřbitov, stavit se v kavárně na náměstí, lze-li ten plácek tak nazvat, kde ještě před pár lety bylo železářství a domácí potřeby. Cesta ke hřbitovu trochu stoupá, ale hned za branou vylézá monumentální Bílkovo spirituální stvoření, trochu náměsíčné strašidlo v noční haleně, trochu štíhlý džin povstalý z hrobu. Kdysi byla na hrobě měděná deska s typickým Bílkovým písmem, byla na ní věta z Janova evangelia: „Náš přítel spí, jdu jej ze sna probudit,“ sběrači kovů jej odnesli do příslušného výkupu. Tím přítelem byl Lazar. Stejně dopadla i druhá Bílkova socha v Libčicích, která ovšem stála na evangelickém hřbitově, kde jsou pochovány děti Ing. Fischera. Odtamtud zmizel roku 1999 Bílkův bronzový Prorok Jeremiáš, byl rozřezán na kusy a rovněž odvezen do výkupny barevných kovů. Ještě tam na druhém hrobě zbyl kamenný reliéf. Dohromady tedy tři Bílkovy funerální plastiky pro cihlářskou rodinu Fischerů. Až pojedete kolem Bílkovy vily, vzpomeňte, odkud ty cihly jsou a zač je mistr Bílek splatil.
Foto: Jiří Peňás
Železniční spojení tedy zapříčinilo, že lid se z venkovského stával kovozemědělským, část trochu bohatla, část se zproletarizovala, kostely tam měli dva, ke katolickému se postavil evangelický, který měl brzy pomalu větší obec než ten první, protože mezistupněm ateizace byl přestup k protestantům, což se nejsilněji a nejdřív v Čechách projevovalo v průmyslové oblasti na sever od Prahy. Když sem koncem šedesátých let nastoupil na faru kněz Hugo Vaníček, neměl pomalu pro koho mše sloužit. Polní kaplan 1. polního pěšího pluku v Anglii Hugo Vaníček byl hrdina od Dunkerku, kde to dostal při bojích do nohy, tajný jezuita a po své smrti v roce 1995 generálmajor Armády ČR. Katolická fara už Libčicích není, na kostelu, kam teď jezdí kněz z Kralup, má Hugo Vaníček aspoň pamětní desku.
Malý kostelík sv. Bartoloměje stál v osadě u vody už v 10. století, kdy je o obci zmínka v darovací listině knížete Boleslava II. břevnovskému klášteru. Osada s domky a chalupami rybářů a hrnčířů se stala průmyslovou a dělnickou, ale přece jen ne natolik, aby se její domkařský charakter úplně vytratil. Takže když jsem teď na Libčice ze skály hleděl, tak jsem oceňoval, že to tady nezalehlo třeba nějaké panelové sídliště a že ty fabriky jsou uklizeny na svém místě, kde navíc z jedné té šroubárny vznikl jakýsi postindustriální objekt, který dostal nějaké architektonické ceny za „hipsterskou“ rekonstrukci kdysi drsných, ale i krásných továren. A hleděl jsem také na protější stráň, kde kotví přívoz, který zrovna plul po ledové lednové řece. Přímo za ním z mlhavého dne vystupovala žlutá vila dr. Julia Grégra, který v ní roku 1896 zemřel. Pětatřicet let byl sloupem české politiky, vlastně dvousloupem, protože vždy se jeho jméno vyslovuje spolu s bratrem Eduardem: bratři Grégrovi, mladočeští dioskurové, Kastor a Polydeukes, vlastenečtí rozbíječi každého pokusu nějak se v mumraji česko-německém dohodnout, což vše činili v zájmu národa, jeho blaha a pokroku. Jistě měli kus pravdy, jistě byli plni ideálů a odhodlání, ale jistě to byli také zdatní demagogové a šovinisté, kteří měli ale štěstí, že to všechno se zatím odehrávalo ve slušných časech, kdy stát sice občas zakročil, ale nikoho nelikvidoval jednou provždy a definitivně, vždy se všechno dělo v duchu zákonů a mravů stále ještě starosvětsky poctivých. Na sklonku života, v roce 1893, si doktor Grégr, jenž se k slušnému majetku dostal jako vydavatel Národních listů, nechal tady, Na Dole, jak se tomu vyústění Máslovického potoka říká, postavit honosnou vilu, kterou už ale užíval jen poslední tři roky života. Jeho potomci ji v roce 1929 prodali státu, který v ní usídlil Výzkumný ústav včelařský, takže když jdete v létě seshora od Máslovic dolů tou krásnou roklí, kterou se sestupuje k Vltavě, tak nad vámi mohou přelétat roje včel, neboť na obou stranách mají zahrady s květy, jež mají za úkol opylovávat, což by se možná dr. Grégrovi líbilo, neboť tak si tehdy představovali národ, jako roj včel dělnic neúnavně pracujících na díle společném a dědičném.
Foto: Jiří Peňás
Z představ o včelstvu mě vyrušily zvuky, které jsem považoval za ptačí. Ohlédl jsem se, odkud to píp, píp přichází, a uviděl dva muže, kteří měli v ruce dlouhou tyč, s níž šmejdili po zemi. Poznal jsem hledače kovů. Pohlédli jsme si do tváře, shledali, že nehrozí nebezpečí, a dali se do řeči. Dělají to pro zábavu, něco jako houbaři, moc toho nenajdou, sem tam nějakou malou minci, ale maximálně měďáky, krejcary, sem tam nějakou grešli, nanejvýš 18. století, ale to už je objev. Nejvíc je toho u kostelů nebo u hřbitovů, snad že to lidem padalo z kapes, když šli v pohřebním průvodu. Ale dneska nic. Pak jsme se bavili o Libčicích, jeden tam vyrůstal, teď žije v Kralupech, druhý byl ale Ukrajinec, ale už je v Čechách pětadvacet let, ten se pořád smál a kouřil. Pak už se stmívalo. Rychle jsem sešel dolů a byl rád, že jsem to udělal.
00:02
