Včera tomu bylo deset let, co do pařížské redakce satirického magazínu Charlie Hebdo vnikli dva bratři-teroristé a postříleli 12 lidí. Saïd a Chérif Kouachiové byli původem alžírští muslimové, kteří slíbili věrnost al-Káidě. Šlo o pomstu za údajnou urážku proroka Mohameda.
Charlie Hebdo si nárokoval právo dělat si legraci z kohokoli a čehokoli, včetně zakladatele islámu. V roce 2006 přetiskl dánské karikatury zesměšňující islám, jež vyvolaly nepokoje po celém světě. V roce 2011 vydal číslo nazvané Charia (čti šária) Hebdo s karikaturou Mohameda na titulce. „To, co teď řeknu, může znít trochu nabubřele, ale radši zemřu vzpřímený, než abych žil na kolenou,“ řekl deníku Le Monde v roce 2012 šéfredaktor Stéphane Charbonnier, známý jako Charb, tou dobou žijící pod stálou policejní ochranou. Charb byl jedním ze zabitých v redakčním masakru.
Útok vyvolal obří vlnu solidarity. Sociální sítě zavalilo vyjádření podpory #JeSuisCharlie (Já jsem Charlie). Miliony lidí po celém světě demonstrovaly proti násilí a za svobodu slova. Největší manifestace proběhla v Paříži, účastnilo se jí na dva miliony lidí, v čele kráčel tehdejší francouzský prezident François Hollande a dalších 40 státníků. Toto vše mělo ukázat, že Francie – a vůbec širší Západ – se nenechá zastrašit. Dnes ale můžeme prohlásit, že islamisté zvítězili.
Vlastně to bylo jasné již jen pár týdnů po masakru. Proti Je suis Charlie se začal formovat alternativní narativ. Charlie Hebdo ve své satiře překročil veškeré meze, dopouštěl si islamofobie. Možná si masakr nezasloužil, ale rozhodně jej na sebe svým nezodpovědným chováním přivolal. Tak by se daly shrnout argumenty kritiků. Le Monde týden po útoku vydal komentář odsuzující „obsesi“ magazínu muslimy. Taktéž týden po útoku britský The Guardian zveřejnil anketu svých přispěvatelů, kde zazněl například názor, že magazín v posledních letech „často sklouzával k rasistickým karikaturám, čímž posiloval už tak toxické prostředí pro francouzské muslimy“. Když PEN America v březnu 2015 ohlásil, že cenu za odvahu ve svobodě projevu obdrží Charlie Hebdo, přes 200 členů podepsalo protestní petici proti tomuto rozhodnutí. Studenti v Bristolu požadovali, aby se časopis neprodával na kampusu, studenti v Manchesteru ho rovnou zakázali. V Londýně sídlící Islámský výbor pro lidská práva dva měsíce po hrůzném činu udělil Charlie Hebdo cenu Islamofob roku.
Karikaturista, vydavatel a většinový majitel magazínu Laurent „Riss“ Sourisseau, který byl v roce 2015 zraněný, v knize vydané k výročí útoku napsal, že se Charlie Hebdo byl zrazen ze všech stran, ale především ze strany „bezpáteřní“ levice.
Podle průzkumu z roku 2020 si 31 % Francouzů myslí, že si Charlie Hebdo způsobil útoky sám skrze „zbytečnou provokaci“. Mezi francouzskými muslimy si to myslí 69 %, mezi Francouzi mladšími 25 let 21 %.
Odsudek Charlie Hebdo je projevem zeleno-rudé koalice, tedy levice s islamisty. Levice, zvláště ta progresivní, věří, že humor a satira by měly „útočit na mocné“, dělat si legraci z utlačovaných je naprosto nepřípustné. Muslimové, jako menšina, jsou automaticky ti dole. Jejich kritika se tak rovná rasismu a islamofobii. Nejlépe tento sentiment vyjádřil kanadský komik Norm Macdonald. „Děsí mě, že by ISIS odpálil jaderné zařízení a zabil 50 milionů Američanů. Představte si tu reakci proti mírumilovným muslimům,“ vtipkoval na Twitteru.
Nejde ale jen o ideologii. Levice má i pragmatické důvody, proč útočit na Charlie Hebdo, chce lovit muslimské hlasy. Symbolem tohoto se stal Jean-Luc Mélenchon, kdysi s časopisem sympatizující, nyní kritizuje údajné „sekularisty“, kteří používají „hezká slova“ k útokům na muslimy. Na druhé straně La Manche labouristická vláda zvažuje zavedení nové definice islamofobie, která by podle odpůrců postihla i legitimní kritiku islámu.
Pokud vás ale levice dokáže zabít reputačně, problém je, že islamisté to dokáží doopravdy. Vlastně nejde nikomu příliš zazlívat, když se rozhodne nedělat si legraci z islámu a Mohameda. V lepším případě to znamená celoživotní policejní ochranu, v horším předčasnou smrt. Seznam příkladů „džihádistova veta“ je opravdu dlouhý. V roce 1989 íránský režim vydal fatvu a vyzval k vraždě Salmana Rushdieho za jeho román Satanské verše. V roce 1991 byl japonský překladatel Rushdieho ubodán k smrti, italský těžce zraněn. V roce 1993 dav radikálů podpálil turecký hotel, kde probíhala konference, které se účastnil i spisovatel Aziz Nesin. Ten dříve prohlásil, že nechá Rushdieho dílo přeložit a vydat. Nesin uprchl, ale 37 lidí zemřelo. Sám Rushdie přišel o oko a málem zemřel v srpnu 2022, když na něj v americkém městečku Chautauqua zaútočil islamista.
Rozhodnutí dánského deníku Jyllands-Posten v roce 2005 publikovat dvanáct karikatur Mohameda vedlo k celosvětovým nepokojům, útokům na dánské ambasády a k smrti 250 lidí. Redakce musela čelit několika pokusům o teroristický útok.
V květnu 2015 se dva teroristé rozhodli zaútočit na výstavu karikatur Mohameda v texaském Garlandu. Jen díky bleskové reakci policie byli oběťmi jen oba útočníci.
V říjnu 2020 islamista uřízl hlavu středoškolskému francouzskému učiteli Samuelu Patymu, když se rozkřiklo, že údajně ukázal svým žákům karikaturu Mohameda. Žačka, která informaci rozšířila, později přiznala, že si to celé vymyslela, ten den, kdy k incidentu mělo dojít, nebyla ani ve škole přítomná.
V březnu 2021 britský učitel, který žákům během debaty o svobodě slova a náboženském extremismu ukázal karikatury Mohameda, byl suspendován a následně donucen změnit svou identitu, od té doby žije v utajení.
V roce 2022 byl z britských kin po protestech některých muslimů stažen film Paní z nebes o dceři proroka Fátimě. V tomto případě šlo i o mezimuslimský spor. Autorem scénáře je šíitský klerik Jásir al-Habib. Sunnité si stěžovali, že snímek zkresleně zobrazuje některé postavy, které jejich odnož islámu považuje za posvátné.
Za těchto okolností by s karikaturami Mohameda chtěl mít co do činění jen sebevražedně odvážný blázen.
00:01
