Vojenští zpravodajci pokoutně píšou soudu. Anabáze kolem blokování webů pokračuje

ÚHEL POHLEDU: Téma blokace desítek webů krátce po ruské invazi na Ukrajinu se vrací jako bumerang a v lecčem připomíná nekonečnou telenovelu na pokračování. Je to však tím, že jde o skutkově a právně natolik komplikovanou záležitost?

Základní otázky jsou od počátku dvě a zní:

Bylo znepřístupnění webů v souladu se zákonem?

Bylo-li znepřístupnění webů protizákonné, kdo je odpovědný?

K první otázce je třeba konstatovat, že v březnu padlo zlomové soudní rozhodnutí, že blokace webu AC24 po začátku ruské agrese na Ukrajině byla nezákonná a že jejím následkem web utrpěl škodu. Odpověď, která stojí na evropském právu, konkrétně na nařízení o síťové neutralitě, tedy známe. Nyní stačí odpovědět na druhou položenou otázku, tedy, kdo je za protiprávní jednání odpovědný.

Odpověď, kterou se za Institut H21 a Otevřenou společnost snažíme (zatím neúspěšně) prosoudit, je, že pošle-li stát někomu prostřednictvím Vojenského zpravodajství dopis obsahující pokyn, co má adresát udělat, který nezávisle na sobě potvrdí jako závazný dva ministři vlády, pak jde o faktický pokyn státu a odpovědnost za případnou protiprávnost jednání nese stát. Stejně věc chápal také T-Mobile, který napsal, že se společnost: „řídila doporučením státních orgánů v situaci ohrožení, plynoucího pro Českou republiku z vojenského konfliktu v jejím bezprostředním okolí, v dobré víře, že jde o závazné pokyny.”

Stát v našich soudních sporech však dosud dělal vše pro to, aby se odpovědnosti zprostil. Argumentoval, že nešlo o pokyn, ale jen o „nezávazné doporučení” a že jej nikdo nemusel uposlechnout. Správní soudy tuto argumentaci státu přebraly a potvrdil ji nakonec i Ústavní soud. Tento závěr je důležitý, protože z něj zcela logicky vyplývá závěr o odpovědnosti. Došlo-li k protiprávnímu jednání a vznikla-li újma, někdo totiž musí být odpovědný. A není-li odpovědný stát, protože nikomu nic nenařídil, musí být odpovědný subjekt, který sám protiprávně jednal: tedy poskytovatelé internetu, kteří blokování webů fakticky provedli.

Spor mezi AC24 a T-Mobile se nedávno vrátil na pražský obvodní soud k dalšímu posouzení. To by nebylo samo o sobě nijak zajímavé, kdyby se tam nedostavilo i nové vyjádření Vojenského zpravodajství, o čemž informoval zpravodajský server iRozhlas. Podobně jako předchozí dopis měl být i tento dokument neveřejný (advokát T-Mobile prosí, aby vyjádření VZ „nebylo založeno do spisu pro veřejnost”).

A vpravdě se nemůžeme divit, že se to chtělo udržet v tajnosti. Nikoliv z důvodu, že bychom tam našli nějaké citlivé informace, ale proto, že argumentace zpravodajců nevyznívá vůbec dobře a jde zcela otevřeně proti předchozí argumentaci státu v předchozích soudních sporech. Zvlášť nápadná je snaha Vojenského zpravodajství zbavit T-Mobile odpovědnosti, ale zároveň nevzít žádnou odpovědnost na sebe. Tady bohužel nelze mít obě věci zároveň. Buď to byl autoritativní pokyn a odpovědnost jde za státem, anebo to bylo soukromé rozhodnutí a jde to za poskytovatelem. Někdo tu odpovědnost ale zkrátka nést musí.

Zvláště podivné je, jakým způsobem se hovoří o soukromých subjektech ve vztahu k národní bezpečnosti. Je to téměř, jakoby poskytovatelé měli být prodlouženou rukou státu na špinavou práci.

Uvažte následující konstrukce z vyjádření:

„Pokud by žalovaná [tj. T-Mobile] nekonala a nevyužila tak svých technických schopností, přispěla by svým nekonáním k ohrožení České republiky.
...
je nesprávné stavět žalovanou do pozice, kdy by na základě odpovědnosti za porušení právního předpisu upravujícího postup při její běžné provozní činnosti došlo k opomenutí usnesení vlády týkající se přímo otázek ochrany národní bezpečnosti
...
odpovědnost soukromého subjektu by byla argumentem k oslabení akceschopnosti vlády České republiky.”

Zpravodajci argumentují tím, že „subjekt disponuje unikátními schopnostmi, jimiž stát nedisponuje”, který je zcela zásadní pro „pro zachování bezpečnosti České republiky”. A abychom byli fér, tak v tom mají pravdu. Nicméně to neznamená, že si stát může tyto „unikátní schopnosti” zmobilizovat svévolně podle pocitu, jak mu to přijde na mysl. Pro to by vojenští zpravodajci potřebovali zákon, který by specifikoval, za jakých okolností lze takový příkaz dát, a ten v únoru 2022 neměli a stále nemají. Existence zákona je přitom základní podmínka zachování principu legality, tedy, že veřejná moc může činit jen to, co ji zákon umožní. Nota bene, všechny pokusy ospravedlnit nutnost takového zákona v posledních letech selhaly, protože se nedokázaly vyhnout příliš vágním a zneužitelným kritériím pro omezování obsahu.

Ostatně ani v článku na iRozhlas nedokázalo VZ odpovědět novinářům na otázku, v čem přesně spočívalo ohrožení ze strany blokovaného webu AC24 pro národní bezpečnost. Úplně stejně by se totiž dalo argumentovat i obráceně: tím, že proběhla invaze Ruska na Ukrajinu, se mohlo nebezpečí i snížit, neboť se tímto krokem protivník demaskoval a ukázal, co je skutečně zač. Vojenské zpravodajství se však věcným hodnocením situace vůbec nezabývá.

Asi nejhorší část dokumentu je ta, kde VZ varuje před tím, že rozsudek v neprospěch T-Mobilu povede „nejenom k dlouhodobému zpochybňování rozhodnutí vlády jako vrcholného orgánu výkonné moci, ale bude docházet k oslabování spolupráce mezi státem a soukromým sektorem. Oslabování této jinak nenahraditelné spolupráce by v konečném souhrnu mohlo vést i k oslabování bezpečnosti České republiky, neboť důvěra soukromého sektoru vůči státu a vůle k spolupráci se státem by byla zpochybněna.”

Tady se bohužel ukazuje, že nedošlo k žádnému ponaučení a že se neformální tajné dohody v šedé zóně mimo zákonné vymezení a zrak veřejnosti berou jako legitimní nástroj pro řešení problémů. Tohle je v demokratickém právním státě absolutně špatně.

Navíc je zde zcela relevantní se ptát, zda pokoutné vyjádření Vojenského zpravodajství nehraničí s nátlakem na rozhodování soudu, a to navíc ze strany státního orgánu, který ve sporu rozhodně není neutrální – možný rozsudek proti T-Mobile by byl zároveň zviditelněním pochybné výzvy zpravodajců, na základě které mobilní operátor blokoval weby. A ano, můžeme souhlasit, že takové rozhodnutí má potenciál oslabit důvěru a spolupráci mezi bezpečnostními složkami a soukromou sférou, ovšem nikoliv kvůli „formalistickému přístupu” soudu, ale proto, že se tajné služby zachovaly neprofesionálně a důvěru poskytovatelů v tomto případě zradily. Máme-li věřit vyjádření, že takový výsledek by zároveň představoval oslabení bezpečnosti České republiky, pak by z toho Vojenské zpravodajství mělo vyvodit vlastní odpovědnost, neboť jeho úkolem je starat se o bezpečnost státu. Rozhodně by však neměli pokračovat v identickém přístupu, jenž je do tohoto místa dovedl. V nejlepším případě by mělo Vojenské zpravodajství vzít tento poslední přešlap jako signál k tomu, aby byli otevření, transparentní a ukončili celou anabázi. Jeden utajovaný dopis celou aféru začal a druhý by ji mohl ukončit.

Nenechme se zmást složitostí racionalizačních konstrukcí. Příběh je ve skutečnosti úplně jednoduchý:

Scéna první: Po začátku ruské agrese na Ukrajině bezpečnostní složky a vláda zpanikařily a daly autoritativní pokyn k zablokování webů (to oficiálně posvětili dva ministři). Na to neměly zákonné zmocnění a jednaly tak svévolně proti principům právního státu. Jde o věc lidsky pochopitelnou a omluvitelnou, pokud by ovšem nenásledovaly roky mlžení a polopravd, což tu máme dodnes.

Scéna druhá: Poskytovatelé se podvolili a vyhověli pokynům, a to s vědomím, že nejednají podle zákona správně (to je zřejmé z komunikace mezi vládou a poskytovateli), přičemž ale doufali, že se právní základ brzy vytvoří anebo že stát převezme odpovědnost na sebe. Když se po několika měsících nic nestalo, tak weby přestali blokovat s nadějí, že se celá věc zamete pod koberec a vymlčí.

Scéna třetí: Po čase přirozeně přišly žaloby, což byla chvíle, kdy stát dal absolutně ruce pryč, držel se interpretace, že šlo o pouhou „politickou proklamaci doporučujícího charakteru”, a poskytovatele v tom nechal úplně osamocené. To fungovalo dobře v čase, kdy soudy žaloby smetávaly ze stolu (v několika případech dost diskutabilně), ale fungovat přestalo ve chvíli, kdy vyhověly AC24. T-Mobile byl nucen postavit se sám za sebe.

Poslední vyjádření VZ je podivně zoufalou snahou o právní kvadraturu kruhu, kterou, doufáme, soud ani nikdo jiný nebude brát vážně. Doporučujeme všem, aby si vyjádření zpravodajců přečetli a nenechali se zastrašit zbytečně komplikovanými větami a apely, že je na problém třeba „nahlížet komplexně a v souvislosti”. Ta kauza není složitá. Složité je se z ní pokoušet vymluvit.

Z našeho pohledu by stokrát lepším řešením bylo, kdyby stát přiznal barvu, a my jsme se konečně mohli posunout dál. Chybovat je lidské a odpustitelné. Nicméně dělat, že se nic špatného nestalo, a balamutit, i když je to už dávno neudržitelné, je přesně ten způsob, jak se ztrácí důvěra mezi veřejností a institucemi.

Autoři: Adam Růžička a Jan Hořeňovský a Oldřich Kužílek (platforma SvobodaSlova.Online)