Zákon proti dezinformacím. Nebude-li vláda schopna vysvětlit problematické části, měla by jej zahodit

ÚHEL POHLEDU "Všichni víme, že weby vypínala soukromá firma, ale samozřejmě to nedělala sama od sebe. Nedělejme, že to je nějaká novinka. Prostě tajné služby a vláda byly znepokojeny… a došlo ke spolupráci k vypnutí," prohlásil letos na konci března poslanec za STAN Martin Exner na CNN Prima News. Tím také potvrdil to, co si mnozí mysleli, ale co do té doby nikdo z vlády nevyslovil nahlas, tedy skutečnost, že správci domény a mobilní operátoři by sami nejednali, kdyby k tomu nedostali pokyn od vojenských zpravodajců.

V natolik nestandardní situaci, jakou bylo období bezprostředně po ruském útoku na Ukrajinu, se tento krok dá pochopit. Problém však spočívá v tom, že jednání bylo netransparentní a protiprávní. Ani znepokojení zpravodajci si nemohou dělat, co se jim zlíbí, ale pouze to, co jim dovoluje zákon. V České republice žádný zákon o blokování dezinformačních webů nemáme. A neměli jsme ho ani loni v únoru.

To je tedy kontext, v němž již více než rok vzniká zákon o omezení šíření obsahu ohrožujícího národní bezpečnost online (známý nepřesně jako "antidezinfo zákon"). V poslední době začíná sklízet kritiku nejen od opozice, ale i od poslanců koalice, a zároveň jsou zde i výrazné hlasy obhajující jeho existenci. Definitivní rozhodnutí má padnout teď na jaře. Rozeberme si hlavní důvody pro jeho vznik a zhodnoťme, zda dostačují.

Je stát bez zákona bezmocný?

V diskuzích o zákonu se často mluví, jako by bez něj byly bezpečnostní složky v prostoru internetu naprosto bezmocné. Například analytik Roman Máca argumentoval hypotetickou situací, kdy by u nás "ruští propagandisté ... založili nějaký web vybízející Čechy k teroristickým útokům na vlastní spoluobčany", proto "potřebujeme jednoznačný mechanismus, který nám umožní tomu nějak čelit, nějak se tomu bránit".

Ovšem takové vysvětlení neodpovídá stavu věci. Třeba Česká správa sociálního zabezpečení blokuje pravidelně stovky webů, které se phishingovým způsobem vydávají za státní správu a podvodně sbírají citlivé údaje. Obdobně se blokují stránky s nezákonným obsahem, jako například s dětskou pornografií či s extremistickým obsahem - známý je případ zablokování neonacistického webu White Media. Na Mácův pomyslný příklad nepotřebujeme nový zákon; proti vybízení k terorismu by šlo zakročit i bez něj. K čemu jej tedy potřebujeme?

Zákon jako odpověď na kritiku loňské blokace webů aneb "Vždyť jste to chtěli!"

Krátká odpověď je, že zákon je potřeba, aby to do budoucna nebylo zase "na hraně", slovy premiéra, a mohlo se blokovat oficiálním způsobem a ne jako loni. Vláda za to byla kritizovaná, a tím také vznikla poptávka po systematickém řešení, aby se situace neřešily mimo zákonný rámec, a to navíc pokoutnou neformální domluvou soukromých subjektů a bezpečnostních složek. Poslanec Exner se v nedávném střetu divil kritikům zákona, že jsou zase nespokojeni, vždyť "ze stejné strany zaznívala kritika, že po útoku na Ukrajinu byly vypínány weby bez zákonného rámce, a tímto ten zákonný rámec chceme vytvořit". Jinými slovy, co teď kritizujete, sami jste to tak chtěli.

Svízel je v tom, že vláda dodnes nedokázala vysvětlit, na základě jakých kritérií vytvořila seznam blokovaných webů a jaké konkrétní újmě se blokováním předešlo. Na to ostatně reagovalo i sdružení CZ.NIC, které bylo svolné weby blokovat bez bližšího vysvětlení jen tři měsíce. Nakonec vyzvalo vládu ke koncepčnímu řešení a oznámilo, že jinak v květnu s blokací přestane, což se také stalo.

Pokud má zákon uklidnit obavy kritiků, je potřeba, aby spolu s jeho vznikem byla také efektivně vysvětlena jeho nezbytnost, včetně toho, před čím konkrétně nás chrání. To se zatím nestalo. A vágní proklamace o ohrožení národní bezpečnosti zde nepomůžou. Obsah webů lze považovat za znepokojivý, lidsky odporný, lze jej odsuzovat a kritizovat, je ovšem nejasné, proč by i takovýto projev neměl spadat pod svobodu slova v demokratickém státě.

Vládní argumentaci nepomáhá ani skutečnost, že zdůvodnění blokace doposud nechává v utajení. Například provozovatel proruské stránky Exanpro.cz, kterou loni vojenští zpravodajci doporučili zablokovat, po podání trestního oznámení u policie dostal odpověď, že nelze zjistit, jaké výhrady k jeho obsahu byly, neboť stanovisko kontrarozvědky je v utajovaném režimu. Když se server iRozhlas loni ptal na vysvětlení na Ministerstvu obrany, dostal odpověď, že šlo o „ojedinělý počin, který aktuálně reagoval na vzniklou situaci“, bez udání bližších důvodů.

Poslední verze zákona je výrazně lepší, stále však není dobrá

Abychom vládě nekřivdili, je nutné dodat, že na některé z těchto otázek odpovídá nyní sám návrh zákona. Je sice oficiálně neveřejný, ale vzhledem k tomu, jak dlouho trvá jeho příprava, je současné znění jakýmsi veřejným tajemstvím pro zainteresované. Jedná se aktuálně o třetí verzi, která se od té první - z loňského září - výrazně posunula k lepšímu.

Podstatná je možnost soudního přezkumu, který musí rozhodnout do sedmi dnů, což je zásadní rozdíl v porovnání s první verzí, podle níž by se provozovatelé webů mohli práva domáhat až několik let. Zákon také specifikuje množinu chráněných zájmů, při jejichž ohrožení může zasáhnout (územní celistvost, vnitřní pořádek, bezpečnost a demokratické základy ČR apod.), a důležitou složkou je, že obsahuje kritéria, která si musí bezpečnostní složky obhájit, aby mohly zadat pokyn k zablokování, což snižuje riziko zneužití skrze přílišnou svévolnost.

Konkrétně musí jít o újmu, která je: 1. bezprostředně hrozící, 2. založená na konkrétních skutečnostech a 3. zvláště závažná. Tato kombinace na první pohled vypadá jako princip naléhavosti, jenž je mezinárodním standardem pro legitimní omezování svobody projevu, který uznávají i její největší obhájci a který by prošel i přísným testem prvního dodatku americké ústavy. Úskalí je ovšem v tom, že "první pohled" tady klame. Zákon pojímá princip naléhavosti jaksi "po česku" a v následujících odstavcích jasná kritéria rozředí k nepoznání.

Spojení "zvláště závažná újma" se obecně používá u situací, kdy jde o zřejmou a rozpoznatelnou škodu či nebezpečí, jako je např. nabádání k násilí, vydírání či vyhrožování. Význam v zákoně je ovšem o dost vágnější a širší. Újma je zvláště závažná, pokud "jde o zveřejňování velkého rozsahu" či "je zveřejňování takového obsahu podstatným účelem služby". V tomto případě již nejde o naléhavost; újma je zde pouze předpokládaná na základě množství či vytrvalosti tvůrců a šiřitelů obsahu. Co víc, nikde v zákoně není specifikováno, že musí jít o nepravdivý obsah. Blokovat by tedy šel i pravdivý obsah, který se bezpečnostním složkám nehodí a šíří se virálně (napadne nás případ laptopu Huntera Bidena).

Újma je také automaticky předpokládaná, jde-li o obsah osoby nebo státu, "na které se vztahují mezinárodní sankce podle zvláštního právního předpisu", čili o obsah nepřítele. Ačkoliv je tato formulace poněkud zvláštně šroubovaná na újmu, kritérium nepřítele lze akceptovat jako veskrze rozumné. Problém je však v tom, že zákon jde o dost dál a vztahuje se i na obsah, který se "v podstatné míře shoduje" s obsahem nepřítele. To umožňuje státu blokovat i výtvory českých občanů, kteří jsou protisystémově laděni a jejichž smýšlení koresponduje s narativy, jež ráda využívá a šíří i Ruská federace.

Toto by mělo znepokojovat, uvědomíme-li si, že hybridní škůdci spíše přebírají existující kontroverze domácích států a ty umocňují, než aby něco vymýšleli od nuly. Jinými slovy, rozdmýchávají oheň, který v dané společnosti již hoří (detailněji je věc ilustrována na případu ze Spojených států v komentáři Ach, ten český boj s dezinformacemi). Zákon tedy skrze pouhou podobnost dává státu možnost blokovat obsah, který má původ v Česku a vyjadřuje autentickou snahu o artikulaci smýšlení či pocitů určité skupiny občanů na chod země a její směřování.

Názory ohledně toho, jak přísné jsou podmínky v návrhu zákona a jak snadno by šly použít, se různí a definitivní odpověď by byla znát až po schválení, užívání a případném rozhodnutí soudů. Pryč jsou ovšem původní optimistické předpovědi, které tvrdily, že zákon bude obsahovat jasné parametry, u nichž se nelze bát rizika zneužití.

Zákon jako appeasement bezpečnostních složek, aneb "Může to být horší..."

Překvapivě často se objevuje další argument, proč by zákon měl být. Ten říká, že by měla existovat alespoň nějaká pravidla pro blokování "dezinformačních" webů, jakkoliv už nedokonalá, protože bezpečnostní složky budou chtít blokovat tak jako tak a bez zákona si to stejně udělají po svém. To vyjadřuje názorně kolega z projektu SvobodaSlova.Online Miroslav Crha v komentáři na serveru HlídacíPes: "Je stát ochotný vzdát se všech ambicí blokovat online hrozby? Jestli ne, ať přijme zákon."

Tato perspektiva poukazuje na skutečnost, že loňská akce nebyla prvním veřejně známým případem, kdy bezpečnostní složky jednaly pokoutně, aby omezily online obsah. Podobná věc se stala už v roce v 2020, kdy Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) oslovilo Ulož.to a YouTube s žádostí o odstranění záznamu představení Malá vizita Jaroslava Duška, což platformy následně také udělaly. V tomto případě bylo cílem zamezit šíření údajně závadných či lépe řečeno nikoli oficiálních informací o léčbě a prevenci nemoci covid-19. Opět mělo jít o mimořádný krok v rámci nestandardní situace.

Jádro argumentu předpokládá, že "mimořádnosti" se budou opakovat častěji, a proto bude lepší, když bezpečnostní komunitě bude dána aspoň nějaká struktura, než aby jednala v šedé zóně mimo zákonný rámec pomocí tajných dopisů a netransparentních nátlakových akcí. Jedná se tedy o strategii appeasementu na úrovni českého státu: ačkoliv se nám nelíbí, jak se bezpečnostní složky chovaly v minulosti, ustoupíme jim, aby to v budoucnu nebylo ještě horší.

K tomuto přístupu se těžko hledá shovívavost. Relevantní by mělo být, jakým způsobem může bezpečnostní komunita jednat v rámci našich zákonů, nikoliv jakým způsobem se mají měnit zákony dle toho, jak chce bezpečnostní komunita jednat. Je-li třeba nových nástrojů pro boj s hrozbami 21. století, nechť se předloží konkrétní důvody a podrobí se zevrubné diskuzi.

Nicméně vzhledem k tomu, že po více než roce není zákrok zdůvodněný, není jisté, zda to vojenští zpravodajci vůbec odůvodněné mají. Je pravděpodobnější, že šlo o zkratkovité (a pochopitelné) rozhodnutí v krizové situaci. Není to však důvod, proč vytvářet zneužitelný nástroj pro blokování online obsahu a věřit, že nedojde k dalším přešlapům.

Důvěra v demokracii je zásadní, ale věří jí i bojovníci proti dezinformacím?

Vznik zákona je ospravedlňován na základě dlouho utajované Analýzy připravenosti České republiky čelit závažné dezinformační vlně z loňska, která byla zveřejněna letos v únoru. Tam se píše, že metoda dezinformačních kampaní pracuje “s relativizací a rozmělňováním informací, bořením struktury vnitro-společenské důvěry” a podkopáváním “důvěry veřejnosti v demokratické procesy a instituce”. Lamentuje se také nad sníženou obranyschopností vzhledem k “silně omezeným možnostem státu založeném na principu vlády práva”.

Omezenost svobodných společností tváří v tvář bezskrupulóznímu autoritářství zmiňuje Analýza často. V sekci “Nerovný souboj” je náš systém vykreslován tak bídně a bezmocně, že to čtenáře až zvedá ze židle, když se dozvídá, s jakým despektem nazírají autoři na demokratické principy. Kdo by čekal, že zrovna vláda práva bude považována za slabinu? Je až fascinující, jak dokument, jenž soustavně opakuje důležitost důvěry v demokracii a nebezpečí jejího podvracení, zároveň neustále dokládá, že jí sám moc nevěří, a apeluje na nutnost zavedení kvazi-autoritářských nástrojů.

Překvapivý je také náhled na veřejnost, který se mezi řádky proplétá celou Analýzou. Občany potřebujeme chránit před škodlivými informacemi, poskytnout jim ty fact-checkované a mediálně je zgramotnit. Jejich vlastním úsudkům není radno důvěřovat. Dále je překvapivé, jak málo se zohledňuje možnost, že domácí způsob boje s hybridním působením může být kontraproduktivní a sám podlomit důvěru v demokracii a její instituce.

Nedávná odborná analýza od Altaye a kolegů se přiklání k přesvědčení, že přímý vliv dezinformací je přeceňovaný a vyhrocená rétorika o hrozbě je spíše výsledkem morální paniky než reálného nebezpečí. Je klidně možné, že největší riziko dezinformací spočívá v tom, že jsou schopné vyvolat přehnanou autoimunitní reakci, následkem které demokracie ničí sama sebe. To ovšem v Analýze není vůbec reflektováno.

Zákon jako posílení anti-systémových vlivů v ČR, aneb "Nejsme jako oni?"

Toto slepé místo je třeba zdůraznit i ve vztahu k plánovanému zákonu. Důvěra je totiž doopravdy pro demokracii zásadní a je pravda, že anti-systémoví hráči ji podkopávají a relativizují rozdíl mezi svobodou a tyranií. Na "dezinformačních" stránkách se píše o tom, jak liberální Západ je stejný jako autoritářský Východ, ne-li horší. Spojené státy dělají to stejné jako Rusko. Ukrajina je jako Irák…

Donedávna jsme mohli těmto lidem sebevědomě odpovědět, že důležitý rozdíl tady pořád je: když oni kritizují a znevažují náš politický systém, tak jim nikdo nic neudělá, zatímco v Rusku, v Číně a v jiných autoritářských režimech je zcenzurují a pošlou do vězení. Pakliže se schválí tento zákon, bude obtížnější použít tento trumf demokracie - bude obtížnější říct "nejsme jako oni".

I kdyby měl být zákon použit pouze v krajních situacích, jeho schválení bude nedůvěřivá část veřejnosti považovat za potvrzení svých předešlých obav o tom, jak vláda pod rouškou ochrany bezpečí zavádí novodobou cenzuru. Ať se nám to líbí, nebo ne, symbolika zákona je zde stejně důležitá jako jeho obsah.

Nebude-li vláda schopna jasně vysvětlit, proti jaké hrozbě je zákon navrhnut a proč trvá na potenciálně zneužitelných částech, měla by k zákonu zaujmout stejný postoj jako předtím k akčnímu plánu pro čelení dezinformacím - měla by jej zahodit.