Ach, ten český boj s dezinformacemi...

ÚHEL POHLEDU

Ach, ten český boj s dezinformacemi...
Nejpalčivější problém je v kritériích, jež dezinformace definují. Pojem “dezinformace” v úzkém slova smyslu se obvykle chápe jako organizované a systematické šíření nepravdivých informací, obzvláště nepřátelskými státy či skupinami, s úmyslem klamat a způsobovat vážnou újmu. Foto: Shutterstock
1
Úhel pohledu

Adam Růžička

ÚHEL POHLEDU: Nikdo by se neměl cítit špatně, pokud nerozumí současné diskuzi o dezinformacích. Děje se toho hodně a názory se liší natolik, že je těžké se v problematice zorientovat. Na jedné straně máme vládní pozici, která tvrdí, že dezinformace jsou vážná a zákeřná hrozba a že aktivita státu pouze odráží snahu chránit demokracii a bezpečnost občanů České republiky. Razantně pak odmítá nařčení z toho, že by jakkoliv ohrožovala svobodu projevu. Na straně druhé máme kritiky, již upozorňují na to, že pojem “dezinformace” nedokázal za celý rok nikdo ani pořádně definovat, a ve vládních plánech vidí neuvážené flirtování s cenzurou a snahy o potírání nepohodlných názorů. Jak se v tom tedy vyznat?

V první řadě je nutné si uvědomit, že navzdory velice ostré rétorice vládních aktérů se toho zase tolik zatím nestalo. O většině rámcových nástrojů pro boj s dezinformacemi se již bezmála rok mluví, ale jasnou podobu konkrétních kroků nemáme ani zdaleka. Kupříkladu zákon o blokaci dezinfowebů měl být hotový v první půlce loňského roku, ale nestalo se tak. První návrh se objevil až na konci září, když ho vnitro muselo nedobrovolně ukázat kvůli podnětu dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Hned v úvodu se zdůrazňuje, že se jedná pouze o pracovní verzi, která se může v budoucnu výrazně měnit. Spíše než jako výtvor aspirujících cenzorů dokument působí jako na poslední chvíli horkou jehlou sešitý domácí úkol, jehož obsah by snad i dokázal obhájce svobody projevu zvednout ze židle, pokud by ovšem na první pohled nepůsobil tak amatérsky.

Podobně tomu je s Akčním plánem pro čelení dezinformacím, který mezi svátky unikl od vládního zmocněnce pro média a dezinformace Michala Klímy do Deníku N a následně jej zveřejnil server iRozhlas. V rozhovoru reagující na únik Klíma konstatuje, že neví, jak se věc dostala do novin, neboť jde o dokument neveřejný. Dále kárá komentátory, kteří z článku vyvozují závěry, poněvadž ani on sám nemůže potvrdit, zda jde o verzi aktuální, a i kdyby aktuální byla, bude se měnit, protože teprve teď je na cestě k zástupcům stran z K5, kteří ji budou připomínkovat. “Ujišťuji opravdu posluchače, že tady nehrozí žádné ohrožení svobody slova,” zaklíná se Klíma, ovšem specifika není s to prozradit. Ostatně jak sám poznamenává, Akční plán nepředstavuje návrh řešení problému, ale pouze “návrh okruhů řešení”.

Podobné mlžení, zlehčování kritiky a plané ujišťování je příznačné pro komunikaci zmocněnce od března, kdy byl jmenován. To by samo o sobě nebylo v politice neobvyklé, ale přihlížejícího překvapí, že po takové době nemáme skoro nic, podle čeho bychom mohli usuzovat, zda si boj s dezinformacemi svou náročností doopravdy zaslouží nové nástroje a prostředky z rozpočtu a jak (či jestli vůbec) mohou navrhované změny ohrozit svobodu projevu v Česku. Dohromady se nám naopak vytváří nepříjemný koktejl, kde vágní komunikace o řešení, tvrdá rétorika o hrozbě a neustálé odkládání konkrétních kroků dělají z tématu jedno velké projekční plátno, do něhož si každý podle vkusu může promítat své obavy, představy a především bobtnající frustrace z toho, že se pořád nic konkrétního neví.

Tento stav by nás ovšem neměl vést k relativizaci problému či ke klidu a naivní víře ve zmocněnecká ujištění. Vláda prokrastinuje, její výstupy zatím nebyly nijak závratné a je pravda, že vinit ji z totalitních choutek je v tuto chvíli nefér, či přinejmenším předčasné. Nicméně napříč veškerou nejasností se v posledních měsících začaly objevovat určité indicie, které by nás znepokojovat měly a o kterých bychom měli diskutovat veřejně, a to i teď ve chvíli, kdy ještě nemáme k dispozici konkrétní návrhy. Současná vláda je totiž pověstná zvykem splétat plány za zavřenými dveřmi a pak jednat rychle a bez potřeby věc veřejně diskutovat pro strach, že by to mohlo narušit obtížně dosahovaný konsenzus pěti subjektů koalice. Na co si tedy dávat pozor?

Nejpalčivější problém je v kritériích, jež dezinformace definují. Pojem “dezinformace” v úzkém slova smyslu se obvykle chápe jako organizované a systematické šíření nepravdivých informací, obzvláště nepřátelskými státy či skupinami, s úmyslem klamat a způsobovat vážnou újmu. To však není pojetí, jež by užívala vláda ve svém plánu boje s dezinformacemi. Uvažme kritérium nepravdivosti. V odůvodnění návrhu zákona na blokování dezinformačních webů ze září se explicitně píše, že “důraz na nepravdivost informace není spolehlivým vodítkem, protože ‘správná’ dezinformace obsahuje i větší či menší díl pravdy”. Návrh zákona byl sice již několikrát přepracován, tudíž citát není zcela aktuální, nicméně přidání kritéria nepravdivosti se neočekává.

To naznačuje i veřejné vystupování ministra vnitra. Ten například před několika dny prohlásil, že titulek serveru Novinky.cz “Kriminalita stoupla o 19 %” je dezinformace. Loni sice oproti roku 2022 kriminalita opravdu stoupla o 19 %, ovšem v době pandemie zase neúměrně klesla, tudíž v posledních několika letech je zhruba stejná. Jinými slovy, je to pravda, ale je krapet zavádějící, tudíž je to dezinformace. Co je zavádějící a co nikoliv, ovšem závisí ve většině případů na postoji posuzovatele. Ostatně je otázka, zda by si této “dezinformace” ministr všimnul, pokud by nešlo o sdělení, které je kritické k jeho rezortu. Každopádně absence kritéria nepravdivosti představuje zásadní riziko, velkou možnost zneužitelnosti a jeho absence v plánech boje s dezinformacemi by nás měla znepokojovat.

Obdobně tomu je u kritéria nepřátelského původce. V diskuzích se obvykle akcentuje snaha nepřátelských států, především tedy Ruska, vyvolat skrze dezinformace nedůvěru, ohrozit bezpečnost a podkopat demokratické základy České republiky. Tyto snahy beze sporu existují, ačkoliv je otázka, jak jsou efektivní a jak je identifikovat. Vláda toto posuzovat nemusí, protože její plány nevidí podmínku nepřátelského původce jako nutnost. Zmocněnec Klíma tvrdí, že narozdíl od zahraničí je Česko specifické v tom, že máme spoustu dezinformačních webů domácích, které nejsou nijak přímo napojeny na Rusko či jiné nepřátelské státy, a boj proti dezinformacím by byl bezzubý, pakliže bychom nedokázali postihnout i tyto.

Zde opět nejde pouze o irelevantní komentář, ale o tvrzení, jež se zrcadlí v plánu boje a v připravované legislativě. V návrhu zákona o blokování webů se dezinformační obsah sice nejprve vztahuje k situaci, kdy je “šířen osobou nebo státem, na které se vztahují mezinárodní sankce podle zvláštního právního předpisu” (veskrze přijatelná definice “nepřátelského původce”), ovšem záhy se dozvídáme, že to není podmínka, neboť to také může být šíření obsahu, jenž “se s takovým obsahem [tj. s obsahem od nepřítele] v podstatné míře shoduje”. Čili pokud občan Česka provozuje web, kde píše podobné věci jako někdo na trollí farmě v Petrohradu, lze jej zablokovat.

V tomto bodě vnímám zásadní slepou skvrnu vládních bojovníků, která může představovat riziko ve vztahu k důsledkům plánovaných změn. Z veřejných prohlášení je patrné, že se předpokládá především takové proudění informací, kdy domácí aktéři spontánně přebírají nepřátelský obsah nebo se jím nechávají inspirovat, a proto lze ze shody obsahu dedukovat nepřátelský vliv. Na stejném předpokladu stojí úvahy o jakési páté koloně, kterou si u nás Rusko v poslední dekádě vychovalo. To je však předpoklad s největší pravděpodobností mylný. Naopak je známá skutečnost, že ruští trollové aktivně přebírají takové narativy, jež v cílové společnosti již existují, a ty se snaží amplifikovat a eskalovat, neboť je to mnohem jednodušší než vytvářet věci nové. Kupříkladu před americkými prezidentskými volbami v roce 2016 Rusové hojně sdíleli a sytili mimo jiné i narativy hnutí Black Lives Matter.

Shoda obsahu může stejně tak znamenat, že se určitý názor (jakkoliv už mašíblovský) u nás objevil spontánně jako pokus o autentické vyjádření vnímání stavu světa a společnosti a ruští trollové jej pouze začali opakovat. V krajním případě se může stát, že budeme nálepkovat a potlačovat legitimní názorové stanovisko určité části společnosti, s kterým bychom se měli vypořádat ve veřejné diskuzi. To by paradoxně vedlo přesně k tomu, čemu se vláda snaží vyhnout: podkopání důvěry části občanů v demokracii a posílení proti-systémových nálad. Ostatně uvažte, co by se stalo, kdyby v USA označil státní orgán hnutí Black Lives Matter za ruské pohůnky a zablokoval jim weby, protože jim pomáhá známá trollí farma, petrohradský Internet Research Agency (což se opravdu stalo). To by bylo nepokojů!

Absence kritéria nepravdivosti a nepřátelského původce jsou hlavními trhlinami návrhu zákona o blokování dezinformačních webů a měli bychom apelovat na vládu, aby se do budoucna v dalších iteracích objevily. Na druhou stranu je ale nutné zmínit, že připravovaný zákon zažil od září zásadní posun k lepšímu. Podle dostupných informací byl přidán sedmidenní soudní přezkum zablokování a také předtím nespecifikované kritérium újmy, která by teď měla být naléhavá, čili konkrétní, bezprostřední a vážná. Proto také existuje naděje, že pokud se na téma upře kritická pozornost veřejnosti, můžeme nedostatky odstranit. Podobné změny k lepšímu také naznačují, že se vláda nesnaží o znovuzavedení cenzury. Spíš jde o neuvážené kroky, k nimž došlo intuitivně pod vlivem situace a bez většího rozmyslu.

Co ovšem pochválit nejde, je avizovaná příprava nového trestného činu záměrné šíření dezinformací. Zde by sice mělo být kritérium úmyslu vážně uškodit a kritérium nepravdivosti, což je lepší než u zákona na blokování webů. Ovšem narozdíl od něj to do našich zákonů přímo vnáší nový gumový pojem “dezinformace”, který by tam jinak nebyl. Je příznačné, že Michal Klíma v rozhovoru ospravedlňuje boj s dezinformacemi skrze jeho přirovnání s bojem s nenávistí, který je už určitým způsobem zakotven v českých zákonech. Toto přirovnání je velmi vhodné, ovšem pravděpodobně nikoliv tak, jak to zamýšlel Klíma. Boj s nenávistí je totiž na západě extremně kontroverzním tématem a mnozí autoři považují zákony pro boj s nenávistí za jedno z nejzásadnějších ohrožení svobody projevu. Nejznámější je pravděpodobně bývalá prezidentka Amerického svazu pro občanská práva (ACLU) profesorka Nadine Strossenová.

Důvodem je skutečnost, že závažné činy jako vyhrožování či vybízení k násilí již jako trestné činy máme, a špatně definovatelné pojmy jako nenávist či dezinformace, které se snaží postihnout šedou zónu škodlivosti, současně zasáhnou i důležitou část naprosto legitimních projevů. Je těžké vymyslet, proč bychom potřebovali nový trestný čin pro boj s dezinformacemi, když už je například trestné šířit poplašnou zprávu, která zcela postihuje nejhorší efekty nebezpečných dezinformací. Zde pan zmocněnec Klíma dobré důvody nedává a paralely s nenávistí mu nepomohou. Plán zavést nový trestný čin je z Akčního plánu snad to nejhorší a, nebude-li brzy dostatečně dobře vysvětleno, proč je něco takového nutné, měli bychom tuto položku úplně vyškrtnout.

Doposavad jsme zmínili především ty nejrepresivnější části toho, co náš stát plánuje v boji s dezinformacemi. Vládní bojovníci v tomto bodě namítnou, že výše zmíněné nástroje bude tato vláda uplatňovat pouze pro krajní případy, protože proti většině dezinformačního působení jsou efektivnější přístupy měkké. To je pravděpodobné, ovšem ony měkké nástroje, jež se představují v Akčním plánu, rozhodně nejsou bez výhrad. Ve veřejné diskuzi se prozatím zdůrazňovala především navrhovaná podpora nezávislých médií ve výši 100 milionů korun. V tomto případě bych si dovolil se postavit na stranu pana zmocněnce Klímy, neboť zde nevidím zásadní riziko a principiálně ani problém, pokud se to rozumně nastaví a obhájí.

Chápu-li to správně, podpora médií by nebyla závislá na aktivní spolupráci se státem v potlačování dezinformací, ale fungovala by plošně jako dotace pro všechny, kdo splňují jistá objektivní kritéria (např. transparentní financování, uvádění zdrojů v článcích, redakční standardy apod.). To je dle Klímy zásadní, protože média pomáhají v dobrém informování, čímž nepřímo umenšují vliv dezinformací, a navíc v současnosti strádají kvůli nedostatku finančních prostředků. Je otázkou, zda tato položka vůbec patří do Akčního plánu, neboť toto vysvětlení je na první pohled šroubované a spíše zní jako Klímova snaha pomoct médiím bez ohledu na dezinformace. Jde ale především o politické rozhodnutí ohledně toho, jak nakládat s rozpočtem, a zásadní ohrožení svobody projevu tento krok na první pohled nenese.

Větší výhrady lze nalézt v plánované podpoře proti-dezinformačních nevládních organizací ve formě grantů (celková výše 50 milionu korun), v posílení kapacit pro monitoring dezinformací na klíčových úřadech a v ustanovení nového Odboru strategické komunikace a čelení dezinformacím na Úřadě vlády, kde si pan zmocněnec Klíma plánuje najmout bezmála dvacet pracovníků. U těchto návrhů máme k dispozici jen velice malé množství informací a spekulovat není radno. Nicméně než se cokoliv začne implementovat, měla by proběhnout velice ostrá a důkladná debata o tom, proč směřovat prostředky právě sem.

Nezapomeňme totiž, že tyto složky Akčního plánu budou bojovat s méně závažnými dezinformacemi, které ještě nikdo nebyl schopen pořádně definovat. Jde především o tzv. dezinformační narativy. Slovy ředitele Centra pro hybridní hrozby (CHH) Benedikta Vangeliho, jsou to “narativy, které jsou v souladu s tím, co chce Kreml, abychom si mysleli … značná část toho, co publikují dezinformační platformy, se může zakládat na faktech, avšak obsahovat vymyšlenou nebo zkreslenou ʻnadstavbuʼ”. Další dávku vágnosti dodávají Čeští elfové, již dezinformační scénu popisují jako “široký a rozmanitý ekosystém se statisíci trvalými či příležitostnými sympatizanty. Naprostá většina toho, co se v něm děje, odpovídá spontánním a autentickým názorům jeho členů”.

Abychom si to shrnuli, u dezinformací v širším pojetí nemusí figurovat nepravda, napojení na nepřítele ani úmysl klamat či škodit. V rozboru z loňského března jsme se s kolegy z projektu Svobodaslova.online snažil dopátrat toho, dle jakých kritérií se tedy dezinformace identifikují. Náš závěr byl následující: “Obáváme se, že široké pojetí dezinformací je v současnosti definováno kruhem: dezinformační weby jsou ty, které šíří dezinformační narativy; dezinformační narativ je to, co je šířeno dezinformačními weby; jedno či druhé je zvoleno veskrze arbitrárně na základě dojmu. Rádi ovšem budeme vyvedeni z omylu.” S lítostí oznamuji, že jsme vyvedeni z omylu zatím nebyli. S novým rokem ovšem problém nabral na důležitosti kvůli Akčnímu plánu. Pokud chce stát investovat stovky milionů korun do boje s hrozbou, kterou definuje kruhem, jde o obrovské selhání a měl by za to nést politickou odpovědnost.

Letos 2. ledna zveřejnilo ministerstvo vnitra odpověď dle zákona 106 na otázku, co je vládní výklad termínu “dezinformace”. Dozvěděli jsme se, že otázka nespadá “do gesce MV ČR, přičemž pro [její] zodpovězení se doporučujeme obrátit přímo na Ing. Michala Klímu, vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací”. O týden později se na stejnou otázku několikrát zeptal Jan Bumba v Interview Plus přímo pana zmocněnce Klímy. Dostalo se mu mlživé a nekoherentní odpovědi o tom, že firmy na to mají softwary a že identifikace probíhá na základě porovnání s realitou. “My neříkáme, jak má vypadat definice dezinformace,” dodává Klíma v salonu týdeníku Echo o pár dnů později. Zdá se, že ve stávající vládě nikdo nedovede jasně vyložit termín “dezinformace”.

Nebojím se orwellovské dystopie a nevěřím v tajný spiklenecký plán znovu zavést cenzuru pod rouškou ochrany bezpečnosti. Mám ovšem velké obavy, že současní vládní bojovníci s dezinformacemi nerozumí tomu, co dělají, aniž by si to uvědomovali, a že hrozí nebezpečně zbrklé vytváření nedomyšlených akčních plánů a strategií, jež mohou mít na českou demokracii dopad přesně opačný, než je ten zamýšlený. Hanlonova břitva, mladší sestra té Occamovy, říká: “Nikdy nepředpokládej zlý úmysl tam, kde lze vše adekvátně vysvětlit stupiditou.” Obávám se, že v kontextu českého boje s dezinformacemi břitva řeže, až to bolí.