Monty Python a pro ještě širší publikum Česká soda zůstávají generačními totemy. Zároveň je snadné se tomu prvoplánově vysmát. Protože nikdy už nic nebude přesně jako Monty Python nebo Česká soda, píše Martin Weiss.
Foto: ČT
1
Jaguar představil novou tvář, která radikálně obrací dosavadní směřování britské značky. Výrobce luxusních automobilů naskakuje na progresivistické vlivy, které ...
V povaze generačních konfliktů je, že je o nich možné neustále mluvit a nikdy je nevyřešit, a nevyřešil je asi ani úterní Salon Echa v Knihovně Václava Havla, na který je možné se podívat na internetu nebo si přečíst jeho shrnutí v příštím Týdeníku Echo. Generační konflikty lze pojímat s různou mírou vzrušení, kde na tom nejblazeovanějším konci je banální konstatování, že mladí vždy byli jiní než staří a vždy budou a vzdychání „ta dnešní mládež“ je staré jak lidstvo samo a trapné. A na tom druhém konci je vědomí, že to je sice pravda, ale zároveň není generace jako generace. A že třeba generace našich svazáků z února 1948 nebo generace Rudých gard v čínské kulturní revoluci byly dost odporné a bývalo by bylo lepší, kdyby neexistovaly. A že s nimi nastupující generace na Západě i u nás – ta část věkové kohorty, která se snaží aktivně vykonávat vliv na společenské změny a normy – má některé společné rysy.
Nějaké konkrétní důvody ke staré dobré tenzi mezi generacemi by tu byly, ale bohužel jsou zamlžovány tím, že dnešní západní civilizace memeticky přebírá americké problémy. Takže se stala i u nás srozumitelnou reakce „OK boomer“, přičemž americké generace s našimi nemají moc společného. Ta dlouhá generace amerických baby boomers u nás nemá obdobu, dělicí čáry jsou jiné. Jiné jsou taky důvody ke stížnostem. Není u nás například příliš známo, že američtí mileniálové mohou odcházejícím boomerům závidět pěkné penze. To tedy u nás neplatí.
Přesto je ten konflikt, aspoň v některých sférách, v něčem vlastně podobný. Jedna z formulací americké kritiky boomerů zní, že si o sobě vypěstovali mýtus rebelů, kteří převracejí společenské normy, porážejí zkostnatělé staré struktury a jsou neustále na hřebenu vlny společenského pokroku. Realita je taková, že dávno představují status quo a rozseděli se ve funkcích, z nichž se odmítají hnout (to je objektivní realita, již potvrdí třeba pohled na statistiky nárůstu průměrného věku amerických kongresmanů nebo univerzitních funkcionářů, o prezidentech nemluvě). Jen si pořád potřebují přehrávat ta svá rebelská melodramata.
U nás po roce 1989 obsadili hlavní místa třeba v médiích tehdejší dvacátníci a třicátníci. Z nezbytí, protože ti staří byli nepoužitelní. Jenže dnes se na důchod ještě necítí a rádi kdykoli mladším poví, jaké to bylo, když jsme dělali sametovou revoluci. Takže jakousi zkondenzovanou verzi boomerského fenoménu tu máme.
Ale máme tu i cosi víc. Jedna ze situací, na níž se to vyjeví, je, když chce někdo někomu znehodnotit jeho zamilovaný kulturní statek a ukáže se, že je to generační. Na Salonu v Havlově knihovně přišla řeč na britskou komediální skupinu Monty Python a jedna z účastnic, studentka DAMU, řekla: „Já taky dokážu vidět, že je to vtipný, a zasměju se tomu, ale vnímám to v tom kontextu, že to vzniklo v nějaký době. A v tý době to bylo úplně v pohodě, protože prostě takovej byl svět. A já se tomu dneska zasměju, ale kdyby takováhle show vznikla dneska, tak nějaký lidi řeknou, že je to blbost, a pohorší se z toho a nebude to mít takovou diváckou úspěšnost.“ Pak ještě upřesňovala: „Já si třeba řeknu, tenhle konkrétní vtip mi nepřijde vtipnej, protože je urážlivej. Ale třeba jinej je dobrej, vždyť to není celý nekorektní.“
Bylo to v reakci na slova Jiřího Černického, který situaci viděl jinak. Podle něj se proměnil nejen humor, ale i smysl pro humor. Doby Monty Python, České sody, ale i Cimrmanů, „ty doby jsou pryč, to vás musím informovat, že tenhle typ humoru už nebude“. Což je pro něj ochuzení.
Monty Python a pro ještě širší publikum Česká soda zůstávají generačními totemy. Zároveň je snadné se tomu prvoplánově vysmát. Protože nikdy už nic nebude přesně jako Monty Python nebo Česká soda, nemůžou pokračovat donekonečna. A nemilují fanoušci ty pořady víc kvůli tomu, že jim připomínají jejich mládí, než kvůli nim samotným?
Monty Python je jakýsi hromosvod, je kontroverzní i v Británii. Zatímco nově zvolený ředitel České televize Jan Souček vyjádřil v jednom rozhovoru názor, že by se něco takového jako Česká soda mělo zase točit, vysoký manažer BBC v roce 2018 řekl, že on už by něco jako Monty Python nevysílal. A to kvůli tomu, kdo tvůrci byli – „šest chlapíků z prestižních univerzit“.
Hodnotit pořady podle toho, kdo jsou jejich tvůrci, je nesmírně pitomé. Navíc by s tím ten manažer daleko nedošel, protože v britské popkultuře těch let se prosadili i tvůrci z neprivilegovaného prostředí (třeba divadelní generace „rozhněvaných mladých mužů“), jejichž tvorba dnes taky může být problematická.
Lze tomu manažerovi i té studentce odpovědět jinak než jen vzdorně opáčit, že na nové Monty Pythony by se určitě dívala spousta lidí? V červenci 2021 vydal na webu UnHerd britský komentátor Ed West článek, který se Monty Python dotýká, ale hlavně je jedním z těch, které nám umožní poodstoupit a vidět, co jsme předtím neviděli.
„V posledních zhruba padesáti letech se v západní společnosti odehrála kulturní revoluce, jež svým rozsahem nemá obdoby snad od reformace,“ začíná klíčová část. „Většina z nás zažila jen to období přechodu, kdy byla morálka a normy věcí diskuse. Ale to asi dnes skončilo.“
Typickým tabu předcházející éry byla obscénnost. Britským milníkem zde byl legendární soud o zákaz románu D. H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové v roce 1960. To byl konec mravnostní cenzury. Ale nejen té; přinejmenším britský a americký establishment té doby si nechával líbit posmívání. Monty Python se mu posmívali. Většině z nás Čechů ani nepřijde, jak svatokrádežný byl jejich film z roku 1979 Život Briana (je to parodie příběhu Nového zákona). Stejně tak nám nedojde, jak svatokrádežný by byl dnes nanovo:
„Život Briana by nebylo možné natočit o dvacet let dřív a stejně tak by ho nebylo možné natočit dnes; jeho satira na Ježíše, jednoho z proroků islámu, by riskovala, že se dotkne citů muslimů, což, jak musíme připustit, se lidé trochu začali bát dělat. Přinejmenším by se musela vystřihnout scéna zesměšňující muže, který se identifikuje – pro tvůrce filmu a jejich publikum absurdně – jako žena. Bylo to absurdní v roce 1979, stejně jako to bylo absurdní v roce 1879 a 1779 a v každém roce předtím, ale v roce 2021 to je posvátná myšlenka. Je posvátná v tom smyslu, že lidé, kteří v ni věří, se zmocnili morální citadely, v níž nejdůležitější myšlenky chrání tabu, jež vzniká buď emocionální argumentací nebo zastrašováním (a oboje může být účinné).“
Jenže, říká West, tahle éra, kdy byla nová veřejná morálka ve stavu zrodu a testování, nemohla trvat věčně. „Nový řád začal používat k ovládání četné metody používané starým řádem – nejen cenzuru, ale i nová tabuová slova a rituály, jimž se každý musí podvolovat, anebo je aspoň otevřeně nekritizovat. Říkejte si tomu nová netolerantnost nebo woke extremismus, ale všechny společnosti musí nějak vynucovat sociální normy.“
A West dává příklady, že jeho slova opravdu, aspoň v západním kontextu, nejsou přemrštěná (jeden britský policista byl skutečně souzen za to, že sdílel ošklivý mem o Georgi Floydovi, a kdyby nepřesvědčil soudce, že to myslel jako vtip, byl by i odsouzen). Vedle nových tabu a kvazináboženských rituálů zmiňuje třeba to, jak se proměnilo vnímání morálního či hodnotového relativismu. Kdysi z něj obviňovali konzervativci liberály; dnes je to levice, která trvá na tom, že „black lives matter“ a že běloch se rodí se smrtelným hříchem rasismu. Stejně podnětné je jeho pojetí vlny #MeToo jako důsledku toho, že sexuální revoluce nemohla trvat – "u živočišného druhu, jehož muži mají v horní části těla o 40 procent větší sílu než ženy, někdo musí vynucovat pravidla sexuálního chování. Striktnější sexuální atmosféra odráží skutečnost, že revoluce končí.“
U nás jsme nedošli tak daleko, ale evidentně jsme na stejné trajektorii. Naše verze je opět kondenzovaná. I když komunismus zažil svá šedesátá léta, nakonec zůstal pruderní a nové mravy trpěl spíš výběrově. A o toleranci vůči posmívání se establishmentu samozřejmě nemohlo být řeči. Až v roce 1990 se protrhla hráz. Jedním z plodů a dokumentů té doby je Česká soda.
Ale možná jsme si nevšimli, jak daleko jsme došli. Třeba v té celkem banální, samozřejmé věci, že politici musí v demokracii strpět, že jim lidé nadávají a dělají si z nich legraci. Tipli byste si v 90. letech, že šéf kontrarozvědky bude hovořit o tom, že jeho služba se zabývá i nebezpečným „znevažováním předsedy Senátu a předsedkyně Poslanecké sněmovny“ a „docela ošklivými útoky na ministra vnitra nebo na ministryni obrany, která dělá velmi odhodlaně a velmi dobře svoji práci“? Ale co když je to, co považujeme za výdobytky demokracie, jen anomálií? V Rusku se Putinovi veřejně nevysmíváte. V Číně Si Ťin-pchingovi taky ne. Modimu v Indii myslím taky radši ne, a rozhodně ne hinduismu. A koho je dnes víc a kdo je na vzestupu?
Třeba opravdu výjimečná historická epocha přechodu mezi dvěma rigidními společenskými režimy končí. Doufejme, že ji přežijeme s menšími otřesy než reformaci, třicetiletá válka nebyla žádná selanka. My, co jsme tento vrtoch historie mylně považovaný za konec dějin zažili, ho vždy budeme mít rádi. I kvůli Monty Python a České sodě.
Ne proto, že jsme reakcionáři a ty politicky nekorektní vtipy tajně zbožňujeme. Ono v nich totiž nešlo o to, „na koho útočí“. To je mylné, zúžené pojetí role humoru, jež přinášejí mentální následovníci těch svazáků, kteří po únorovém puči ovládli fakulty. Dobře to vystihuje název facebookové stránky zesměšňující kněze Halíka „Já jsem velmi pro humor. Dokonce jsem o tom napsal řadu textů“. Humor či satira nemá sloužit předem schváleným, společensky prospěšným cílům. Nemá, jak je dnes v módě říkat v Americe, „dávat rány ne dolů, ale nahoru“, tedy útočit na privilegované, a ne na znevýhodněné a marginalizované. Je úplně jedno, že Monty Python stál na zesměšňování politického a intelektuálního establishmentu, který už neexistuje a my ho beztak moc neznáme. Je úplně jedno, že Česká soda byla fascinována tehdy šokujícně novou komerční televizní kulturou, jež je dnes stará vesta. Jde o to, že dokázaly postihnout absurditu života. Že dokázaly reflektovat to, jak jsme vždy malí, nedostateční, marniví, naivní, pronásledovaní mocnými silami od našich vlastních pudů po hrůzy historie. Když tu absurditu člověk nahlédne, ať už v dobré tragédii, nebo komedii, zažívá katarzi. Humor té nové, reformované éry vám poskytne záruku, že nebudete neoprávněně uraženi. Katarzi ne.
00:02
