Zkáza a znovuvzkříšení jedné hrázděnky

KOMENTÁŘ

Zkáza a znovuvzkříšení jedné hrázděnky
"Jak říká Otakar Míka, muž, který s tím začal a celou dobu rekonstrukci vedl, kde je krása, tam je taky prosperita…," píše Jiří Peňás. Foto: Jiří Peňás
6
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Přes celou oblast severní a střední Evropy, od Holandska přes Sasko až do Slezska, táhne se oblast hrázděných domů, Němci tomu říkají Fachwerkbau. U nás se podle jejich výskytu dá poznat, kde kdysi Němci žili, i když samozřejmě neplatí, že co Němec, to hrázděnka. Ale téměř vždy platí, co hrázděnka, to Němci, tedy ti bývalí naši.

Proto jich taky notně ubylo, od války se jich většina zbourala, což byl jednak jistý druh pomsty, ale hlavně proto, že vůbec není jednoduché se o takovou stavbu starat, ošetřovat ji, rekonstruovat. Kdo to neumí, raději to zbourá. Tam, kde přesto zůstaly, lze mluvit o zázraku. Jejich šachovnicové štíty jsou ozdobou vesnic i měst, dodávají jim eleganci a svéráz, vlastně by každá zachovalá hrázděnka měla být pod ochranou. Poznamenám, že občas si lidé pletou slovo hrázděnka a roubenka, ten druhý, lidový typ zůstal spíš po etnicky českých vesnicích.

 

Město, které docela dobře znám, bylo kdysi z takových hrázděnek vystavěno skoro celé. Pak se modernizovalo, přibyly honosné vily z gründerských časů, stavělo se secesně, hrázděnky zůstávaly jako takový kolorit. Ještě za mého mládí, v 70. a 80. letech, jich několik existovalo i v centru, sice v dosti bídném stavu, ale původním. Bohužel nebyly úředně chráněné, tak se po privatizaci v 90. letech „rekonstruovaly“, což znamenalo, že jejich „hrázděný“ charakter byl zničen, trámy vybity a vyzděny, překryty barevnými omítkami, po letech pak zatepleny. Ráz domu zcela zmizel. Ještě hůř dopadly patricijské domy z přelomu století v centru, které se buď zbouraly, nebo nechaly zcela zpustnout. Ze zajímavého a svým způsobem pěkného města u hranic se stala přehlídka ruin, proluk, pokažených přestaveb a čínských bister. Samozřejmě se také něco opravilo, ne vše špatně. Takovou výjimkou je secesní vila továrníka Fuchse, ve které je městská knihovna, nebo areál bývalých městských jatek, krásný příklad industriální cihlové architektury začátku 20. století. To město se jmenuje Kraslice.

Také nad poslední kraslickou hrázděnkou se stahovala mračna. Postavena byla v polovině 18. století, patřila patricijské rodině Langhammerů, čili byl to spíše městský dům, byť poněkud mimo centrum: díky čemuž zůstal zachován. Přežil různé městské demolice a přestavby, dožil se 90. let, kdy ho kdosi privatizoval a nechal zpustnout. Důsledkem nesmyslného a akulturního dogmatu, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné, byť by vedlo ke zkáze, mohl každý léta sledovat postupující zkázu nejstaršího domu ve městě.

 

Ale nyní přichází obrat! V roce 2009 založila právě na záchranu tohoto nevinného skvostu skupina kraslických patriotů Spolek přátel historických Kraslic a pustili se do díla. Nejprve se jim podařilo (za pomoci města) zchátralý dům odkoupit, což samo o sobě byla dobrodružná věc, neboť neřádný majitel kamsi zmizel. Pak začala vlastní práce. Naprosto zchátralému, ale pořád jaksi krásnému domu počali kus po kusu vracet jeho původní krásu a podobu. Protože museli začít zgruntu, léta toho nebylo moc vidět, bylo nutné vykopat podlahy, vyměnit trámy, dům celý odvodnit, vlastně ho postavit skoro celý znovu. Důsledně přitom dodržovali původní podobu, materiály a též technologické postupy. Ty museli doslova nastudovat, neboť kdo ještě umí stavět fachwerk? Ale tihle muži to zvládli (za pomoci kraje, města, dotací MK…), stalo se to pro ně vášní i zábavou, gestem, že jim není jedno, co se s jejich městem stalo a děje, a že nakonec záleží vždy na obyvatelích, jestli se rozkladu postaví, nebo ne. A jak říká Otakar Míka, muž, který s tím začal a celou dobu rekonstrukci vedl, kde je krása, tam je taky prosperita… A obojího je v těch Kraslicích tolik potřeba.

Jezdím tam tak jednou do roka a při vší skepsi při pohledu na své Kraslice, tady u hrázděnky, která se už skoro celá vyloupla do krásy, mě to naplňuje radostí a jistým optimismem, že třeba ještě jednou budou Kraslice zase pěkné. Tím zážehovým místem je ten dům v ulici 5. května, kdysi na nároží ulic Glasserlube a Hübelpaint. Jeďte se tam podívat.

Jiří Peňás