Hra o damašský trůn

KOMENTÁŘ

Hra o damašský trůn
Vůdce syrských islamistických povstalců HTS Abú Muhammad Džúlání, který v minulosti vedl syrskou odnož teroristické al-Káidy. V minulých dnech zrušily USA odměnu ve výši desítek milionů dolarů, kterou na něj před lety vypsaly. Foto: CNN
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Mír na Ukrajině je ještě daleko

KOMENTÁŘ

Když Donald Trump během volební kampaně prohlašoval, že do 24 hodin po svém zvolení zajistí příměří na Ukrajině, jen málokdo to bral doslova. Pro mnohé to však ...

00:01
Mnichovská dohoda jako symbol prohnilého kompromisu. Mír nelze uzavřít za jakoukoli cenu

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Sovětský svaz si – se souhlasem tehdy velmi čerstvého prezidenta Háfize Asada – začal budovat základnu v syrském Tartúsu roku 1971. Po velké roztržce s Egypťany roku 1977 sem pak přesunul těžiště svých operací na Blízkém východě. Ruská vojenská přítomnost v Sýrii má tedy zhruba padesátiletou tradici, je spojena s vládnoucí rodinou Asadů a momentálně je docela dobře možné, že společně s rodem Asadů také skončila. Vítězové občanské války mají pramálo důvodů si tam Rusy ponechávat a ani Erdoganovi, politickému vítězi této vleklé krize, se ruská přítomnost v tureckém „blízkém zahraničí“ nikterak nehodí. Vůbec, tuhle hru na blízké zahraničí a vlivové zóny může hrát kdekdo, včetně zemí, u kterých jsme na to až dosud nebyli zvyklí.

 

V Erdoganově vítězství ovšem vězí jeden háček, který to vítězství činí nekompletním až neuspokojivým. Turecká ekonomika, lomcovaná vysokou inflací a nízkými schopnostmi Erdoganových poskoků a příbuzných, nasazených do důležitých funkcí, není ani náhodou ve stavu, kdy by mohla pokrýt nějakou významnou část poválečné rekonstrukce Sýrie. Turecké firmy budou jistě schopny k celkovému rekonstrukčnímu úsilí nějak přispět, ale zaplatit to bude muset někdo jiný. Což vzhledem k regionálním specifikám znamená jen dvě možnosti, dva soupeřící bloky: západní země v podobě EU a Spojených států, nebo arabské ropné emiráty z nedalekého Perského zálivu. Z pohledu obou těchto bloků je Sýrie jejich „nárazníkovým pásmem“ a oba budou chtít za svoji pomoc nějaké ústupky.

Je víceméně jisté, že nový syrský stát nebude sekulárního charakteru. Arabský sekularismus má jednu zásadní slabinu v podobě nedostatku sekulárních Arabů, a i když se to časem může změnit (skrze internet pronikají do dříve značně uzavřeného islámského světa všelijaké ďaurské myšlenky, nejen ze Západu, ale i z Indie a Číny), toto je proces srovnatelný s táním ledovců a počítá se na dlouhá desetiletí. Jak moc ale bude nová Sýrie státem náboženského charakteru, ještě není jisté – a západní společenství by se mělo snažit o to, aby ten náboženský charakter byl spíš míň výrazný a aby různorodá země aspoň částečně decentralizovala svoji vnitřní správu. Jinak se etnicko-náboženské konflikty budou vracet na scénu s neúprosnou pravidelností.

Je až s podivem, jak rychle nám Sýrie zase zmizela z obrazovek. Přitom nejde o nic méně než o to, jak to tam bude vypadat příštího půl století, na tom docela záleží. Sýrie by, aspoň teoreticky, mohla mít konečně doválčeno – po třinácti letech bojů už musí většině zbylých obyvatel lézt další zabíjení krkem. Ale jisté to není a v nejbližších týdnech se ukáže, jak to bude doopravdy. Měli bychom tomu vývoji věnovat pozornost.

 

×

Podobné články