Zemanova derniéra. Blokování ministrů mělo několik repríz, nejdéle trvalo čtyři měsíce

Prezident Miloš Zeman odmítá od středy jmenovat místopředsedu KDU-ČSL Petra Hladíka ministrem životního prostředí, lidovci i premiér Petr Fiala (ODS) ale na jeho nominaci trvají. Zeman se s premiéry přetahuje o jmenování ministra již počtvrté. Nejdéle vydržela vláda vzdorovat čtyři měsíce při hledání nástupce po odvolaném ministru kultury Antonínu Staňkovi. K navrženým ministrům měli výhrady i Zemanovi předchůdci, požadavkům premiéra ale nakonec vyhověl Václav Havel i Václav Klaus.

První zádrhel výhrady k ministrovi vyjádřil Zeman již v roce 2014 při jmenování vlády Bohuslava Sobotky. Během jednání o sestavování Sobotkovy vlády prezident měl Zeman pochybnosti zejména o Milanu Chovancovi a Janu Mládkovi (oba ČSSD). U Chovance šlo o jeho studium na plzeňských právech, v případě Mládka to bylo kvůli problémům se získáním bezpečnostní prověrky. Oba nicméně do funkce jmenoval. Zeman také opakovaně řekl, že bude chtít po ministrech negativní lustrační osvědčení, což mohl být problém pro šéfa ANO Andreje Babiše. Miloš Zeman i přesto nakonec jmenoval Babiše ministrem financí.

O čtyři roky Miloš Zeman blokoval návrh na ministra zahraničí. V polovině května 2018 řekl, že nebude akceptovat europoslance Pocheho jako ministra v koaliční vládě ANO a ČSSD. V rozhovoru na webu Parlamentní listy jako důvod uvedl, že Poche napsal článek vstřícný k migrantům a migračním kvótám. ČSSD sice na nominaci silného hráče pražské stranické organizace trvala, nakonec ale vláda vznikla bez něj, funkcí ministra zahraničí byl dočasně pověřen předseda ČSSD, místopředseda vlády a šéf vnitra Jan Hamáček. Koncem září Babiš oficiálně navrhl na post ministra zahraničí Tomáše Petříčka, kterého Zeman jmenoval v polovině října.

Hned rok po problému se jmenováním ministra zahraničí byl Zeman nucen odvolat ministra kultury, cesta k jeho demisi nebyla jednoznačná. Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) rezignoval ke konci května po kritice odvolání šéfa Národní galerie Praha (NGP) Jiřího Fajta a šéfa Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman ale jeho konec neakceptoval. Nepřijetí demise zdůvodnil tím, že ministr odhalil ve svém resortu „závažná ekonomická pochybení“, a neměl by být za tato odhalení trestán. Babiš pak na žádost ČSSD navrhl odvolání ministra.

Zeman s odvoláním Staňka několik týdnů otálel, podle ústavních právníků by přitom měla hlava státu postupovat bez zbytečného odkladu. Zeman naopak argumentoval tím, že mu ústava nestanoví žádnou lhůtu. Staňka nakonec z funkce odvolal až ke konci července, nového ministra ale místo něho nejmenoval, navrženého místopředsedu ČSSD Michala Šmardu několikrát kritizoval. Šmarda se nakonec nominace na ministra sám vzdal a novým šéfem resortu se koncem srpna 2019 stal exministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD).

V roce 2021 pro změnu Zeman zdůvodnil negativní postoj k navrženému ministru zahraničí Janu Lipavskému (Piráti) tak, že má údajně nízkou kvalifikaci na daný post. Vyčítal mu také jeho vztahy k Izraeli a Visegrádské čtyřce. Při setkání s Lipavským 7. prosince mu prezident doporučil, aby odstoupil z kandidatury na ministra zahraničí.

Premiér Petr Fiala (ODS) v reakci řekl, že pokud prezident nejmenuje všechny ministry nové vlády, bude nucen podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu (ÚS). Podle Fialových slov je potřeba, aby ÚS jednou provždy vyřešil otázku kompetencí ohledně jmenování nových členů vlády. Po dalším jednání s prezidentem Fiala 13. prosince oznámil, že Zeman 17. prosince jmenuje novou vládu podle jeho návrhu, tedy včetně Lipavského. Tak se také stalo.

Zeman však rozhodně není historicky jediným prezidentem, který měl problémy se jmenováním ministrů. Stalo se tak například v květnu v roce 2001, když měl tehdejší prezident Václav Havel jmenovat Miroslava Grégra jako místopředsedu. Na rozdíl od Zemana uvedl, že jsou jeho důvody otálení Grégra jmenovat jsou filosofické. Grégra přesto na konci května vicepremiérem jmenoval.

Ani jeho následník Václav Klaus nepřetrhl pomyslnou tradici a to hned v roce 2003. Premiér Vladimír Špidla odeslal na Hrad žádost o jmenování Milana Urbana (ČSSD) na post ministra průmyslu. Prezident Václav Klaus reagoval vyhlášením, že Špidlovi vyhoví, ale nejprve chce vědět, jestli Urban ovládá alespoň jeden světový jazyk, to nakonec Urban prokázal a byl jmenován.

Nebylo to naposled za jeho prezidentské období. V roce 2005 odmítl jmenovat Davida Ratha ministrem zdravotnictví z důvodu souběžného působení ve funkci ministra a prezidenta lékařské komory (ČKL) by bylo v rozporu s ústavou. Až po jeho odchodu z čela ČKL byl jmenován. Dilema se opakovala ještě dvakrát, nejprve v roce 2006 když dal Kalus veřejně najevo svou nelibost s nominací Karla Schwarzenberga (tehdy ODA) na post šéfa české diplomacie. Podle Klause nebyl Schwarzenberg vhodným kandidátem kvůli svým úzkým vazbám na Rakousko, jež by mu mohly bránit v hájení zájmů a postojů České republiky. Schwarzenberga nakonec i přesto jmenoval.

A na závěr v roce 2012. Po rezignaci ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) počátkem prosince 2012 navrhl premiér Petr Nečas (ODS) na jeho místo místopředsedkyni vlády Karolínu Peake (LIDEM). Klaus nominaci kritizoval, podle jeho slov nebyla dostatečně kompetentní na danou pozici. Peake následně ministryní obrany jmenoval, ale ve funkci vydržela pouhých osm dní. Byla z funkce na Nečasovu žádost odvolána.