Polský anglicky psaný vlivový web Visegrad Insight spojený s polskou levicově a progresivisticky orientovanou nadací Res Publica Henryka Krzeczkowskiego bez důk ...
Na svahu petřínského kopce, po pravé straně ulice Holečkovy, té, kudy nejspíš táhli do strahovských lomů zřízenci na popravu Josefa K., aby ho pak „zařízli jako psa“, tedy po pravé straně ulice, která se předtím, než ji pojmenovali po spisovateli s asi nejdelšími vousy v české literatuře (Josef Holeček bydlel v domku č. 105/6), jmenovala Košířská, neboť vede ze Smíchova do Košíř, tak tedy tam se rozkládá stavba jako z anglického hororu. Klášter svatého Gabriela.
Styl jest to novorománský, ale přece jen jiného druhu, než jsou novorománské kostely, které si zhruba ve stejné době stavěli v Praze Češi, například kostel svatého Václava na Smíchově nebo Cyrila a Metoděje v Karlíně. Toto nyní světle šedivé, původně snad okrové „hradiště“ patří spíš někam na britské ostrovy nebo třeba do Belgie, severní Francie, a kdybych ho viděl někde u Hannoveru, nedivil bych se. Ale tady se vyjímá jako zvláštní element exotičnosti a nepatřičnosti způsobené rozlehlostí, majestátností, členitostí. Masivní budova kláštera vypadá jako staromódní internátní škola, něco na způsob Bradavic z Harryho Pottera, hranolová věž kostela zas působí poněkud italiánsky, jako kampanila, která přistála na smíchovské periferii.
Celé je to obehnáno vysokou zdí, z níž při spodním pohledu z ulice vyčuhuje jen část stavby, která tím získává status jakési uzavřené, tajemné akropole. Bezprostřední okolí pak kontrastuje s velkolepostí stavby svou neupraveností: cesty jsou panelové a rozježděné, kus brutálně vybetonován, všude nějaké divné přístavky a nástavky, k apsidě je přilípnuta závora, jinde zas nějaké betonové schůdky, kadibudky, stříšky z vlnitého plechu a takové ty drobné ošklivosti běžného českého bordelu. To kontrastuje s velkolepostí stavby, která opravdu jako by spadla z jiných časů.
Klášter vznikl souběhem několika okolností. Tou první byla zřejmě zbožná a bohatá hraběnka Gabriela Swéert-Sporcková, která ho v 70. letech 19. století založila, darovala mu jeden milion zlatých a poskytla pro něj pozemky – za baroka tu byly viniční usedlosti. Stavět se začalo v roce 1888 – hotovo bylo 1910. Nyní hraběnka spí spánkem věčným pod hlavním oltářem. Jméno kláštera svatého Gabriela je de facto neoficiální a na její počest. Má však jasnou souvislost s tím oficiálním, tedy Zvěstování Panně Marii, protože tím zvěstovatelem Mariina těhotenství čili jakýmsi osobním gynekologem byl samozřejmě archanděl Gabriel.
Druhou okolností byl Kulturkampf čili kulturní boj v Německu, snaha Bismarckova státu provést sekularizaci na pruský způsob, cosi jako josefínské reformy o sto let předtím. Největším protivníkem a obětí byla katolická církev, která měla – a trochu ještě má – v Německu silnou pozici především na jihu. Výsledkem bylo rušení klášterů a stěhování celých mnišských komunit do vlídnějších zemí, především do Francie a Rakouska, tedy k nám. Tak se do Prahy, tehdy nikoli na Smíchov, nýbrž do Emauz, dostala v roce 1875 komunita benediktinských mnichů, jejichž původním domovem byl klášter Beuron v jižním Švábsku (dnes spolková země Bádensko-Württembersko).
Beuronská umělecká škola se pokoušela vrátit náboženskému umění, které v té době již pomalu odcházelo ze scény, důstojnost, působivost a hlavně řád. Prostředkem byl posvátný kánon, soubor geometrických pravidel k zobrazování lidského těla.
Foto: Jiří Peňás
A třetí okolnost, která sice nemá přímou souvislost se vznikem, nýbrž s tím, čím je ten klášter nejzajímavější, je, že právě v Beuronu vznikla v roce 1866 tzv. beuronská kongregace, v níž povstala Beuronská umělecká škola. A tato kongregace, spojení víc klášterů jednoho řádu, se pokusila vrátit náboženskému umění, které v té době již pomalu odcházelo ze scény, důstojnost, působivost a hlavně řád. Prostředkem byl posvátný kánon, soubor geometrických pravidel k zobrazování lidského těla. A ten je věcí daleko předkřesťanskou, ba předantickou. Boží úmysl ho svěřil jako prvním Egypťanům. Proto když se člověk ocitne uvnitř kostela, první, co ho napadne – nebo ho to při jisté představivosti napadnout může – je, že se ocitl v egyptské hrobce.
Zakladatelem Beuronské školy byl malíř, sochař, architekt, teoretik a mystik Peter Lenz, známější pod řeholním jménem Pater Desiderius. Narodil se roku 1832 v Haigerlochu v horním Švábsku, studoval na akademii v Mnichově, v roce 1862 odjel na stipendium do Říma, jak se to tenkrát dělalo v zemích, které si to mohly dovolit. A tam se – jako třicetiletý – seznámil se základním zdrojem svého umění a vůbec svého života. Neboť evidentně šlo o muže prostoupeného touhou po spirituálním naplnění, po harmonii a dokonalosti, což mu samozřejmě přicházející moderna (už se blíží impresionisté se svými chaotickými skvrnami) neposkytovala. Tím zdrojem byl pythagorejský kánon (Pythagoras to měl od Egypťanů), což je, když to zjednodušíme, způsob, jak pomocí kružítka a trojúhelníku znázornit dokonalou lidskou postavu. Velký Pythagoras pravil: Uchop kružítko, udělej s ním kruh, do něj vraz trojúhelník.
Když se člověk ocitne uvnitř smíchovského kostela sv. Gabriela, první, co ho možná napadne, je, že se ocitl v egyptské hrobce.
Foto: Jiří Peňás
Do Prahy se Lenz – tehdy už P. Desiderius – poprvé dostal v prosinci 1891, kdy přijel navrhnout výzdobu vnitřku nově postaveného kostela. Pak se sem vrátil spolu s jinými beuronskými kněžími, laickými mnichy a obláty (to byl jeho případ, oblát je laik, který složil řeholní slib, ale nežije v klášteře) v roce 1894. Žili tehdy v Emauzích, které rovněž vymalují po svém způsobu – většina maleb vzala za své při bombardování v únoru 1945. Na Smíchov chodil Desiderius vyučovat místní benediktinky. Vedl umělecké kurzy, řeholnice byly esteticky nadané a učenlivé. Především vynikaly při práci s miniaturou, ale připuštěny byly i na nástěnné malby.
Od Desideria pochází velkolepý obraz nad chórem (čili zády k oltáři). Je na něj vidět ze všech maleb nejhůř, ale je to skutečně úžasná věc. Když ho prý v roce 1896 ještě čerstvý viděl arcibiskup Schönborn (snad mu posvítili), málem omdlel, a když se vzpamatoval, prohlásil, že Panna Maria, které vypadá jako egyptská bohyně Isis, nemůže viset v katolickém kostele. Obraz měl být snad dokonce zamalován, pak se kardinál smířil s tím, že ho zakryli závěsem. Po pár letech už mohl být odkrytý. Skutečně je to exotický výjev: Panna Maria s účesem trochu jako Kleopatra se sklání nad nahnědlou štíhlou postavou mrtvého Krista, který leží na jakémsi zlatém sofa, a celý ten mystický a výjev je zasazen do zlatého či zlatě nazelenalého prostoru, jejž rámují dvě palmy, či co to je. A dva klečící andělé po boku připomínají spíš svatojánské broučky v dospělém věku než křesťanské posly nebes.
Též pohled na další výjevy vyvolává představy, že jste spíš v orientálním, byzantském či jaksi pohádkovém chrámu než v katolickém kostele na Smíchově. Světci a světice v sošných pozicích s líbeznými výrazy ve tváři, andělé s motýlími křídly, držící květy lilií, či snad orchidejí, mezi tím ornamenty, které vyplňují meziprostory. Za oltářem deskový obraz Panny Marie s Ježíškem zasazený ve zlatě, v němž tkví trůn Sedes Sapientiae, Stolice Moudrosti, na níž sedí žena zahalená v modři, jíž na podušce sedí v královské byzantinské póze malý Ježíš, který vypadá jak panenka na hraní. A mezi touto úchvatnou divočinou jsou i čeští světci, ale i ti vypodobeni tak, jak je spíš neznáme: vedle fešáckého svatého Václava svatá babička Ludmila s červeným šálem, jenž snad má být nasycen její krví, jako mladá žena a sv. Jan Nepomucký, který tu není žádná barokní postavička, nýbrž v krásném rouchu oděný junák, hotový kralevic Marko, který si na sličná ústa rámovaná něžným vousem jemným gestem přikládá prst.
Do toho potemnělého kostela se jednou za čas vracím mezi tu už trochu zašlou krásu, která byla celým stoletím odsunuta a zapomenuta: benediktinky, většinou Němky, musely odejít roku 1919, po vzniku republiky, klášter ale ještě mohly prodat Čs. poštám, které to tu užívaly donedávna. Teď jsou plány, že by se z areálu měl stát „umělecký“ hotel, paní Monica z Bubna-Litic, ano, z toho starého českého rodu, která už třicet let po areálu provází, v tom vidí naději na záchranu. Skeptik trochu váhá, ale těžko předem soudit. Pro zvláštní egyptskou krásu mělo ve dvacátém století oči a pochopení už jen málo lidí, neboť se jevila podivná, nesrozumitelná a nepotřebná. A třeba taková i je… Skrývá se a dá o sobě vědět, jen když se jí chce.
00:02
