„Milost“ pro Dannyho Bakera

I v těchto časech inflace pohoršení je docela výkon pobouřit veřejnost jako celek – všechny zleva doprava, přes hranice společenských tříd a etnických skupin. Ale občas se zadaří – naposledy britskému rozhlasovému DJ a komikovi Dannymu Bakerovi. Taky kvůli tomu přišel o práci – BBC zrušila jeho pořad. Po narození Archieho, syna prince Harryho a jeho manželky Meghan, postoval na Twitteru starou fotku měšťansky vymóděného páru, který vede na procházku malého šimpanze v obleku. Dal k tomu popisek „Královské dítě opouští nemocnici“. 

Pobouřil tím samozřejmě konzervativce a vůbec stoupence britské monarchie, nešetřili ho ale ani hlasatelé pokroku – matka vévodkyně Meghan je černoška, činit analogii mezi jejím vnoučetem a šimpanzem se dá brát jako rasistické. Baker se omluvil, dokonce dvakrát, a znělo to docela upřímně, jít ale musel stejně. 

Možná právě proto, že aféra kolem Dannyho Bakera společnost nijak výrazně nerozdělila a že ji všichni berou víceméně klidně, je na ní možné ilustrovat, jak „toxickým“ se stává veřejný prostor zemí Západu a jeho normy. Jistě, udělal chybu, čerstvě narozené děti, urozené i neurozené, je dobře na světě vítat a mile se na ně smát.

Na druhou stranu se dá pochopit, že když se strhne mediální cirkus takového kalibru, jak se tomu v případě radostných událostí v královské rodině děje, může mít jeden potřebu si trochu ulevit. A především nic nedokládá, že Baker na Twitteru projevil skutečně zlou vůli, je to navíc také komik – z principu trochu zrychlený člověk, který zkouší hodně fórů, a vyjdou mu jenom některé. Omluva v tomhle případě byla namístě – a u ní to taky mělo skončit. 

Jenomže v povaze současné veřejné debaty je brát slova druhých velmi vážně, přemýšlet nad nimi možná víc než oni sami (zvlášť pokud patří k táboru ideologického protivníka) a činit tak velmi specifickým způsobem. Pokoušet se za nimi najít ten nejhorší možný význam, případně ta slova v interpretaci ohnout dost na to, aby se tam vešel, a pak se nad takto zkonstruovaným poselstvím rozkřičet hrůzou. Málokdo asi věří, že by Danny Baker byl skutečně rasista. Jenomže to nehraje roli. Téhle „debatní strategii“ se velmi těžko čelí. Pokud by člověk, který se k něčemu vyjadřuje nebo s někým rozmlouvá, měl průběžně vyhodnocovat všechny možné způsoby, jimiž by šlo jeho slova překroutit, všechny možné významy, které by se za nimi daly najít, stejně nemá šanci. Nemůže ohlídat všechno.

A i kdyby, pokud je na druhé straně odhodlání nějaký důvod k pobouření najít, tak se taky najde. Výměna názorů nebo i prostý rozhovor se stávají obtížnými, místy nemožnými. Z veřejné debaty se stane něco na způsob minového pole, jímž kráčejí debatéři a třeba i projevují zlomyslnou a dětinskou radost, když to pod někým pořádně bouchne, aby pak o pár kroků dál sdíleli jeho osud. Velkorysost nebo rovnou ochota odpouštět se tak rychle mohou stát důkazem slabosti či nedostatečné ideologické pevnosti. Nakonec na to mohou doplatit všichni. Za ten krátkodobý a nenaplňující pocit moci to ale některým zjevně stojí.