9

S koňmi Převalského do Gobi a dál

FOTO UVNITŘ

Poprvé mířím na služební cestu mimo Ulánbátar letecky, do 1500 km vzdáleného západomongolského Chovdu, díky projektu Zoo Praha “Návrat divokých koní”. Malé vrtulové letadlo Hunnu Air (název odkazuje na hunské kmeny) tuto vzdálenost překoná za čtyři hodiny, ještě však mezipřistává severně od Chovdu, ve městě Bayan-Ulgii. Chovd je hlavním městem stejnojmenné provincie, a tak návštěvu začínáme setkáním s guvernérem. Hlavním tématem je letošní, již osmý transport koní Převalského ze Zoo Praha, resp. z Dolního Dobřejova, do jejich původní domoviny, do chráněného území Gobi B. Hovoříme ale také o malých lokálních projektech realizovaných v minulosti Českou rozvojovou agenturou a o plánovaných akcích mezi českými a mongolskými podniky. 

Odjíždíme dále na jih, do Bulgan sumu, kde má za den a půl přistát letoun CASA české armády se čtyřmi klisnami na palubě. Silnice je tu nejlepší, kterou jsem dosud v Mongolsku poznal (v autě se dá číst i psát), Korejci projektovaná, Číňany postavená a financovaná z prostředků Asijské rozvojové banky. Bude pokračovat do Ulánbaišint, hraničního přechodu s Ruskem (a celkem tak bude měřit 743 km). Cestou se zastavujeme s českým režisérem-dokumentaristou Petrem Horkým a kameramanem České televize u tzv. Černého jezera a pokračujeme klikatou silnicí, kterou lemují zelené pastviny kolem řeky a osamocené jurty místních pastevců obklopené stády ovcí, koz, koní, krav a jaků (místní jim říkají krávy v sukních). Pomalu se stmívá a proplétáme se kaňonem mezi horami. Kužely světel našich aut se s žádnými protijedoucími auty téměř nepotkají.

V desetitisícovém Bulganu je na programu jednání s místním starostou, který ve všech pádech skloňuje slovo “ovoce”. Místní kraj je úrodný a tradičně se zde pěstují rakytník, jablka, vodní melouny a švestky. Nijak je však nezpracovávají, a tak se nabízí obchodní příležitost pro české know-how a technologie. Starosta se nám celý den věnuje, na čínsko-mongolské hranici jednáme s celníky, kteří každoročně s celním odbavením letounu CASA pomáhají. Starosta zdůrazňuje, že jde o jediný zahraniční let v roce. Polepujeme auta letošním logem s koňmi a logy partnerů, kteří transport podpořili nebo kteří na transportech spolupracují (Chráněné území Gobi B, International Takhi Group, Ministerstvo životního prostředí ČR, Vojenská letecká základna Kbely, Taipei Zoo a Tierpark Berlín).

Místní přírodní scenérie jsou úchvatné, zejména pískovcový útvar tří skal místními nazývaný “Tři děti”, i když původně prý šlo o víly, kterým podle pověsti pastevec sebral oblečení, a ony nahé zkameněly. Prší, ale přistávací dráha promáčení odolává. Druhý den už je obloha mongolsky modrá (Mongolsku se přezdívá „Země modrého nebe“) a CASA přistává s pracovníky pražské Zoologické zahrady, českými novináři a čtyřmi klisnami. 

Doprovázet koně po jejich 16 hodin dlouhém letu místní krajinou do 260 km vzdálené rezervace Gobi B, je zážitkem. Vzdálenost v kilometrech v Mongolsku nic neznamená. Vše diktuje počasí, stav cest a vozů, každý výmol, fronta mongolských kamionů s uhlím směřující do Číny, která nemá problém stát v protisměrném pruhu, a krmení a napájení převaláků cestou. Nejprve projíždíme dálavou, kterou protíná většinou přímočaře silnice. Na horizontu jsou vidět nádherné hory, jejichž vrcholky spolu s mraky rozbíjejí svými stíny okrovou uniformitu barev. Okolní step Vás svou barvou nenechá na pochybách, že sem koně Převalského patří a jsou tu doma. Sporadická odpočívadla nejsou o nic méně opuštěná než místní krajina. Toalety a občerstvení tu nenajdete. Odbočujeme ze silnice, auta zpomalují, odbočky a směr stepních cest znají pouze místní a převaláci je v bednách na náklaďácích překonávají i přes déšť, který vyjeté koleje rozvodnil.

Večer, ještě za světla, převaláci přijíždějí do svého nového domova. Vypouštíme je do aklimatizační ohrady a všem nám padá kámen ze srdce, že jsou v pořádku a záhy mají chuť k jídlu. Gobi B je rozlehlá a druhý den pozorujeme koně z dřívějších transportů Zoo Praha ve volné přírodě, spolu s divokými osly a gazelami. Mongolové jsou pozorní hostitelé a i na místech, která jsou od měst odlehlá, umí připravit úžasné jídlo. Tentokrát připravují na slavnostní večer tradičním způsobem kozla (stáhnou kůži, maso zpracují, vloží spolu se žhavými kameny zpět do kůže, zašijí a upečou na ohni). Potrpí si na projevy a přípitky.

Cesta do Přísně chráněného území Gobi A je 340 km dlouhá, z toho jen 60 km lze jet po silnici, a proto nám potrvá přes osm hodin. S intervalem pouhých několika málo minut se střídají scenérie, které kontrastují jedna s druhou, jako byste se ocitli v jiný den na jiném místě tempem střihů ve filmu. Terénní auta jsou zkoušená vodními brody, kamením, stepí, hlubokými výmoly, neprůhlednými mraky “padlými” na zem a nakonec i pouštním pískem. Po cestě jedno z aut mění pneumatiku, další šrouby na zadní ose. V Mongolsku je nutností jezdit více než jedním vozem, se satelitním telefonem a pokud možno s místním průvodcem. Za zastávku na hranicích Gobi A stojí monumentální hora “Matka”, poutní místo navštěvované ročně více než třemi tisíci Mongolů. Rozmanitost tvarů skal by obsáhla zvířata celé zoo.

Zoo Praha podepsala letos v dubnu memorandum o spolupráci s mongolským Ministerstvem životního prostředí mimo jiné o spolupráci s Gobi A při ochraně ohrožených živočišných druhů, zejména divokých velbloudů. Ve stepích a polopouštích Chovdského a Gobialtajského ajmagu půjde také o ochranu sajgy mongolské a samozřejmě koní Převalského. Proto přijíždíme společně s ředitelem zoo Miroslavem Bobkem jednat s ředitelem Gobi A o konkrétní náplni budoucí spolupráce. Začíná symbolicky barvitou slavností na náměstí v Bajantoroj a předáním osmi motocyklů od Zoo Praha místním rangerům. Všichni tu Zoo Praha znají díky reintrodukci koní Převalského a české aktivity na poli ochrany životního prostředí spojují také s projekty realizovanými v rámci české zahraniční rozvojové spolupráce v Gobi B (např. strážní posty pro rangery, seníky, rekonstrukce nemocnice, nová studna). Odpoledne si prohlížíme místo, kde se Zoo Praha bude podílet na vybudování druhé chovné stanice pro divoké velbloudy a při prohlídce jedné z místních fotopastí nám ukazují, že gobijský medvěd tudy prošel jen den před námi. Během jednání Zoo Praha potvrdila, že kromě materiální podpory se její aktivity v Gobi A zaměří i na spolupráci s britskou nadací na ochranu divokých velbloudů (WCPF) ohledně managementu chovu (např. sestavení plemenné knihy), na monitoring stávající populace velbloudů, či na vzdělávací a výzkumné aktivity.

Divoký velbloud patří mezi nejohroženější kopytníky na světě. Kromě Gobi A žije tento druh pouze na dvou místech v Číně, kde jeho migraci okleštily dálnice a rostoucí urbanistická zástavba. V Chráněném území Gobi A, o rozloze bezmála celého Slovenska, přijíždíme do chovné stanice založené roku 2003, kde aktuálně žije 33 velbloudů. Loni se zde narodilo osm mláďat, letos pět, a tak s ředitelem Zoo Praha máme tu čest pojmenovat dvě z nich. Volíme jména českých králů: Karel a Václav. Velbloudům v tuto dobu líná srst a od těch domácích je rozeznáte mimo jiné plochým temenem hlavy. Hezčí jsou asi opravdu v zimě, nebo v říjnu, kdy jim opět srst naroste, ale to už není na místní polopoušti ani kousek zelený.

Oddělujeme se jedním autem na cestu zpět na letiště (vzdušnou čarou 470 km), tentokrát do města Uliastai. Zabere téměř dva dny jízdy obtížným terénem. Velkou část projíždíme po kamenné střeše altajského pohoří, které převážně tvoří zvětralá písčitá břidlice. Cestou do Altaje se nejednou ztrácí i místní řidič a jedinou jistotou je tak Slunce nad námi a vchodové dveře mongolských jurt, které vždy bezpečně směřují k jihu. Sklon pohoří nutí náš vůz do nebezpečných úhlů nad skalnatými útesy (vybaví se mi tragédie českých hudebníků v Ulánbátaru před padesáti lety). Cesta se natahuje chlazením přehřátého motoru a dvakrát proraženými pneumatikami. Třetí rezervu už řidič nemá a vyplácí se tak s sebou mít zásoby jídla a vody a satelitní telefon. 

Během týdne stráveného se Zoo Praha v chráněných územích Gobi jsem viděl pracovat tým profesionálů, kteří naši zemi v zahraničí dělají skvělé jméno. Dostali jsme od mongolských občanů spoustu děkovných reakcí. Někteří si dokonce myslí, že Zoo Praha přepravila do Gobi už všech těch 220 koní, kteří tam nyní jsou. To právě díky Zoo Praha, i práci českých lesníků, vodohospodářů, geologů a expertů na dekontaminaci, považuje Mongolsko Českou republiku za jednoho z nejbližších partnerů.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: Ovce, ovce a zase...vítejte na Faerách


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.