1 Komentář

Zpomalit, zbrzdit, nezbláznit se

Komentář

Témata:

Vypadá to, že jsme na začátku zvláštního období, o kterém nevíme, jaké bude a jak dlouho bude trvat. Lze si představit, že se bude věc vyvíjet, a může nabýt nečekaných podob a rozměrů, třeba i dobrých. Každý normální člověk si přeje, aby doba omezení, která zřejmě většinu lidí zasáhnou, některá i drasticky, byla co nejkratší a rychle odezněla. A hlavně aby se podařilo docílit toho, proč jsou zavedena. Tedy abychom se mohli zase chovat svobodně a normálně, jak jsme byli zvyklí a jak se chovat chceme.

Nějakou dobu to zřejmě nebude zcela možné. To chápou lidé snad bez ohledu na to, že to vyhlásila vláda, kterou mnozí z nás nemáme právě v oblibě – není v tom počínání ostatně v Evropě výjimkou, teď se všude nejspíš dělá, co se dělat musí. Civilizovaný postoj se projeví tehdy, když se uzná, že i ten, vůči němuž máme tisíc výhrad, může mít někdy pravdu. Uznat, že stojí za to potlačit v takových situacích své výhrady a nároky, není nějakým podvolením, ale projevem racionality. Tady navíc nejde ani tak o pravdu, ale o společný zájem, tedy zabrzdit, ztlumit, zatlačit tu kulatou věc s přísavkami a přitom získat čas, abychom se připravili. Přirovnat by se to možná dalo k ústupovým operacím po napadení nepřítelem: stáhnout se do pozic a tam se připravit na ofenzivu zbraněmi, na kterých, věřme, že to tak je, pracují nejlepší mozky naší vyspělé civilizace, tedy léky a vakcínami. Chvíli si s ním hrát – a pak mu nakopat prdel… Jak to nacistům sliboval generál Patton.

Svým způsobem to bude zajímavý experiment, jak na tom ve skutečnosti jsme. Čtenář Camusova Moru může ocenit, že se trochu ocitne v ději románu. Může pozorovat společnost, jak se chová, a zároveň tu zkoušku vykonat i na sobě samém: zda nepropadá hysterii, zda je schopen se omezit, dodržovat pravidla (ano, myjte si ruce, jak to dělal dr. Štrosmajer a dr. Blažej), myslet na druhé, nepřispívat k šíření – metaforicky řečeno – moru. Takové situace ukazují, že cosi jako společnost a společný zájem existuje a že není od věci si toho být vědom.

Tento zájem jde napříč, bez ohledu, co si zrovna člověk o kom myslí. Plus minus by nejspíš něco takového dělal nyní každý jen trochu soudný politik, nebo prostě člověk, který musí něco rozhodnout: jednal by v souladu s experty (hygieniky, lékaři, krizovými experty) a snažil by se odvrátit zkázu. To je řečeno pateticky, ale teda to nejspíš platí. Není to však poprvé v dějinách a není to úplně poprvé ani v našich časech. I když každé přirovnání kulhá, tak si vzpomeňme na katastrofální povodně roku 2002… Dnes, když jsem šel tím zvláštně vylidněným městem, jsem měl pocit déjà vu, pocit toho pozdního léta, kdy to chvíli vypadalo, že z toho se země nemůže jen tak dostat, že to bude trvat dlouhá a dlouhá léta. Trvalo, ale dostala se.

Jedna z nejbanálnějších pouček lidové psychologie zní, že každá krize je zároveň šance. Takové řeči zajisté velmi potěší, když v tom jste po uši. Ale my, pokud nejsme lékaři, zdravotníci, hygienici, obslužný personál, protože na nich ta tíha leží nejvíc, v tom teď po uši přece nejsme. Třeba ty příští týdny, možná měsíce přinesou něco i pro nás. Třeba bychom mohli zvolnit, přečíst si knížky, na které jsme nikdy neměli čas, poslechnout si večer Mahlerovy symfonie, přesadit květiny, udělat si pořádek v šuplících, umýt pořádně koupelnu. Sepsat v klidu poslední přání, obstarat si krucifix, napsat někomu rukou dopis. Vést dlouhé večerní hovory s těmi, kteří jsou nám nejblíž. Moc přitom nepít. A myslet na ty, kteří tady byli před námi a připravili nám způsob života, který máme rádi a chceme ho uchovat. Ujasnit si, proč ho máme rádi, a proč se tedy těšit na to, až to pomine. A ono to pomine.

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info