Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Lord Palmerston, jeden z dávných architektů britského impéria, pronesl roku 1848 při projevu v Dolní sněmovně větu, která ztělesňuje princip reálné politiky tak dokonale, že dodnes není zapomenuta: „Nemáme trvalé spojence ani trvalé nepřátele; máme trvalé zájmy a tyto zájmy musíme sledovat.“
Dnešní doba bohužel nepřeje takové osvěžující přímosti a politici se naučili mluvit „televizním“ žargonem, na který člověk potřebuje dešifrovací tabulku. Ale stačí sledovat jejich aktivity – nikoliv proslovy –, aby se člověk brzy přesvědčil, že Palmerstonův princip stále platí. A nedávné střídání v Bílém domě to Evropanům dobře ukázalo.
Většina pokrokové Evropy se v listopadu 2020 modlila za to, aby Donald J. Trump svůj pokus o znovuzvolení prohrál a jeho místo zaujal Joe Biden. Modlitba se jim splnila a americkým prezidentem je dnes někdo jiný, vůči komu nebudou v Londýně ani Berlíně vyrážet davy demonstrantů. Zapomnětlivost a verbální přeřeky se mu odpustí; hlavně že se do nás nenaváží moc otevřeně, na veřejnosti se chová jako běžný politik v obleku a nevysílá do světa explozivní tweety.
Jenže to je jen ta jedna, povrchní část věci, která tak dráždila dobré liberály v západních metropolích. Ta druhá je skutečná politika nové administrativy – úmyslně píšeme „administrativy“, protože americký prezident, ani tak hlasitý, jako byl Trump, nikdy neurčuje všechno – a ta není vůči Evropě o moc přátelštější než ta předešlá. Pokud se v Berlíně či Bruselu domnívali, že s odchodem oranžového muže z Bílého domu se vše vrátí ke staré dobré normě, spletli se. A zapomněli přitom také na relativně nedávnou historii, protože trend odklánění Ameriky od Evropy má své počátky už v Obamově éře.
Seznam stížností je dlouhý. Americké stahování z Afghánistánu bylo provedeno víceméně jednostranně. Bidenova výzva k odpuštění patentových poplatků za vakcíny proti covidu by postihla firmy jako BioNTech. Evropané stále ještě nesmějí cestovat do USA, už skoro dva roky, kdežto valná většina evropských zemí (aspoň naočkované) americké turisty vítá a Paříž nebo řecké ostrovy jsou jich plné. A část Trumpových celních opatření zůstala také v platnosti.
Největší exploze nespokojenosti ale přišla před pár dny, když Spojené státy, Velká Británie a Austrálie oznámily společný záměr vybavit australské námořnictvo jadernými ponorkami britsko-amerického původu. Budou se vyrábět v Austrálii a v Austrálii rovněž vznikne rozsáhlá technologická základna pro jejich údržbu. Tento druh technologie se do cizích rukou předává jen vzácně; Britové a Američané tím dávají najevo, že Austrálii považují za spolehlivého a dlouhodobého partnera.
Nová aliance dostala jméno AUKUS a primárně je zaměřena proti Číně a čínským námořním ambicím, i když to otevřeně řečeno nebylo. Čína se už teď chová v Jihočínském moři, jako by tam byla doma, a dostala se kvůli tomu opakovaně do konfliktu s Vietnamem a Filipínami, jejichž břehy Jihočínské moře také omývá. A v západních metropolích panuje obava, že Jihočínské moře může být jen začátkem k nárokům na celou přilehlou oblast Pacifiku. Po moři probíhá drtivá většina mezinárodního obchodu a současné mocnosti nechtějí připustit, aby nad provozem mezi jihovýchodní Asií a zbytkem světa měla rozhodující slovo Čína. Proto byla „na palubu“ přibrána i Austrálie, která má dlouhou námořní tradici a přitom se s Čínou dostala poslední dobou do několika sporů, místy i vyhrocených. (Při jedné takové příležitosti přirovnal čínský provládní tisk Austrálii ke staré žvýkačce, kterou je nutno seškrábnout z podrážky.)
Jenže tím se zároveň zhroutila předešlá smlouva o dodávkách dieselových ponorek, kterou Austrálie před několika lety uzavřela s Francií. Austrálie už dříve vyjadřovala určitou nespokojenost s tímto kontraktem, který se čím dál více táhl (první ponorky měly vstoupit do služby až ve 30. letech) a adekvátně tomu prodražoval, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se jej po tajném vyjednávání chystá vypovědět, aniž by Francouze předem informovala o tom, že k tomu má dojít. Pro Francii je to tedy tvrdý políček a ztráta tváře. Hněv francouzských diplomatů se projevuje ve zcela nediplomatických slovech, která teď na adresu Austrálie, ale zejména Spojených států padají.
Canberra nepochybně zaplatí za svoje rozhodnutí pokutu, i když její přesnou výši vzhledem k tomu, že příslušné smlouvy jsou tajné, neznáme. Francie přijde o zajímavou zakázku, i když absolutní škody zase tak velké nejsou. Hlavní poučení z aféry je ale jiné.
Evropa přestala být pupkem světa a pozornost velmocí se koncentruje na jihovýchodní Asii, kde žije třetina lidstva a jejíž národy rychle dohánějí dřívější technologický a průmyslový náskok Západu. Všechno to světové handrkování, vyhrožování, kšeftování, intrikování a válčení, které se dříve odehrávalo v Paříži, Berlíně, Římě, Madridu a Vídni, se stěhuje do Bangkoku, Pekingu, Tchaj-peje, Jakarty, Singapuru a Hanoje. A Evropa v něm bude sehrávat roli pouze jako vzdálený pozorovatel.
Na jednu stranu je to dobře, protože „být pupkem světa“ je většinou zaplaceno tisíci mrtvých a zničenými městy. Na druhou stranu bychom měli vystřízlivět, a nejsme-li tedy již pupkem světa, neměli bychom to nahrazovat snahou být jeho sociálním úřadem. To je totiž snad jediná aktivita moderních států, která je ještě dražší než válka.
00:01
