Ani ruský útok na Pobaltí by neznamenal automaticky zásah NATO. Jak funguje zásadní článek 5

RUSKÁ AGRESE

Ani ruský útok na Pobaltí by neznamenal automaticky zásah NATO. Jak funguje zásadní článek 5
Rusko slibuje Litvě za blokádu přepravy zboží do Kaliningradské oblasti odvetu. Zatím však nesdělilo jakou. Foto: Ruské ministerstvo obrany
1
Svět

Záviš Dobiašovský

Blokáda Kaliningradu vyvolala ostré reakce Kremlu a v Rusku se začalo mluvit i o možném útoku na koridor na pomezí polsko-litevské hranice. To je kritické místo případného střetu s NATO, před kterým experti roky varují. A zároveň také řídce obydlené a jinak nepříliš významné území, kterým by mohlo Rusko otestovat jednotu aliance, která by musela rozhodnout o aktivaci zásadního článku 5.

Vyhrožování Moskvy za litevskou blokádu zboží pod sankcemi EU do ruské nejzápadnější enklávy vrátilo zpět otázky, jak by Rusko mohlo otestovat soudržnost států NATO v případě menšího konfliktu, v tomto případě týkajícího se koridoru na pomezí Litvy a Polska. Často uváděný článek 5 Severoatlantické smlouvy se často zmiňuje jako garance, že při jakémkoliv střetu agresora se státem NATO dojde k automatickému „vyhlášení války“ všem dalšími členům.

To sice smlouva v podstatě říká, ale v praxi je její znění poněkud obezřetnější. Smlouva totiž nepříliš konkrétně vymezuje, že státy uplatní „právo na individuální nebo kolektivní obranu“ a aliance poskytne napadeným členům pomoc „jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti“.

Forma pomoci, kterou by další státy byly ochotné poskytnout, je přitom na řadě až jako druhá. V první řadě totiž musí napadený stát či státy požádat o samotnou aktivaci článku 5. A k tomu musí získat souhlas všech členů aliance. V minulosti se tak objevovaly dohady, zda by podobný útok na nepříliš významné území daleko na severu znamenal automaticky podporu států, které leží na opačné straně Evropy, k rozpoutání konfliktu s Ruskem, nebo by mohl naopak zasít mezi alianci rozkol s vážnými následky.

Na druhou stranu je to právě nezávazná povaha článku 5, která rozhodnutí států může značně ulehčovat. Jeho schválení neznamená okamžitě závazek k vyslání vojáků do otevřeného konfliktu, ale otevírá možnost konat podle vlastních možností. A situaci v současnosti činí poněkud jednoznačnější i události posledních měsíců.

Ačkoliv nezávaznost článku 5 znamená také nejistotu vojenské pomoci členů aliance, podle vojenského analytika a spolupracovníka redakce Lukáše Visingra je stěžejní zejména přístup Spojených států či Velké Británie a v tomto případě i samotného Polska, které má podle něj operačně nejschopnější armádu v Evropě. A kvůli chystaným nákupům se bude její síla ještě zvětšovat.

„Troufám si říct, že by Poláci i nějakou hypotetickou ruskou ofenzivu dokázali v krajním případě zastavit i sami. Souhlas nebo nesouhlas třeba Portugalska pro obranu je celkem irelevantní, i kdyby se NATO neshodlo. Polsko pochopitelně bojovat bude a Američané a Britové mu pomůžou a na tom záleží,“ řekl deníku Echo24 Visingr. „Vzhledem k tomu, co se teď stalo, myslím, že by NATO reagovalo, také se ukázalo, že v tomhle Západ Rusové těžce podcenili,“ dodal.

Spojené státy přitom dlouhodobě deklarují, že jsou na aktivaci článku 5 v případě ruské agrese proti členským státům NATO připraveni. Na jarní návštěvě ve Varšavě označil americký prezident Joe Biden článek Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně za posvátný závazek. Co se zmiňované praxe týče, neexistuje však příliš precedentů, k aktivaci článku 5 totiž v historii NATO došlo zatím jen v jednom případě.

Po teroristických útocích 11. září 2001 začala aliance do 24 hodin řešit aktivaci článku 5. Schůze Severoatlantické rady, v níž je zastoupený každý člen aliance, se shodla na tom, že pokud se potvrdí, že šlo o teroristický útok ze zahraničí vůči Spojeným státům, lze ho zařadit jako akci ospravedlňující aktivaci společné obrany. Po následném šetření pak rada 2. října rozhodla, že se na tyto útoky článek 5 vztahuje.