Manipulace Ivety Bartošové na Voyo. S čím kdo zachází, tím také schází

OČEKÁVÁNÍ OD PLATFORMY VOYO

Manipulace Ivety Bartošové na Voyo. S čím kdo zachází, tím také schází
Eliška Křenková a Anna Fialová jako sestry Bartošovy v minisérii Iveta. Foto: Marek Pátek / CNC / Profimedia
3
Týdeník

Lukáš Novosad

Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice.

Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout. Právě i díky jeho práci (namátkou MOST!, Devadesátky, Případy 1. oddělení, Trpaslík, Neviditelní, Metanol, Dukla 61, Božena, Ochránce, Svět pod hlavou…) se ČT v nedávných letech stala jednoznačným primášem zdejší dramatické tvorby. Po producentově přestupu však lze očekávat, že kvalita soustředěná doposud v jediném médiu se rovnoměrněji rozloží mezi další – jelikož za Reitlerem přejdou i další tvůrci.

Pozorný divák si všiml, že k posunům už došlo, třebaže jinde, než by snad očekával: nikoli na obrazovkách, nýbrž v digitální videotéce Novy nazvané Voyo. Ta se v uplynulých měsících proměnila ze zásobárny starých dílů seriálů Ulice či Ordinace v růžové zahradě na prostředí nového obsahu, přičemž změnu strategie zahájil chytrý přesun zmíněné Ordinace z obrazovek na stream a snaha přimět letité diváky zavedené značky zaplatit za nový produkt. Konečně totiž se některá z našich televizí rozhodla plnohodnotně vnímat světové tendence tvořit původní obsah pro stream a pokouší se vyvinout obdobný domácí produkt.

Zatímco ČT digitálu nevěřila a někdejší náskok svého iVysílání promarnila, od Novy jde o praktickou úvahu na základě zjištění, že české digitální návyky jsou již dostatečně rozvinuté, aby podpořily diváckou chuť vídat české a slovenské herecké tváře v nových a nových výtvorech a aby se tak Voyo mohlo bezpečně usadit na zdejším maličkém trhu. Nakolik se může uživit – obzvlášť když svůj nástup rozjelo v ekonomicky vypjatých časech –, prozatím nevíme, ale bude napínavé to sledovat. Nicméně ambice ohlášeny byly a jeví se příčetně: získat do pěti let milion předplatitelů v Česku a na Slovensku a domácím obsahem konkurovat značkám jako Netflix, Apple TV+, Disney+, Amazon Prime Video či HBO GO/MAX.

Úkol Michala Reitlera je jasný: má být tahounem dramatické produkce na Voyo, on zde má naplnit svá přesvědčení o televizi, kině, či dokonce dílně nabízející zábavu i poučení pro všechny. Podle toho, co říká v rozhovorech, je audiovizuální dramatická tvorba v jeho pojetí proces evoluční. Diváci nesmějí být novinkami šokováni, nýbrž se musejí při sledování pořadu cítit v bezpečí a na cokoli podvratného si mají zvykat postupně. Proto je nutné pořizovat nejprve díla známých rámců a žánrů a až potom lze experimentovat. Jinými slovy, aby mohl vzniknout převratný MOST!, musí nejprve vzniknout Trpaslík, tedy seriál sice originální, ale rozpoznatelně macourkovského ražení, který už ovšem smí předvádět situace, jako je proměna jedné postavy v černocha či přičarování mužského ohanbí namísto nosu u postavy jiné.

Série podobných minisérií

Soudě dle dosavadní nové produkce však vedení streamu Voyo na takové rady úplně nedalo, pustilo se do odvážnější strategie a nabízí všechno najednou: nejistotu pokusů (Vegani a jelita pro někoho dokonce mohou být vtipnou sérií o pošucích z Brna) i generační výpověď (leč Mužketýři pojednávají o spletitosti vztahů dnešní mládeže obrazy bez hloubky, bez dramatu, bez smíchu). Většinou však Voyo přece jen sází na bezpečí známého vyprávění a na silné příběhy z nedávné minulosti s ctižádostí o společenský přesah. Za poslední půlrok jich novácká videotéka vyprodukovala několik: sérii podobných minisérií začal Případ Roubal, pokračoval Guru, pak přišla Iveta, nyní máme za sebou třetinu Jitřní záře. Na podzim, pokud to ve výrobě dobře dopadne, přijde Král Šumavy.

Z dosavadních čtyř děl jsou si tři podobná v zacházení s titulní postavou: k Bohu se vyznávající sériový vrah Ivan Roubal, sexuálně dychtivý „odháčkovávač“ žen s pošramocenou duší guru Jára a (aspoň nakolik lze usuzovat z doposud dvou odvysílaných částí) dívka neobvyklého jména, jež žije v zajetí výlučných představ svých rodičů o životě v absolutní svobodě. Jde o postavy s předlohou v reálném světě, jež daly minisériím jména a jež v nich vystupují jako postavy vedlejší. Všechny tři pojí také to, že žijí do nějaké míry exkluzivně a slouží jako centrální bod, určující pohyb a chování ostatních figur vyprávění včetně hlavních. To jsou bez výjimky ženy: poprvé advokátní koncipientka, podruhé znásilněná matka samoživitelka, potřetí matka dívky.

Pouze hrdinka minisérie Iveta se od nich liší – je to postava sice titulní, ale v daném případě rovněž ústřední, neustále sledovaná a zároveň neustále upozaďovaná. Postava toužící po životě výjimečném, po slávě, ale taky po životě obyčejném, konformním. Napětí, které v ní je, si zaslouží pozastavení, třebaže už je Iveta několik týdnů po premiéře. (Patří však ke kouzlům a vynálezům streamů, že premiéru si divák určuje sám svým rozhodnutím.)

Nad třídílnou Ivetou, jež pojednává počátky kariéry zpěvačky Ivety Bartošové, platí pořekadlo S čím kdo zachází, tím také schází.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.