Týdeník Echo: Komu vadí Wilson, proč mladí nechtějí dospět, černoši v bílé zemi

Z obálky nového čísla Týdeníku Echo se dívá tvář, kterou znal za první republiky každý a která navzdory čtyřiceti letům komunistické totality zůstala v povědomí dodnes: 28. prezident USA Woodrow Wilson. Muž, který se významnou měrou zasloužil o vznik samostatného Československa v roce 1918, to teď má v USA špatné: byl rasista. Jeho osobnosti se věnuje Ondřej Šmigol.

Proč mladí lidé na Západě nepospíchají s dospělostí, sexem ani zodpovědností za své životy, analyzuje Lenka Zlámalová. Jak se od středověku utvářel postoj Čechů k černochům, rekapituluje Jiří Peňás. V čísle je i druhá část rozsáhlého interview s hercem Jiřím Bartoškou, esej Ondřeje Štindla o aktuálních virtuálních lynčích a následných sebekritikách a samozřejmě všechny pravidelné rubriky, třeba Genius loci či Architektura.

„Woodrow Wilson je u nás vzpomínán především jako člověk, jenž zásadně přispěl ke vzniku Československa. Jenže ve Spojených státech byl označen za nenapravitelného rasistu. Tlaku na vymazání Wilsona podlehla nakonec i Princetonská univerzita, kterou v letech 1902 až 1910 jako rektor vedl. Přejmenovala proto Školu veřejných a mezinárodních věcí (předtím Škola Woodrowa Wilsona, nyní Princetonská škola) a jednu z rezidenčních kolejí,“ píše ve svém článku Ondřej Šmigol.

Co je takzvaná odkládaná dospělost? Velmi silný fenomén současné mladé generace, který ji odděluje už od současných třicátníků a čtyřicátníků. Lenka Zlámalová soudí, že se dá „dost dlouho diskutovat o tom, kdo a kdy je skutečně dospělý. Jeffrey Jensen Arnett, profesor psychologie z Clark University v Massachusetts, uvedl do vědecké debaty o odložené dospělosti měřítko emerging adulthood (rozvíjející se dospělost). Koncept latěk dospělosti publikoval v roce 2000 v jednom z nejprestižnějších psychologických časopisů světa American Psychologist.“ A které laťky to jsou? Psycholog jim říká velká trojka: převzetí odpovědnosti za sebe sama, nezávislé rozhodování a finanční nezávislost.

„V polovině osmdesátých let byl nejpopulárnějším černochem v Československu Mireček, postava afrického studenta medicíny z komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984),“ uvádí svůj článek Ráj černochů v bílé zemi Jiří Peňás. A pokračuje: „Z dnešního pohledu by to byla velmi problematická, ba až nepřípustná role, neboť díky svému nespoutanému sexuálnímu apetytu Mireček (měl pro to hezké zdůvodnění, že jedině tak se může soustředit na učení) naplňoval rasistický předsudek o černoších jako o řekněme animálnějších či pudovějších stvořeních. Mireček prostě pořád myslel na sex, přičemž se u toho křenil bílými zuby, čímž vzbuzoval sympatie diváků, kteří na něj pohlíželi jako na milého exota.“

Nové číslo Týdeníku Echo můžete číst již nyní elektronicky. Od čtvrtka je pak k dostání i v prodejnách tisku.