Co přijde po globalizaci? Postupné zavírání hranic

PŘICHÁZÍ DOBA ZAVÍRÁNÍ HRANIC

Co přijde po globalizaci? Postupné zavírání hranic
Čínská továrna na fotovoltaické panely. Foto: Shutterstock
2
Týdeník
Mojmír Hampl
Sdílet:

Ty vůbec nejlepší věci často zažíváme, aniž si to uvědomujeme. Je celkem pravděpodobné, že právě s tímto pocitem se budeme za několik let dívat na tři mimořádné dekády vývoje vyspělého světa od pádu železné opony do nástupu covidu-19. Prožili jsme skutečně zlaté časy globalizace, rozvoje mezinárodního obchodu, otvírání hranic a bourání závor, volného pohybu lidí i kapitálu, celosvětové dělby práce a vtahování další a další pracovní síly do procesu tvorby celosvětového bohatství. Značky, firmy, produkty, konzumní zvyklosti, touhy i naděje se staly globálními. Silně lokální a nesdílené však zůstalo kulturní a politické podloží toho všeho, k čemuž se ještě dostaneme.

Historik by asi dodal, že stejné pocity mohli mít obyvatelé západní Evropy či Severní Ameriky i na přelomu 19. a 20. století. Ale míra provázanosti celého světa zdaleka nebyla tak velká a rozhodně se netýkala tak významné části celosvětové populace jako ta po pádu komunistického bloku. A oba zničující válečné konflikty 20. století, vždy s epicentrem v Evropě, tuto slavnou éru belle époque tak jako tak ukončily dřív, než ji mohla pocítit skutečně kritická masa globálního obyvatelstva.

To až se zapojením Číny a většiny zemí bývalého socialistického bloku do celoplanetárního trhu a s postupným otvíráním států dalších, ať už v Asii, Africe, či Jižní Americe, vznikly skutečně globální výrobní, organizační, prodejní a logistické řetězce, které fungovaly tak hladce, že je nikdo ani nevnímal. Tím, že vznikaly postupně, po malých krůčcích, nebyla otázka jejich utváření často ani předmětem politického zápasu a hlasování, spontánně vše probíhalo tak, jak to neviditelná ruka trhu umožňovala a spolehlivě a bez hluku zařídila.

Zejména v Evropě jsme si doslova vychutnávali tři příznivé větry vanoucí současně: 1) giganticky velké čínské a další nové trhy, 2) levné energie z Ruska a 3) robustní bezpečnostní deštník Spojených států. Všechny tři faktory vytvářely tak dokonalé podhoubí pro bohatnutí, jaké starý kontinent dlouho nezažil. Euforie z pádů zdí a bariér a nového „světa spolupráce“ či větší integrace byla nadto dlouho spontánní a zcela autenticky přijímaná, nikoli vnucená. O to snáz se svět otevřenosti rozléval dál a zatékal hlouběji pod povrch evropské a světové ekonomiky.

Nicméně jsme v onom nadšení zapomněli na starou pravdu, že bohatnutím a vzájemnou závislostí se svět nestává nutně bezpečnějším a odolnějším. Naopak může být křehčí a zranitelnější. Zejména sázka na „westernizaci“ Číny i Ruska prostě nevyšla.

Celou esej Mojmíra Hampla si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.

Autor je předseda Národní rozpočtové rady, bývalý viceguvernér České národní banky. Přednáší na VŠE v Praze a spolupracuje s Centrem pro systémová rizika při London School of Economics ve Velké Británii.

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články