Jaro 1969: kronika podvolení

Jedním z nejzajímavějších pořadů České televize je Filmový týdeník, který se vysílá na ČT2 pravidelně každou neděli přesně po padesáti letech od premiéry v tehdejších kinech. Starší si pamatují na ty dosti otravné čtvrthodinovky před filmem: na začátku se vždycky točila zeměkoule, u níž byla kamera, do toho ryčná znělka. Pak následovala nudná propaganda. Po padesáti letech to má ale historickou cenu – a právě aktuální období je zajímavé a stojí za to ho sledovat.

Jsme totiž právě v květnu 1969, Husák je pár týdnů prvním tajemníkem, Dubček je sesazen, ale ještě ne úplně odstaven, normalizace se pomalu rozbíhá. Už vůbec se nemluví, ani v náznacích, o loňském srpnu a o tom, jaká pohroma se na zemi přivalila: to ještě na začátku roku ano. Poměry se, zdá se, usazují: na Letné právě otevřeli nový stadion, Sparta si na úvodní slavnostní mač pozvala Austrii Vídeň, což by možná za pár let už nešlo: prohrála 2:1. Na tribuně ještě sedí reformní ministr Miroslav Galuška, vedle s francouzskými holemi básník Jaroslav Seifert.

Kritická politika a otevřenost, kterou Týdeník provozoval ještě nedávno, mizí, ale pořád i v těch týdenících zůstává něco z pražského jara, i když už jen právě pinocchiovská tvář Alexandra Dubčeka. Ta se vyskytuje jako stafáž při různých oficiálních příležitostech – jako třeba v Týdeníku z konce dubna, kdy ho vidíme, jak nepřítomně hledí z tribuny Sjezdového paláce, kde se sešel mítink k 99. výročí narození V. I. Lenina (22. dubna). Na něm před pěti tisíci zástupci funkcionářů (to už jsou normalizační kádry) řeční Lubomír Štrougal, který má tehdy podivnou funkci „předsedy bura pro řízení stranické práce v českých zemích“. Lenin už je zase modla, k níž se demonstrativně hlásí disciplinovaná strana. Zajímavé však je, že na jeho oslavy přijel do Prahy symfonický orchestr z Litvy (!) a na koncertě pořádaném na Leninovu počest hrají Pavanu anglického renesančního mistra Henryho Purcella. Jako by tím chtěli kultivovaní litevští muzikanti něco těm Čechům naznačit: třeba že s tím masovým vrahem nechtějí nic mít, ale musejí. (Nebo poslouchal Lenin rád Purcella?)

Jsme v květnu, slaví se 1. máj, komentář říká trochu tajemně, že se „slaví tentokrát netradičně“, ale není moc jasné v čem. Ukazuje se První máj v Říčanech, pak v Brně, průvod se zdá poněkud prořídlý, hlavně pochodují milice, chlapi jako zdraví sevřenou pěstí, za chvíli, v srpnu, to vezmou do parády, ale chybí záběry z Letné – že by se tehdy nekonal průvod pod tribunou? Asi se musí číst mezi řádky. Ale čistky teprve přijdou, ani z Týdeníku ještě nejsou vyhozeni všichni reformní redaktoři.

Takže třeba ještě minulý díl začínal velmi vstřícným portrétem Charlese de Gaulla, který právě na začátku května prohrál referendum, takže odcházel z politiky: šlo vlastně o formalitu a maršál si myslel, že mu ji Francouzi potvrdí, čímž po bouřlivém roce 1968 potvrdí i jeho, ale přepočítal se. Komentář říká, že přes prohru je de Gaulle jedním z největších Francouzů, a pak ho nechají velmi působivě zpívat Marseillaisu, což by za pár let už myslím neprošlo.

To československý „de Gaulle“, generál Svoboda, je rok ve funkci hlavy státu, má v zemi okupační vojska, která jsou už legalizovaná přijatou smlouvou o „dočasném pobytu“ (byla přijata už v říjnu 1968). Právě začátkem května je jede navštívit v jejich novém rajoně v Ralsku, kde pro ně byl vybudován výcvikový prostor. A už jsou tam zabydlení. Vidíme ty charakteristické kasárenské cedule s humpoláckými nápisy v azbuce, v pozadí Bezděz. Svoboda v generálském provede přehlídku sovětských vojsk, shromáždění lampasáci (častý výskyt mongolských tváří) mu salutují a tleskají, on se s nimi bratrsky zdraví, pak dostane věcné dary, nějaké ty ruské obludnosti, raketku na podstavci, gypsovou sochu harmonikáře. Mezi dalšími hosty u vojsk jsou Gustáv Husák a Lubomír Štrougal, kteří se budou vyskytovat stále častěji, a samozřejmě Oldřich Černík, jenž je při každé takové oficialitě, velká plešatá hlava bez výrazu.

Dubček se ale také vyskytuje ještě docela často: na začátku dubna se stává předsedou Federálního shromáždění (jeho první předseda, Husákův muž Peter Colotka, je přesunut na slovenskou vládu). Výmluvné záběry: smutný Pinocchio se uklání, je právě zvolen, v tajné volbě jich z 374 hlasů bylo pro „jen“ 306, což už něco naznačovalo, pak jde číst projev, předtím mu bouřlivě tleská Josef Smrkovský, který vypadá jaksi špejblovsky, nepřirozeně a v afektu. Tleská vlastně i svému vlastnímu ponížení a vlastní prohře, protože o nic jiného se tady vlastně nejedná. Tleskají vlastnímu podvolení. Napínavě sleduju, jak to bude dál.