Byl jsem rád, že je můj maxipes Fík populární, říká umělec s mimořádnou fantazií a šíří záběru

Jiří Šalamoun je klasik moderní knižní ilustrace s okamžitě rozpoznatelným rukopisem, který je originální a přitom sdělný. Jeho Maxipes Fík může úspěšně kandidovat mezi nejpopulárnější mytologická stvoření českého nebe spolu se Sekorovým Ferdou Mravencem, Ladovým Švejkem, Pilařovým Rumcajsem a Mankou. Šíře jeho záběru je mimořádná, i když směřuje vždycky k jednomu: k fantazii, která přitom není vycucaná z prstu, ale směřuje do středu poznání a smyslu. Je mu osmdesát šest let, před nedávnem mu začala velká výstava na Kampě. Žije na pražských Vinohradech mezi svými postavami, českými a německými knihami a loutkami, které od mládí sbíral.

Pane profesore, jak vaši předci přišli k tomu biblickému jménu Šalamoun?

Tak to sám nevím. Já mám příbuzné na Slánsku, jmenuje se to Uherce, a ti se jmenují Šalamounovi. Ale jak oni k tomu přišli, to nevím. Předci Šalamounovi jsou tam pohřbení už od 19. století. Ale jak to začalo, nevím, jméno je to židovské, ale židovského původu nejsme. To bych nepřežil válku.

Jaké jste měl dětství?

Celkem dobré, ale samozřejmě válečné, jsem ročník 1935. Měl jsem dva dědečky, jednoho na tom Lounsku, v těch Uhercích u Panenského Týnce, tam byl statek, tam jsem se naučil jezdit s traktorem. Druhého, z matčiny strany, v Novém Bydžově. Byl to obchodník se sklem, měl velký krám na náměstí a dva domy, po roce 1948 mu všechno sebrali, zemřel po půl roce. Takže jeden dědeček byl směrem na západ od Prahy, druhý na východ. My jsme bydleli v Praze na Vinohradech. Na prázdniny jsem jezdil na obě strany.

Měl jste v rodině nějaké umělce?

Ne, nevím o tom.

Ten výtvarný talent přišel až s vámi?

Měl jsem z matčiny strany strýčka Antoše z Nového Bydžova. Ten mě ne snad vedl, ale přece jen ovlivnil. Já jsem od dětství hodně čmáral. Pořád jsem měl s sebou žlutý náčrtník. Rodiče říkali: Z Jiříčka bude malíř! Někde v katalogu by se daly najít ty kresby.

Tam už se váš styl projevil?

To nevím, jestli by se to dalo takhle říct. To jsou kresby, které jsem dělal za války, to je už hodně dávno. Dost jsem jich ztratil, když zbourali barák v ulici Za Poříčskou branou, kde jsem měl první ateliér, a tam to zůstalo ve sklepě.

V roce 1953 jste začal studovat na Akademii výtvarných umění, to bylo v čase tvrdého socialistického realismu. Jak jste se s tím vyrovnával?

Ta nejhorší léta už tehdy končila. Ten rok umřel Stalin a spíš se přecházelo do takového socialistického pokrokového impresionismu. Nastoupil jsem do grafického ateliéru profesora Vladimíra Pukla a tam se na nějakou politiku nehrálo. Já jsem si říkal, že budu dělat knížky, že se tím nějak uživím. Nechtěl jsem zůstat rodičům na krku. Oba byli už dost nemocní…

Celý rozhovor s výtvarníkem Jiřím Šalamounem si přečtěte už nyní na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO od čtvrtka na stáncích. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.