Potřebujeme vůbec očkování?

ÚHEL POHLEDU

Potřebujeme vůbec očkování?
Je nutné očkovat ty, kteří covid-19 prodělali? Foto: Shutterstock
1
Úhel pohledu

Zuzana Krátká

Potřebují lidé, kteří prodělali nemoc covid 19 vakcinaci? Pro nalezení odpovědi je třeba znát nejprve odpověď na otázku: „Jak je definovaná protektivita protilátek?“ To v překladu znamená „Jaké množství protilátek nás ochrání?“ Otázka je to zdánlivě logická. Odpověď vůbec není jednoduchá, protože není jasné to základní – před čím nás ochrání. Pokusím se na ni odpovědět analogií.

Představte si, že dva bráchové – Petr a Tomáš – dělají autoškolu. Zatímco Petr sotva udrží volant a je rád, když se s autem udrží na silnici, Tomáš uměl nastartovat už ve školce a je vidět, že má prostě k řízení talent. Oba složí řidičskou zkoušku ve stejný den, oba dostanou řidičské oprávnění. Přijede babička na návštěvu, má z kluků radost, ale přece jenom váhá nad tím, jestli se svěří Petrovi, aby ji odvezl domů.

S protilátkami je to podobné. Někdo jich má tolik, že může rozdávat, jinému se hodnoty protilátek šmrdolí u hraniční čáry. „A mám jich dost nebo málo, paní doktorko?“ V laboratoři vám sdělí, zda je výsledek pozitivní (tedy máte protilátky) nebo negativní (nemáte protilátky), případně hraniční. Ale o tom, jestli budete spíš už vždy zdraví nebo zase onemocníte, zde není napsáno ani slovo. Ono není lehké rozhodnout, jestli je ten druhý chráněn dostatečně. Chce to zkušenost, ale můžeme se i my zkušení mýlit.

Na ministerstvu zdravotnictví nově nepochybují sice o tom, že ještě šest měsíců po pozitivním PCR testu jsme imunní (i když nám imunitu nevyšetřili, tak ji předpokládají). Ale současně neuznávají, že pozitivní protilátky znamenají totéž, ať je stanovíme po nemoci nebo kdykoliv jindy. Odborníci chtějí mít číslo, hranici protektivity. Tak jim ji zkusme spočítat. Stanovit ji můžeme třeba pomocí virus neutralizačního testu (VNT).

Při něm ve virologické laboratoři kultivujeme živý koronavirus dohromady s buněčnou kulturou. Když je necháme pospolu jen tak, virus buňky během pár dní zahubí. Přidáme-li k nim pacientské krevní sérum s protilátkami proti koronaviru, tak protilátky obalí viry a buňky zůstanou živé. Tímto testem můžeme zjistit, jestli naše sérum obsahuje dost protilátek na zneškodnění viru. Tento test je zkouška na život a na smrt, a to doslova.

Virologové tedy o nastavení hranice jasno mají. Dokonce vědí, že čtyř až osminásobek této hranice mají mít séra, která se používají k léčbě hospitalizovaných pacientů. Když tuto dávku dostane infúzí pacient, naředí se v jeho krvi právě na stejnou koncentraci jako je ta „hraniční ve virus neutralizačním testu“. Když tato koncentrace protilátek léčí pacienta, tak logicky ochrání i nás. Tento test nemůžeme dělat ve všech laboratořích, v nich stanovujeme koncentraci protilátek. Ale mnohé diagnostické testy na vyšetření koncentrace protilátek toto porovnání s VNT už dávno mají uvedenou v příbalových informacích.

Jenže imunita, to nejsou jen právě teď v séru přítomné protilátky. Imunita je získaná dovednost organismu poznat infekci. Je to stejné jako udělat si řidičák na auto. Abychom zvládli infekci, potřebujeme si udělat „protilátkovou autoškolu“. Během první infekce se naše zcela naivní B lymfocyty (fakt se jim říká naivní, protože nic neumí) naučí vyrábět protilátky přesně ušité na míru našemu koronaviru. A namnoží se do solidně výkonných továren na protilátky, kterým říkáme plazmatické buňky. Lymfocytům trvá jeden až dva týdny než se to zvládnou, a během té doby se stihne virus pořádně namnožit.

Takže jsme hodně infekční a jsme silnými přenašeči. V ty první dny, kdy jsou B buňky ve škole, tělo používá jiné zbraně, třeba interferony a buňky, kterým říkáme přirození zabíječi (nature killer cells – hezké jméno pro zabijáky). I toto některým z nás na potlačení infekce stačí. Pak se aktivují cytotoxické T lymfocyty, které trénují zabíjení infikovaných buněk i se všemi viry uvnitř. Když vše dohromady zafunguje, tak jsou volné virové částice zničeny protilátkami a infikované buňky jsou zlikvidovány T buněčným komandem. Společně stopnou infekci, uzdravíme se a je pokoj.

Hlavně si ale zapamatujme – máme řidičák na covid! Z našich naivních buněk se stanou zkušené paměťové T a B lymfocyty. Plazmatické buňky budou ještě řadu týdnů či měsíců chrlit protilátky. A budeme připravení na příště. Nebude-li kolem vás virus lítat v povětří, tak nám množství protilátek začne klesat, protože je pro organismus plýtváním energie stále tvořit něco, co není aktuálně potřeba. Bude pár měsíců po infekci méně protilátek znamenat, že už nejsme proti ní chráněni? Pochybuji. Myslíte si, že Tomáš nebo Petr zapomenou za pár měsíců řídit? Nezapomenou. Jak to ověříme? U kluků to poznáme, až si sednou za volant.

Pro naprostou většinu lidí není opakované setkání s virem nebezpečím

U imunity to zjistíme, až se znovu objeví koronavirus. Při opakovaném kontaktu naše buňky vědí, co mají dělat. Možná jim bude pár dnů trvat, než se namnoží, možná na nás „něco poleze“, ale naše zaškolená imunita zlikviduje viry raz dva, a leckdy ani nepoznáme, že jsme měli koronavirus na návštěvě. Jistě, můžeme mít velkou smůlu a skončit ve špitále. Oslabení lidé nebo lidé s poruchou imunity mohou dokonce zemřít. Ale pro drtivou většinu lidí není opakované setkání s virem nebezpečné.

Zahraniční studie říkají, že pouze 10 % lidí prodělá infekci opakovaně, a že protilátky chrání proti infekci déle než 6 měsíců . Lidi se slabší imunitní reakci případně můžeme doškolit jednou dávkou očkování, jak navrhují lékaři, ale dvě dávky jsou pro ně moc a hrozí u nich vyšší výskyt nežádoucích účinků .

Další otázkou, která v nás hlodá, je, proč to ale na podzim a v zimě, kdy většina z nás onemocněla poprvé, bylo tak divoké a po prvním kontaktu s virem zemřelo tolik lidí? Nebude se to opakovat?

Bylo to tím, že vloni v září mělo na pomyslné epidemiologické silnici řidičák jen 5 % lidí a ostatní lidé ještě ani „nechodili do autoškoly“. Teď na sklonku jara má přibližně půlka národa „řidičák na covid“, z toho velká část už je zkušenými řidiči a ostatní „aspoň dojedou“. S koronavirem se budeme potkávat pravidelně už celý život, stejně jako s jinými respiračními chorobami. Už se ho nezbavíme. Ale stane se běžným členem virů způsobujících respirační onemocnění. Nic víc, nic míň.

Když přijde jiná mutace, naše buňky jen upraví střih protilátek. To chvilku trvá, můžeme pár dní být nemocní, ale už to nebude katastrofa . Máme se jich bát? Máme po nich intenzivně a plošně pátrat v rozsahu navrženém kolegy z MeSES ?

Zapojme nejdřív zdravý rozum. Je třeba se dívat, zda častěji nemarodí již dříve nemocní lidé. To by znamenalo, že mutovaný virus je natolik jiný, že naše imunita nefunguje dobře (není to osobní auto, ale vysokozdvižný vozík, musíme do autoškoly znova). Není-li tomu tak, pak mutace není nebezpečná. Sekvenujme jen správně vytipované vzorky, abychom měli představu, co nám tu lítá. Plošný zátah a hon na každou mutaci je hodně drahá legrace s malým přínosem.

A poslední špatná zpráva pro šiřitele strachu. Na naší epidemiologické silnici se už dávno nemotají samí greenhorni bez řidičáku, ale už převažují zkušení řidiči. Vědět, kolik řidičů máme, je důležitější, než vědět, jaká je protektivita protilátek. Testujme protilátky kvalitními metodami v akreditovaných laboratořích. Uznejme „pozitivní výsledek“ jako důkaz proběhlé imunitní reakce. Nemusíme za testy utrácet z peněz pojišťoven, lidi si ho klidně zaplatí, ale uznávejme jim „složenou zkoušku“. Další osud těchto lidí neovlivníme, tak ho neřešme.

Autorka je zkušenou odbornicí v klinické laboratorní diagnostice. Věnuje se stanovení protilátek proti koronaviru, ale jejím hlavním oborem je reprodukční imunologie. Nyní pracuje v imunologické laboratoři GENNET. Profesně zajímavou zkušeností pro ni byla účast na start-upu biotechnologické firmy SOTIO, kde dva roky vedla výrobu vakcín.