Trumpovy summity značí vznik (staro)nového uspořádání světa

Od nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA již uplynul rok a půl, ale prostořeký a excentrický magnát zůstává asi nejkontroverznějším politikem dnešního světa. Situace se snad ještě více vyhrotila v posledních týdnech, kdy Trump navštívil summit NATO, přijel do Velké Británie a pak zamířil do Finska na setkání s Vladimirem Putinem. Zdá se, že už pouze výskyt slov „Trump“ a „summit“ v jedné větě vyvolává u mnoha lidí panickou hrůzu, jelikož se zcela upřímně bojí, co americký prezident udělá tentokrát.

Červnový summit G7 je mnohými pokládán za katastrofu, která značí počátek obchodní války mezi USA a Evropou. Pak proběhlo setkání Trumpa s Kim Čong-unem, jež možná (ale možná ne) znamená začátek oteplování mezi Amerikou a KLDR. Trump čelil novému kolu kritiky za to, že vyhrožuje spojencům a chválí diktátory. Summit NATO se tedy očekával s obavami, jež podpořil i sám Trump, který od první chvíle „pálil za všech hlavní“ na evropské členy Aliance a žádal výrazné navýšení jejich obranných rozpočtů.

Podle známého hesla „Think Big“ (neboli také rady „když chceš kotě, žádej koně“) žádal, aby všechny země ihned začaly dávat na obranu 2 % HDP a postupně dospěly na 4 % HDP. Navíc šokoval nepřímou hrozbou, že by USA mohly Alianci i opustit, byť je zřejmé, že to byl prostě další prvek jeho metody „cukru a biče“. Na závěr uvedl, že NATO je silnější než kdykoli dřív, aby záhy poté zařadil Evropu mezi obchodní soupeře USA.

Není divu, že před blížícím se summitem s ruským prezidentem popisovali někteří publicisté i takřka horrorové scénáře výsledků. Trump prý stáhne americké vojáky z Pobaltí, takže vlastně Rusku předá na stříbrném talíři celou střední Evropu. Bylo ovšem poněkud schizofrenní, že se tak vyjadřovali i komentátoři, kteří běžně kritizují úzké vztahy Trumpa a konzervativních vlád Polska a Maďarska, tedy zemí právě v té střední Evropě.

Také se říkalo, že Trump uzná anexi Krymu. Sice nevíme, o čem oba státníci diskutovali mezi čtyřma očima, zdá se ovšem, že nic takového nenastalo. Putin uvedl, že obě země mají odlišné názory. Hlavní pozornost médií tedy přitáhlo téma ruského ovlivňování amerických voleb. Na Trumpa záhy dopadla „sprcha“ slov, z nichž „slaboch“ patří ještě mezi mírnější. Byl také opět „recyklován“ groteskní příběh, podle něhož je Trump vlastně agentem ruských tajných služeb, které ho vydírají jakýmsi šťavnatým „kompromatem“.

Patrně nikdo nečekal, že Vladimir Vladimirovič přizná, že se Rusko opravdu snažilo americké volby ovlivnit. Podobné věci velmoci samozřejmě nikdy nepřiznávají, ačkoliv je (zde je nutno dodat, že stejně samozřejmě) vždycky dělaly, dělají a dělat budou. Je však třeba i dobře hledět na správné mluvnické formy. To, že se Rusko pokusilo ovlivnit volby, ještě vůbec neznamená nějaký reálný a relevantní výsledek těchto snah.

Vůči pravdomluvnosti ruského prezidenta lze zajisté mít skeptické výhrady, jen těžko však lze polemizovat s jeho poukázáním na evidentní nesmyslnost teze, že by Rusko opravdu dokázalo změnit názory milionů amerických voličů. Trump pochválil vlastní volební kampaň, jenže zde se musí zdůraznit, že jeho kampaň uspěla především proto, že nabídla něco, po čem existovala velká poptávka. Právě povaha této poptávky hodně těsně souvisí s Trumpovým stylem jednání na mezinárodní scéně a s výsledky „jeho“ summitů.

Trump vyhrál zejména proto, že nabídl radikální změnu, jež se samozřejmě týkala i zahraniční politiky USA. Stále více Američanů totiž získalo (a zřejmě ne neoprávněný) pocit, že stávající uspořádání světa vzniklo díky snaze, podpoře a ochraně USA, ale sama Amerika na něm příliš neprofituje. Zjednodušeně řečeno, Američany už zkrátka omrzela ta nevděčná role „světového četníka“, který navíc slouží za hodně mizernou výplatu.

Trumpovo heslo „America First“ jen úplně otevřeně říká, že Amerika hodlá hledět zejména na vlastní národní zájmy, tedy bude dělat to, co světové mocnosti tradičně dělaly a dělají, aniž by se skrývaly za ideologická hesla. Tento absolutní realismus (podpořený i faktem, že Trumpovi radí dřívější ministr zahraničí Henry Kissinger) v kombinaci s Trumpovou povahou a kariérou byznysmena skutečně přináší „jiný“ přístup k zahraniční politice, jenže to ještě neznamená, že by Trump byl „neřízená střela“ bez jakékoli strategie.

Trump čelí ostré kritice za své chování na mnoha summitech, ovšem tato kritika ignoruje fakt, že se konají různé druhy summitů. Setkání amerického prezidenta s vůdci KLDR i Ruska byla uspořádána zejména s cílem zahájit „tání ledů“. Muselo se zkrátka zjistit, jestli spolu tito muži vůbec dokážou mluvit, resp. jestli „přeskočí jiskra“. Je známo, že Trump opravdu hodně dá na osobní vztahy, čemuž podřizuje svůj styl diplomacie.

To vlastně taková novinka není, neboť na něco podobného již kdysi sázeli Kennedy a Reagan. A také oni museli vzdorovat kritice, že na svých setkáních se sovětskými vůdci ve skutečnosti ničeho nedosáhli a jen si před kamerami podali ruku s diktátory. Základní argument pomyslné obhajoby byl tehdy zcela stejný jako dnes: Někde se začít musí, resp. nejdřív je třeba se vůbec dohodnout, zda se můžeme dohodnout na něčem dalším.

Trump ostatně po rozhovoru s ruským prezidentem otevřeně sdělil, že sice nedosáhli shody na společném prohlášení, ale jsou připraveni dál jednat o významných otázkách, mezi něž se řadí mj. Ukrajina, Sýrie nebo jaderné (od)zbrojení. Je proto trochu smutné, že mediální poprask na téma ovlivňování amerických voleb téměř překryl sdělení od obou prezidentů, že obě velmoci určitě chtějí hovořit o prodloužení platnosti smlouvy o strategických jaderných zbraních (New START) i o smlouvě o raketách středního doletu (INF).

Z obou stran opakovaně znějí obvinění z porušování či obcházení těchto smluv, kromě toho se zdá, že v případě INF by Washington i Moskva daly přednost ukončení (zejména kvůli hrozbě ze strany Číny), ovšem ani jedna strana nechce být tou, jež odejde jako první. Dobrou zprávou ale je již sám příslib jednání, jelikož situace, že prezidenti dvou hlavních globálních jaderných velmocí spolu nemluvili, byla absurdní a vlastně dost nebezpečná. Proto je pochopitelné, že se Trump choval vůči ruskému vůdci velmi vstřícně.

Kontrast mezi tímto a jeho chováním na summitech G7 a NATO je opravdu ohromující, avšak nesmí se zapomínat, že tato setkání patří do zcela jiné kategorie. Nešlo o jakési „tání ledů“ ani „testování“ osobního kouzla toho či onoho politika, protože summity G7 či NATO se pořádají kvůli projednání konkrétních ekonomických nebo bezpečnostních otázek. Trump tady projevil nespokojenost, která však určitě nepochází z jeho hlavy.

Na neúměrně nízké obranné rozpočty evropských zemí NATO upozorňuje Amerika už mnoho let, stejně tak byla cílem americké kritiky vysoká cla EU na americké zboží, ale právě o tomto druhém tématu se ve většině evropských médií informovalo pouze vzácně. EU totiž vůči USA uplatňuje cla daleko vyšší než naopak. Trump se proto rozhodl, že s tím hodlá něco udělat, ale vinit výhradně jej z rozpoutání obchodní války je absurdně pokrytecké, což ostatně ilustrovala jedna poměrně málo zmiňovaná epizoda z finále summitu G7.

Trump totiž evropským politikům navrhl, aby USA i EU v rámci vzájemného obchodu zrušily veškerá cla i dotace. Odpovědí mu ale bylo zděšené odmítnutí, které implicitně něco vypovídá o „férové“ konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Zatím trochu mimo zájem Evropy se rozbíhají i „závody“ v uvalování cel mezi USA a Čínou, ovšem Trumpovi kritici varují, že jde jen o jakési „divadlo“ pro voliče a že Trump (který „má rád diktátory“) nakonec bez problémů najde s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem shodu.

Z toho vycházejí některé dystopické scénáře komentátorů evropských liberálních médií, podle kterých si Trump chce s Ruskem a Čínou takřka „rozparcelovat“ svět na sféry vlivu. Cynikovi by se možná chtělo poznamenat, že se tu projevuje závist a zklamání z toho, že k pomyslnému stolu nebudou evropské země přizvány. Ale i kdyby se podobné scénáře uskutečnily, je trochu zavádějící opakovat standardní formuli „může za to Trump“.

Tím se obloukem vracíme k oné tezi o důvodech Trumpova volebního úspěchu. Jeho nabídka, že se americká politika změní, totiž odpovídala na zjevný fakt, že se mění celý svět. Po zhruba čtyřiceti letech studené války a zhruba třiceti letech (ne právě moc úspěšných) pokusů o jakési liberální uspořádání (které vsadilo na mezinárodní organizace) se svět prostě jen vrací k tomu, co bylo po desítky let normální, tedy k soupeření velmocí („great power competition“), jež má motivaci nikoli ideologickou, nýbrž geopolitickou.

Vůči zahraniční politice Ruska i Číny lze mít zajisté mnoho výhrad, nesporné ovšem je, že ani jedna z těchto velmocí neusiluje o „export“ svého politického modelu. Podobnou praxi odmítá i Trump, ale pokud opravdu přemýšlí o nějakém novém „dělení světa“ s dalšími velmocemi (a kvůli jeho spolupráci s Kissingerem na tom něco být může), pak rozhodně nejde o nějaký jeho (ani Kissingerův) originální a průlomový nápad. Jde jen o naprosto pragmatickou reakci na to, jak svět dnes vypadá a kam směřují aktuální trendy.

Americký prezident je sice nejmocnějším člověkem světa, ale ani on není „ředitel zeměkoule“ (přestože někteří muži v této funkci si to o sobě možná mysleli) a nedokáže zvrátit silný trend, kterým je vzestup či „návrat“ dalších ambiciózních velmocí. Nejde jenom o Rusko a Čínu, ale také o Brazílii, Indii, Japonsko, Turecko, Saúdskou Arábii i četné další země. Jejich politici už cítí šanci a plánují či rozjíždějí složité geopolitické hry.

Vytváří se multipolární svět, ve kterém sice USA zůstávají velmocí č. 1, ale ve kterém soupeří o moc a vliv také řada jiných silných aktérů. Trump to perfektně vystihl, když řekl, že pokládá Vladimira Putina za „konkurenta“ („competitor“), a nikoli za „nepřítele“ („enemy“). Přesně to odpovídá pragmatickému chápání mezinárodní scény jako specifického „trhu“, kde se partneři a soupeři v různých oblastech mohou rychle měnit.

Na prvním místě však budou vždycky figurovat vlastní zájmy. To, že Trump tlačí na evropské státy, aby zvyšovaly výdaje na obranu a kupovaly méně surovin od Ruska, a záhy poté si podá ruku s ruským prezidentem a chce s ním dále mluvit, je tedy v rozporu jenom zdánlivě. Pokud to bude vyhovovat jejím zájmům, Amerika může klidně kooperovat třeba i s Ruskem a Čínou, aniž by cítila nutnost to nějak „omlouvat“, protože bude (úplně racionálně) očekávat, že stejně budou při prosazování svých zájmů jednat i země Evropy.

Objevují se varování, že svět, který si mezi sebou „rozparcelují“ tři velké mocnosti, se nebude příliš líbit malým či středním státům, na jejichž názory se nebude nikdo ohlížet. Tato teze sice působí zdánlivě logicky, dopouští se však drobného, leč nesmírně důležitého posunu významu slov. Stát „malý“ či „střední“ ještě neznamená „slabý“. Země, které si dokážou vytvořit silnou armádu (a)nebo ekonomiku, tak mají základ pro provádění nezávislé „politiky všech azimutů“ téměř bez ohledu na to, jak rozlehlé či lidnaté jsou.

Řada rozlohou či populací nevelkých zemí dokáže hrát pomyslnou „první ligu“, jelikož prostě pro takovou hru mají karty. Nejde jen o obligátní Izrael, příkladů existuje daleko víc, mj. Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur, Filipíny, Spojené arabské emiráty nebo Ázerbájdžán. Ačkoliv se samozřejmě nevede všem stejně úspěšně, nepochybné je, že jsou to „malé“ státy, které se však snaží prosazovat své zájmy v tomto (staro)novém světě.

Ale kam se poděla Evropa, „maják“ pokroku a spravedlnosti? Zdá se, že toto uspořádání světa jen urychlí konec projektu Evropské unie, který byl možná kdysi myšlený dobře, ale do těchto podmínek se přímo zoufale nehodí. EU totiž zjevně nedokáže (a dokonce snad ani nechce) být důstojným protihráčem USA, Ruska a Číny na světové „herní ploše“, avšak o to více se patrně budou snažit jednotlivé evropské velmoci, tedy Velká Británie, Francie a Německo (a nejspíše i Polsko). Co z toho ale vyplývá pro „malé“ státy?

Výstrahy, že „svět podle Trumpa“ znamená pro malé státy roli pasivních figurek, mají povahu sebe-naplňujících proroctví. Ano, takové uspořádání světa bude proměnlivé a riskantní, ačkoli svým způsobem „dynamicky stabilní“, avšak určitě nikoli nutně (jak napsal jeden komentátor) „temné“ a „násilné“. Malé, ovšem v určitém směru silné země budou mít dostatek šancí uspět. Musí se však chovat opravdu jako hráči, nikoli jako figurky.