Taková „nekoalice“. Před 20 lety podepsali Zeman a Klaus opoziční smlouvu
Opoziční smlouva
Nové
1
Málokterý krok v novodobé historii české politiky vyvolal tolik protichůdných reakcí jako smlouva, kterou před 20 lety, 9. července 1998, po sněmovních volbách podepsaly ČSSD a ODS. Dokument známý pod názvem opoziční smlouva umožnil existenci menšinové vlády ČSSD Miloše Zemana a na další čtyři roky ovládl politickou scénu v Česku.
Dohoda obou největších stran byla o to překvapivější, že ČSSD a ODS proti sobě vedly ostrou předvolební kampaň. Těsně před volbami dokonce předseda ODS Václav Klaus prohlásil: „Spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie, jsou neopodstatněné a nesmyslné.“
Přestože vítězem voleb se stala ČSSD, většinu 102 hlasů ve sněmovně získaly společně ODS, KDU-ČSL a Unie svobody (US). Dohoda těchto stran se však ukázala jako nereálná, neboť vztahy na středopravé části politického spektra vážně narušila vládní krize v závěru roku 1997 a rozpad vlády ODS, KDU-ČSL a ODA v čele s předsedou ODS Václavem Klausem. Sama ODS se v té době rozštěpila a část jejích členů založila právě Unii svobody.
Jednáním o sestavení vlády prezident Václav Havel pověřil předsedu ČSSD Miloše Zemana a vzhledem k nulovému koaličnímu potenciálu KSČM se jeho manévrovací prostor zúžil na ODS, KDU-ČSL a Unii svobody. Vstoupit do vlády s ČSSD byli ochotni lidovci, podmiňovali to ale účastí unie. Ta však setrvala na svém předvolebním slibu a spolupráci s ČSSD odmítla.
Nepřehledná situace nakonec vyústila v překvapivé řešení – ČSSD a ODS spolu uzavřely smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí, která se proslavila pod názvem opoziční smlouva. Smlouva umožnila vznik vlády ČSSD a ODS zaručila místa předsedů obou parlamentních komor. Obě strany se také zavázaly, že předloží úpravy ústavy a dalších zákonů a především žádná z nich nebude hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě.
Opoziční smlouva sice umožnila vznik poměrně stabilní vlády, na druhou stranu ale podle řady politologů zablokovala politické prostředí a nastolila v něm nestandardní poměry. Proti smlouvě protestovaly menší strany a také prezident Havel.
Menší strany, které smlouva odsunula mimo sféru politického vlivu, zareagovaly v září 1998 vytvořením čtyřkoalice, v níž se spojily KDU-ČSL, Unie svobody, ODA a DEU. Čtyřkoalice profitovala z negativního pohledu veřejnosti na opoziční smlouvu a patřila k favoritům sněmovních voleb v roce 2002. Na počátku volebního roku se však rozpadla.
Přes občasné neshody a mediální přestřelky mezi oběma partnery vydržela smlouva celé volební období. Pouze v lednu 2000 si ODS vynutila podpis pěti dodatků (tzv. toleranční patent), které se týkaly například státního rozpočtu a změn volebního systému.
Při zpětném bilancování opoziční smlouvy se většina politologů shodla v tom, že na ní vydělala ČSSD. Nesplnila se tak prognóza jednoho z autorů opoziční smlouvy a tehdejšího místopředsedy ODS Miroslava Macka, který prohlásil, že „vzhledem k volebnímu výsledku má Miloš Zeman a ČSSD právo historicky se znemožnit“.
Smlouva umožnila ČSSD vládnout bez obav, že jí sněmovna vyjádří nedůvěru. Naopak z pohledu ODS se nepodařilo prosadit dva základní pilíře smlouvy – změnu ústavy a změnu volebního zákona pro volby do Sněmovny. Novelizace ústavy omezovala některé pravomoci prezidenta a posilovala roli stran při formování vlády po volbách. Jednání se však protahovalo tak dlouho, až ČSSD a ODS ztratily ústavní většinu v Senátu.
Ještě větší důraz kladla ODS na změnu volebního zákona, když prosazovala zakomponování výrazně většinových prvků do poměrného systému. Zákon nakonec prošel parlamentem i proti vůli prezidenta, Ústavní soud však hlavní části tohoto zákona zrušil.
Přestože smlouva nebyla časově omezená, po odchodu Miloše Zemana z čela ČSSD v roce 2001 se jeho nástupce Vladimír Špidla od jejího pokračování distancoval. Podle politologů bylo právě odmítnutí opoziční smlouvy jedním z hlavních důvodů, proč v roce 2002 vyhrála volby opět ČSSD.
