1 KOMENTÁŘ

Pavel Tigrid by asi rád nebyl

Komentář

Témata: ,

Básník Petr Hruška, sám laureát Státní ceny za literaturu za rok 2013, rezignoval na členství v porotě, která tuto cenu uděluje. Hruška, nepochybná básnická autorita, byl jejím předsedou. S ním odešli ještě tři další porotci, takže v původně sedmičlenné porotě zůstali tři. 

Jako důvod své rezignace Hruška uveřejnil emotivní vyjádření: „Poprvé od listopadu 1989 se nepokrytě a ochotně využívají politické síly, jež považuji za nelidské a zhoubné. Státní cena za literaturu je cenou reprezentativní, přičemž nereprezentuje pouze oceněného spisovatele, ale i vládu, jejíž vůlí je cena udělována. Nechci a nemohu se podílet na této reprezentaci vlády, třebaže jde o reprezentaci nepatrnou a většinu společnosti nějaká literární cena samozřejmě upřímně nezajímá.“

Člověk chápe básníkovo morální pobouření nad posledním politickým vývojem a sdílí jej, zároveň je trochu udiven. Nikoli snad Hruškovým protestem, nýbrž jeho chápáním smyslu ceny a její podstaty. A ztotožněním státu a vlády, jež se básníkovi slily v jedno. Vláda, jakkoli odpudivá, nerovná se stát. Proto se také cena nejmenuje vládní, ale státní. Right or wrong, it‘s my country, říká se v zemích, kde měli demokracii trochu stabilnější.

Připomeňme, že onu cenu zakládal v roce 1995 Pavel Tigrid, tehdy ministr kultury. Žil tenkrát ještě představou, že literatura je mimořádně cenná složka národní existence a že si zaslouží nějaké ocenění. Cenu (byla a je financovaná) měl předat stát, jehož předchůdce, tedy stát totalitní, literaturu používal a zneužíval k svému panování. 

Tomu mělo být v novém státě zabráněno, přičemž ten stát měl dát najevo, že si literatury váží, což Tigrid ještě myslel vážně, směšné je to až teď. Stát zastupoval ministr kultury a jeho povinností bylo zůstat při výběru zcela nestranný a nad věcí. O všem měla rozhodovat porota, která byla vybrána (ano, ministrem, ale to bylo snad jen v případě Tigridově, pak to dělal knižní odbor MK) z odborné veřejnosti a její rezultát byl zcela v její kompetenci. Stát, byť rukou ministra kultury, cenu jen formálně předával. Vlády a ministři se měnili, ale to nemělo na rozhodování poroty, jejíž členové byli jmenováni na čtyři roky, žádný vliv. 

Byl to idealistický projekt, ale přes dvacet se ho bez větších problémů dařilo plnit. Oceněna byla řada významných osobností, z nichž ani o jedné nebylo možné říct, že by byla nějak spojena s vládou, ať byla u moci jakákoli. 

Nebyla to totiž cena „vládní“, nýbrž cena „státní“. Nereprezentovala vládu, jak se domnívá Petr Hruška, nýbrž stát a jeho, vznešeně řečeno, ideu. Rozdíl mezi státem a vládou je poměrně zásadní, spočívá právě v tom, že vlády jsou dočasné, odvolatelné svobodnými volbami, což garantuje stát. A ten se v tomhle ani jiném smyslu nezměnil. 

Co se ovšem teď prakticky změnit může, je prestiž a hodnota zmíněné ceny. Petr Hruška odchodem z poroty, která ji uděluje, vytvořil situaci, kdy se do poroty nové budou jen obtížně hledat nezávislí a relevantní porotci, neboť budou vázáni morálním dilematem, které pro ně Hruška připravil, byť by se domnívali, že jde o pseudodilema. Cejch kolaborantů bude příliš riskantní. Tím poskytnou místo ochotným lidem, kteří nad možností „změnit paradigma“ při výběru oceněných jen zajásali. Causa Karel Sýs naznačuje další vývoj. Tak může Petr Hruška přispět k tomu, že se ze „státní“ ceny skutečně stane cena „vládní“.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.