Nechovat se jako prase, říká psychiatr Radkin Honzák

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i psychiatr Radkin Honzák. Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

V současnosti s asi nejznámějším českým psychiatrem Radkinem Honzákem jsme si dali sraz v Dejvicích v jeho oblíbené kavárně Bruno. Byl právě začátek prvního „nouzového týdne“, kdy nikdo, vlastně ani zkušený znalec lidských duší a odborník na psychosomatiku, nevěděl, jak se věci budou vyvíjet. Co však naprosto tento doyen české medicíny neztrácel, by nadhled a humor, v němž se setkával učenec s životním praktikem, lyrický skeptik s vlídným cynikem.

Pane doktore, jaká chystáte osobní protivirová opatření? Či snad jste už nějaká zavedl?
Pro sebe? Já nic mimořádného nechystám. Já už ani tu vodku nepiju... Ne, počkejte, samozřejmě že je to vážná situace, ale důležité je, tak jako vždycky, aby se člověk nechoval jako prase: a to nemyslím jenom mytí rukou. A kdo se tak nechoval dosud, tak ten ví, co zhruba má dělat. Kdo se jako prase choval, ten se tak bude chovat dál, s tím se toho moc nenadělá. Já vím, že to možná trochu zlehčuju, však mi říkala včera jedna novinářka, jestli to není tím, že jsem už starej.

A je?
Může to tak být… Však určitě jste slyšel o těch kmenech, kde provozují takovou tu rituální sebevraždu starců a stařen: dovršíte dejme tomu padesátý rok života, kdy víc užíráte, než přinášíte – to mají spočítané dlouholetou praxí –, a pak se za společné žranice naložíte třeba do studené vody, prochladnete a spořádaně odejdete na onen svět. Třeba se k tomu v nějaké podobě budeme vracet. Poslyšte ale, já jsem dneska na internetu viděl báječný fór. Sedí koronavirus na baru spolu s bacilem španělské chřipky a moru a říká: „Mým úmyslem není lidi zabít, ale donutit je, aby žili zdravěji…“

A mor mu říká: „Zasr… mileniál.“ Ale může mít koronavirus nějaké úmysly, a tedy jaksi i duševní život?
Ale vždyť vědci říkají, že virus není živý. Což mně tedy připadá jako blbost, protože pokud se množí, ačkoli k tomu potřebuje jako zprostředkovatele živé organismy, tak to přece není mrtvá hmota. Tím se dostáváme k otázce, co je to život. Podle mě je nejlepší definice, že je to taková nějaká plíseň, která komplikuje dodržování fyzikálních zákonů.

Ano, to mi připomíná můj oblíbený vtip, jak se setkají dvě planety a jedna si stěžuje druhé: Chytla jsem lidi. A ta jí říká: Neboj, to rychle přejde. Ale vraťme se ke koronaviru. Dalo se tušit, že něco takového přijde?
Konkrétně asi ne, ale z medicínského hlediska není tajemstvím, že se předpokládá, že se znovu vrátí epidemické nemoci, které jsme měli za vyhubené, a lidé zase začnou umírat na běžné infekce jako před sto lety. A to především díky – skutečně „díky“, to slovo tam patří – antibiotické léčbě, které za mnoho vděčíme. Jenomže během těch desetiletí, co se antibiotiky ládujeme, nezahálely ani bakterie, u kterých došlo k posunu, na který antibiotika nestačí. Příkladem je kmen bakterie MRSA (meticilin rezistentní Staphylococcus aureus), které si z našich antibiotik nic nedělají. Medicíně se podařily úžasné věci, ale nikde není psáno, že se jí to podařilo jednou provždy. Bakterie taky nejsou úplně blbé. Teda nejblbější z těch bakterií je cholera, ta je tak chamtivá skoro jako lidi, ta když člověka napadne, tak ho hned zabije, čímž přijde o živitele… To člověka dost připomíná. Zajímavé je, že se dlouho věřilo, že se nemoci roznášejí povětřím ze zkaženého vzduchu, říkalo se tomu miasma.

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů 2020, který získáte v předprodeji jen za 89 korun ZDE.