Rusko chce změnit světový řád. Západ musí jít do boje, nebo prohraje

ÚHEL POHLEDU: Evropské státy a USA musí zastavit ruský revizionismus všemi dostupnými prostředky. Ne z morálních důvodů, ale ve svém vlastním zájmu. Hraje se nejen o suverenitu Ukrajiny, ale také o změny v globálním rozvržení sil. Jestli Západ nechce revizionistickému spojenectví Ruska a Číny ustoupit, musí s nimi bojovat.

Situace na východě je vážnější, než se může zdát. Dokonce i když vojensky nedošlo k tomu nejhoršímu, tedy otevřenému střetu dvou armád, z pohledu politologa se nacházíme v situaci srovnatelné s okamžikem před vypuknutím války v roce 1939 (článek vznikl na začátku tohoto týdne, před zahájením invaze). Střetáváme se s revizionistickou mocností, která ignoruje současného hranice a nesouhlasí s rozložením sil v Evropě. Problém obránců status quo spočívá v tom, že dlouho nebrali vážně to, co říkal lídr této mocnosti.

Putin je připraven válčit. A co Západ?

Těsně před oficiálním uznáním nezávislosti Luhanské a Doněcké republiky Vladimir Putin pronesl dlouhý proslov k národu. Téměř každá věta z jeho dvouhodinové tirády vyjadřovala jeho odhodlání dosáhnout kýženého geopolitického stavu z minulosti silou. Putin mluvil téměř s nostalgií o dávných ruských imperiálních hranicích před rižským mírem. Pomrkával dokonce na krajní německé nacionalisty, když zmínil, že Polsko po roce 1945 získalo „historická německá území“. Tento proslov přitom není nějakým výjimečným incidentem. Vladimir Putin už o tomto tématu mnohokrát psal a hovořil. Jeho revizionistickému expozé předcházela několikaměsíční propagandistická masáž společnosti. Stratégové v televizní pořadech vysílaných v nejsledovanějších časech jako fotbaloví trenéři načrtávali možné linie útoku a nešetřili přitom ani Ukrajinu, pobaltské státy nebo Polsko. V důsledku toho byla většina ruské společnosti na válku připravená a smířená s vývojem. V médiích se nedávno objevila fotografie doslovně několika lidí, kteří v Moskvě protestovali proti válce. V Rusku se velké protesty ani shromáždění na podporu Ukrajiny nekonají.

Podobné politické informace ukazují nutnost zapojit se do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině zásadněji než dosud více, než by napovídala čistě vojenská fakta. Autoritativní lídr, který představil své revizionistické plány a následně zmilitarizoval a zmobilizoval společnost, nemůže jen tak couvnout. A ani to udělat nechce. Mobilizace ve vnější válce mu pomůže udržet si moc tváří v tvář různých vnitřním problémům. Kdo si dnes v Rusku vzpomene na Alexeje Navalného nebo protesty mladých lidí, kteří se za pandemie vysmívali izolovanému Putinovi jako „dědkovi z bunkru“? Teď se Putin zcela vědomě stal obráncem v obléhané tvrzi. V bunkru jsou s ním jaksi zavření všichni Rusové.

Mezitím ruské tanky obsadily sporná území. Nemluvíme o separatistech nebo zmrazených konfliktech. V politickém smyslu máme co do činění se zcela novým přístupem, který nepřipomíná Čečnu nebo konflikt v Gruzii v roce 2008. Ruská armáda překročila mezinárodně uznávané hranice suverénního evropského státu. Šéf ruského ministerstva zahraničí Sergej Lavrov krátce poté otevřeně zpochybnil právo Ukrajiny na sebeurčení. Zároveň separatisté zesílili ostřelování po celé linii konfliktu. V této situaci bude každá reakce z ukrajinské strany chápána jako záminka pro větší operaci. Jelikož jsou v Doněcku a Luhansku ruští vojáci, tak se zanedlouho objeví i ruské oběti, což odůvodní ještě smělejší ruské kroky. Nemluvě o tom, že Vladimir Putin naznačil, že území dvou separatistických regionů je nutné rozšířit. Tučným soustem by byl zejména přístav Mariupol u Azovského moře, jehož obsazení by umožňovalo propojit už dříve anektovaná území na Krymu s novými republikami. Vyloučit nelze ani velký útok z východu směrem na Charkov a dále do nitra ukrajinského území.

Tváří v tvář začínající 3. světové válce

První reakce EU a USA se ukázaly být pomalé. Německo sice oznámilo pozastavení certifikace plynovodu Nord Stream II, ale Washingtonem oznámený zákaz udržování ekonomických a politických vztahů s novými republikami v praxi mnoho neznamená. Existují sankční plány, ale o vyloučení Ruska ze systému finančních převodů Swift se zatím nemluví. To je obrovská chyba.

Západ by měl právě teď okamžitě podpořit Ukrajinu všemi možnými prostředky, tedy využít všech ekonomických nástrojů a co nejdříve dozbrojit ukrajinskou armádu. Nejde tu přitom vůbec o morální nebo právní hodnoty, nebo dokonce západní identitu v kulturním smyslu. Jde o to, že rozhodný odpor je jedinou racionální strategií elit bránících status quo proti odhodlanému revizionismu s přímo globální dynamikou. Vladimira Putina nemusíme z takových záměrů podezírat. Stačí brát vážně to, co sám říká. Chyby nastaly před desítkami let v domnění, že zde máme co do činění s mladším a výkonnějším Borisem Jelcinem. Ne, ve smyslu mezinárodní politiky máme co do činění s důsledným, vědomým ničitelem stávajícího řádu. S politikem, kterého Evropa neměla už osmdesát let.

Putinovo Rusko je navíc stejně jako hitlerovské Německo spojeno s velkou východní mocností. Ve 30. letech se eurasijským partnerem hlavního evropského revizionisty na nějakou dobu stal právě SSSR. Nyní se však centrum světové ekonomiky a tím i vojenského napětí přesunulo na východ. Takže evropským revizionistou číslo jedna je Rusko a jeho východním spojencem je Čína. Čínská diplomacie, navzdory rituálním výzvám k míru, ne náhodou silně podpořila ruské požadavky na omezení přítomnosti NATO ve střední a východní Evropě. Ruská činy samozřejmě hrají Číně do karet, vážou americké síly v Evropě a brání Washingtonu soustředit se na Tichomoří. Vždyť situace kolem Tchaj-wanu, byť není tak vážná jako na Ukrajině, se pomalu ubírá podobným směrem.

Tektonické změny ve světovém řádu

Pokusme se tedy podívat na Putinovy činy ze světové perspektivy a na chvíli zapomenout na drobné kalkulace typu: „autonomie ano, nezávislost ne” nebo „usmíříme se s nezávislými republikami (uznalo je pouze Rusko, pozn. překl.), ale ztratíte Swift, jestli půjdete dál”. Z dlouhodobého globálního hlediska nedává smysl absolutně žádné vyjednávání mezi západními vůdci a Putinem, stejně jako nedávalo smysl v případě Hitlera.

Konečná realizace ruských geopolitických ambicí souvisí s ještě větším – z hlediska ekonomického a lidského potenciálu – revizionismem Číny. Pokud tedy obě revizionistické velmoci uskuteční své plány, probudíme se ve zcela jiné politické realitě, v níž bude celá garnitura současné elity, mírně řečeno, odstavena na druhou kolej. Západní lídři plánovali od dob George W. Bushe získat Rusko na svou stranu ve hře s Čínou. Kreml však tuto nabídku i přes omezený ekonomický a demografický potenciál odmítl. V důsledku toho nyní musí Putin buď dlouhodobě vyhrávat ruku v ruce s Čínou, nebo s velkou ostudou prohrát. Jeho západní protivníci se mu buď musí postavit, nebo přijmout porážku, což zcela změní globální rovnováhu sil. Politika je zjevně „špinavá“ a vyžaduje mnoho pochybných kompromisů. Jsou však chvíle, kdy uklidnění situace nepřinášejí a správný je jen a pouze tvrdý postoj. I Machiavelli přesvědčoval svého prince, aby přestal být v některých situacích liškou a stal se lvem, začal bojovat. Jinak ho vlci prostě sežerou.

Michał Kuź je expert na mezinárodní vztahy a zaměstnanec Univerzity Lazarského. Absolvent Louisianské státní univerzity, Centra amerických studií na Varšavské univerzitě a Institutu anglistiky AMU. Stipendista Fulbrightovy nadace a člen Philadelphia Society. Redaktor portálu Pressja, pravidelný spolupracovník několika deníků a časopisů, komentátor politického života.

Článek byl publikován na portálu think tanku Klub Jagielloński den před zahájením ruské invaze na Ukrajinu. Překlad Matěj Čermák a Lucie Zakopalová ve spolupráci s Polským institutem v Praze.